Kazantzakis - Aegina

V určitém okamžiku svého života se všichni vydáváme na cestu. A současně s tím si všichni budujeme svou vlastní Ithaku. Kazantzakis, který rád přeháněl, v dopise mému otci v roce 1917 napsal: „Konečně jsem se znovu našel, já potomek Arabů na africkém ostrově nesoucím název Kréta“. Kazantzakisovi se podařilo dosáhnout obojího – v umění napsal svou „Odysseu“ a v osobním životě vytvořil svou duchovní odysseu a vybudoval si svou Aeginu. Aegina byla Kazantzakisovi tím, čím byla Odysseovi Ithaka. Ale stejně jako si Homérovu Odysseu upravil po svém, i jeho Ithaka se liší od Homérovy Ithaky. Homér klade důraz na dvě hlavní události: Odysseovo vyplutí z Ithaky a jeho návrat.

Mezi tím dobrodružství, poznání, peklo a ráj lidské zkušenosti, jedním slovem život. Když se konečně Homérův Odysseus vrátí na Ithaku, touží po odpočinku. U Kazantzakise je však i Odysseův návrat pouze něco přechodného. Kazantzakisův Odysseus si okamžitě uvědomuje, jak omezený je obzor každého zakotvení a jak rychle je nostalgie vystřídána nudou. Jakmile zabije Penelopiny nápadníky a postará se o finanční a rodinné záležitosti – ožení svého syna Telemacha s princeznou Nausikou z ostrova Fajáků, kterou potkal nahý, oděnou ve skvostném šatu svého mládí – přeje si opět odejít. V dopise příteli Kazantzakis píše: „Totéž platí o Odysseovi. Každý velikán jednou dospěje k okamžiku, kdy prožívá mučivou touhu, kterou ani ten největší čin, ani ta největší radost nebo žal, ani ten nejsmělejší ideál nemohou naplnit. Nic ji nemůže naplnit než sama Nicota.“ A tak znovu opouští ostrov. Opět unese krásnou Helenu, znuděnou rozkošemi středního věku. A znovu bude bojovat a vítězit, zapalovat i hořet v rukou bohů i smrtelníků. Na Ithaku se už nevrátí.

Kazantzakis si na Aegině pomalu vytvářel svou Ithaku, jako bourec souká své hedvábné vlákno – jeho oblíbené přirovnání. Vyhlédl si místo na skále a vybudoval zde sokolí hnízdo pro sebe a svou milovanou Helenu, které píše: „Jsem velmi unavený, celé dny trávím na staveništi. Nejím a nespím... Asi jsem s tím domem otravný, ale Buddha měl pravdu: Ten, kdo postaví dům, se stává dveřmi a oknem.“

Kazantzakis na Aegině, v božské osamělosti a klidu, horečně pracoval i tvořil. Přeložil Dantovu „Božskou komedii“, složil řadu kantát věnovaných „duchovním mistrům. To vše nicméně můžeme přirovnat jen ke kroužení můr kolem rozsvícené lampy, a tou byla Odyssea. Největší dílo, o němž si poznamenává: „Odyssea je práce, všechno ostatní je vedlejší.“ Na Aegině dokončil její poslední tři verze, celá skladba pak vyšla tiskem v roce 1938. Kromě toho zde začal spolu s J. Kakridisem pracovat na překladu Homérovy „Iliady“. A jak bychom mohli zapomenout na „Řeka Zorbu“, napsaného v roce 1941 za pouhých čtyřicet dní! Přesto „k čemu jsou básníci Mýtů, je-li doba plná ubohosti“, jak napsal německý básník Helderlin. A Kazantzakis ve svém odloučení na Aegině prožíval stejný pocit marnosti, když na něj jednak doléhala hrůza německé okupace a jednak si uvědomoval, že jej jeho dítě-Odyssea nutí k činnosti.

Neustále se v dopisech svěřuje přátelům, že cítí nutkání a povinnost zanechat umění a přidat se k bojujícím. Celý okolní ostrov trpí a lidé umírají hlady, a on sám na tom není lépe. Jednoho dne nemá ráno ani tolik sil, aby vstal z postele. Přesto se svou dračí urputností opět usedá ke stolu a pokračuje v boji. Je to jiný boj, ale je to boj. Údajně ho vyzývali, aby odešel „do hor“, ale prý odmítl. Jiní pamětníci říkají, že se sám nabízel, ale vůdci odboje ho odmítli se slovy, že mezi sebou nepotřebují intelektuály. Kdo zná pravdu a je vůbec pravda důležitá? Důležité je, že si Kazantzakis uvědomoval rozdíl mezi činem a teoretickými úvahami, mezi uměním a různými druhy angažovanosti, byť pro svatou věc. Tato otázka se vine jako červená nit napříč celou jeho tvorbou, aby došla zvláště pregnantního vyjádření již dvacet let před německou okupací Aeginy, kdy v roce 1922 během pohybu v Německu v něm dozrávala semínka jeho „Askezí“.

V tomto filosoficko-básnickém spisu, který tvoří myšlenkový základ celé jeho tvorby, se Kazantzakis pokusil překlenout propast mezi myšlenkou a činem, mezi filosofickým vnímáním života a touhou člověka změnit svět. Uprostřed rozvráceného Německa – zmítaného inflací, bídou, hladem, kde se lidé denně vrhali do řek, aby unikli zoufalému živoření národa poraženého v první světové válce – cítil Kazantzakis potřebu dát lidem novou víru.

Nejednou byl vysloven názor, že kdyby Kazantzakis žil v dřívějších dobách, kdy byly dějiny a lidstvo ještě tvárným a neustále utvářeným materiálem, nebyl by spisovatelem, ale duchovním vůdcem. A jestliže ve svém díle hovoří o Velkém Dechu, pak to není jen nástroj obyčejného spisovatele nebo básníka, který usiluje o vyjádření hezké představy nebo originálního příměru. „Co mi záleží na tom, jestli napíšu dva nebo tři zdařilé verše, vymyslím dobrý příběh nebo věrohodné drama. To vše mi připadá jako pouhé rouhání, protože taková práce mě odvádí od těžkého, složitého a nad všechnu krásu povýšeného úkolu jednotlivce, který jsem sám sobě uložil.“  Ale co je onen Velký Dech? Je to Kazantzakisova touha sloužit člověku, vyvést ho ze slepé uličky jeho minulosti a osobnosti, pomoci mu opět povznést se k velkým činům. Tuto motivující sílu duše nazývá Kazantzakis Bohem. Bůh, jak jej zcela jasně definuje v „Askezích“, není dobrý nebo přísný otec, není to jakýsi náš nadřízený, který nám na konci každého dne vyplatí mzdu za odvedenou práci, a není to ani svůdce, který nám slibuje Ráj za dobré chování tady na zemi. Je to plamen, který hoří v každém člověku.

Závěr „Askezí“ je ještě nemilosrdnější než úvod. Na začátku Kazantzakis praví: „Přicházíme z temné propasti, končíme v temné propasti, světlé období mezi tím nazýváme život.“ Na konci cesty, v závěru „Askezí“, Kazantzakis odhaluje strašlivé tajemství, jež se zdráhá přijmout každý, kdo dosud tajně doufal. „A ani tento Jeden neexistuje!“ Ani tento Jeden, o jehož dosažení usilujeme, tato hyper-jednota, hyper-vědomí, jedním slovem Odpověď, není pro nás dosažitelná. Mezitím však jsme alespoň nalezli život, nebo lépe řečeno způsob života, který sám o sobě ospravedlňuje toto naše úsilí a hledání.

Z „Askezí“ vychází veškerá Kazantzakisova umělecká tvorba a všechny romány – napsané mnohem později – , dramata i „Odyssea“ jsou jejich další ilustrací. Hrdinný pesimismus, který je v „Askezích“ vyjádřen jako lyrické přikázání, se v ostatních dílech mísí s bezprostřední živočišností, potěšením z přírodního světa, který nás obklopuje. Metafyzická úzkost člověka v přírodě propuká v podobě květu.

Kazantzakis rád říkal, že zeptáme-li se mandloňového stromu na Boha, okamžitě rozkvete. „Tato země je dobrá, máme ji rádi, máme rádi kulaté hrozny / v temně modrém vzduchu, Bože, jak visí, jak se pohupují v bouři / a jak je ozobávají duše a ptáci ve větru / ochutnejme je také, ať se naše mysl osvěží!“ zpívá v předmluvě k „Odyssee“.

Aegina byla Kazantzakisovou Ithakou nejen ve skutečném životě, ale i v tvorbě. Zakotvil zde fyzicky i duchovně, byl zde přikován k verši, k jazyku, zde bojoval se svými „24 vojáky“, jak říkal čtyřiadvaceti písmenům řecké abecedy. Krajina ostrova ho chránila před malomyslností Athén. Přátelé, kteří ho zde o nedělích navštěvovali, představovali jediné spojení s ostatními lidmi a on víc nepotřeboval. Athénské intelektuálské kruhy ho nepřijaly, dokonce se k němu stavěly nepřátelsky. Opustil Řecko smuten.

Kazantzakis je legenda. V jeho díle nacházíme víc než jen poselství: předává nám proroctví. Otázka, jak budeme žít, vyjadřuje každodenní trýznivou úzkost. Máme dokonalé archivy, do všech podrobností studujeme nejrůznější lidské konání. Smutně sjišťujeme, že mocní vždy zvítězí.

Představa všeobecné zkázy je cosi téměř důvěrně známého a blízkého. Ve stejné míře to platí i u umělce. Neboť připravíte-li tvůrce o možnost, aby jeho dílo přežilo i jeho vlastní smrt, jako byste ptákovi přistřihli křídla. A slavná slova na jeho náhrobku: „Nedoufám v nic;  nebojím se ničeho;, jsem svobodný“ bychom možná neměli chápat jako pouhý epitaf.

(redakčně kráceno)

Přeložila Zuzana Mayerová