Mado Reznik: Co uděláme s mrtvolou Raka

„Co uděláme s mrtvolou Raka?“

To byla první slova, která jsem toho večera od ní slyšel. Během banketu na mě hleděla beze slova.  I její oči jako by nic neříkaly.

Je zvláštní, jak lze říct něco o ničem – nic jsem neřekl, nikam jsem nešel, vzešel z ničeho, nikam nedošli. Nic se říká, když se neříká nic. Nic nezůstává. Dvojí negace smazává přitakání.

„Copak nepocházíme z ničeho?" pravil na banketu Rak, „protože mi nemůžete do očí popřít, že pocházíme z místa, kde jsme nebyli."

Ale smrt, to je nicota, a nic si nelze představit.

Od kdy se datuje její slib mlčení? Studium jazyka a touha po obsáhnutí veškerého vědění ji přivedly až k tomu, že oněměla.

Jednoho krásného dne po hodině věnované mluvním aktům v komunikaci zjistila, že přemýšlí o tichu a mlčení. Proč taky tolik hluku? Proč se lidé tak starají o ty neviditelné nitky, kterým říkají komunikace? A po dlouhé řadě neúspěšných mluvních aktů člověk dojde k závěru, že neexistuje způsob, jak zapříst nit hovoru, všechno naopak zůstává v zamotaném klubku.

Přesto se dál pokoušela rozplést něco, co se jen znovu a znovu znejasňovalo. Sedla si k baru, aby o tom popřemýšlela. Ale i přemýšlení je řeč. Chci pouze tiché místečko, místo, které je před jazykem. Ani smrt mě nemůže zachránit.

I když byla vychována v ateistické rodině, vždycky si představovala mrtvé jako těla z popela, ale němá. Jak mluví mrtví? Zlomky slov bez gramatických pravidel, bez slovosledu, mimo historii. Přízraky vlekoucí za sebou věty bez významů. Už nebylo co ztratit, ale ani co získat.

V zemi mrtvých nikdo při komunikaci nechyboval.

(Z knihy Golemka s Rakem)

ze španělštiny přeložil Miloslav Uličný