Katerina Frostenson: Kanál

Běží mi po boku. Připomíná klokotání
ryb. Stříbřitý záblesk v temném dutoprázdnu.
Potom vše znehybní. Pěna uprostřed toku

sune se, zvolna, stranou. Smaragdová, svěží, čistá
za městem kanál zamíří k moři
říjnové růže vroubí mu cestu, žluté, velikosti člověka

Něco mě lechtá na boku
jemně mě postrkuje: tchoř, kuna
ten jemný plachtař ve středu mé mysli

Touží po bodu tam venku v té čisté… zátočině.
Další zachvění pod hladinou, pod zašlou vodou
odražené světlo nahých beder se obrací

do hlubin ponurého děsu. Průplave, tvá temnota
neléčí, nenapravuje. Bdělost tu není táž
je chladnější, vábivější než bdění moře.

Opustili jsme město: náměstí a cesty se nám usadily v zádech
lebky již nežhnou ve svých kruzích
hlavy uťaté u kořenů úhledně padají z podstavců

černý pes čenichá u hluboké díry
čichač větru a lovec bez štěstěny
tulák, nos zamířený k lesu, odkud je vyhnali

skupina lebek s hlavou uťatou u kořene
podoby zmatené, zašlé a schoulené
se v dlouhých tógách noří do močálu

tam v exilu, v lese hledícím
do času mimo ten náš. To veliké popelavě šedé
bratrstvo, tváře vrásčité, nahá bedra.

Les padl, další holina žhne při svém vzniku.
Překrásná myšlenka: svět může růst v něčím stínu,
okraje stínu široce zívají, a za ním nekonečné Nové dni

Svým vlastním zběsilým tempem na hladině letí
modrá kánoe, muž v červeném,
jak náměsíčný drkotá se nelítostně vpřed

Přeložila Agáta Kratochvílová