Margaret Atwoodová: Ve vlaku cestou z Vídně do Bonnu

I.

Na ty helmy se dobře pamatujeme,
na ten tvar zbobtnalé lebky,
i na tváře pod nimi,
kruté a všechny stejné

Ale tihle lidé sedí ve vlaku
asepticky vymydlení, na sobě neutrální
béžovou a krémovou; tady ta dívka se usmívá,
na prsou má motýlka z umělé hmoty, a v jídelním voze
podává vrchní mému dítěti červené vajíčko,
jen tak z legrace. Všude laskavosti na rozdávání.

II.

Venku za oknem ubíhají stromy
v něžné mlze,
světlezelené a orosené pupenci

Ovšem já tam vidím i něco černého,
detail z Breughela:
záda tří mužů, kteří se vracejí
z honu, se psy,
stroze se rýsující na sněhu.

III.

Ten les není o nic temnější
než jiné lesy, včetně
mých doma, ta pole venku
jsou stejná jako u nás; až na to,
co si na nich představují moje oči.

Přes tamhleto pole utíká
nějaký muž, a za ním se ženou tři další,
až jim hnědé pláště
pleskají o holinky.

A u lesa ten pronásledovaný zakopne
o kořeny a padne
tváří k zemi a zůstane ležet.

IV.

Co mě přitahuje
v tom příběhu,
který jsme všichni slyšeli už tolikrát:
jak málo bylo těch, co neposlechli,
nevykonali to, co se jim poručilo.

To je ten starý strach:
ne z toho, co by člověku mohli udělat,
ale co by třeba
dokázal provést sám, nebo možná k čemu by naopak nenašel sílu.

To jsou ta stará muka.

V.

Tři muži v tmavých staromódních
kabátech, zády ke mně, kteří se vracejí
domů, najíst se a do tepla,
v družné rozpravě, se svými psy v patách.

Ten les je pro mě
cizí, zalézá mi pod kůži,
neznámý, je v něm cosi dávného,
jeskynního a pohřbeného, tvrdého,

olámaný kamenný nůž, dlouhá
kost ležící v temnotě
uvnitř mé pravé paže: nikoli
nevinná, ale skrytá.

Z angličtiny přeložil Miroslav Jindra