Michael March: Srdcový pes

Bez poezie—by vládl chaos. „Umění neví nic o Historii, ale živí se z jejích hrůz.”

Oidipův komplex—versus vojensko-průmyslový komplex—kojený mléčným zubem povrchního zdání—

ale pravda očividně trpí.

Naštěstí básníci jsou hlídacími psy ducha—odhalují pravdu—mezi blázny, kteří jsou považováni za

uznávané mistry slov.

„Zdánlivě složité otázky—si žádají jednoduchou odpověď.“

Uvnitř samotného srdce psi štěkají na cizince—ale to jsou cesty, které milujeme.

*

V našem srdci srdcí—zahnívaje v pravdě—mistr rozhoduje o významu slov.

Ten, který přijde jako učitel—není mistr—:

„vítr je špatný posluchač—voda si nepamatuje jména.“

*

„Poezie je nácvik umírání“—pochybování o všech zákonech. Tváří v tvář stáří, nemoci a smrti—

snažíme se uniknout—pomocí krádeže formy.

Skrze poezii—se můžeme protrpět k pravdě—jako potenciální bytosti—dobýváme prchavou pravdu—

ze současnosti protichůdných pozemských zákonů.

Přítomnosti předchází ztráta—:

„Mrtvé tělo—není k užitku—ani jako hnojivo.“

*

Žijíce—„můžeme ztratit pouze přítomnost.“

*

„V některých obdobích historie si s realitou dokáže poradit jen poezie—

tím, že ji zhustí v cosi uchopitelného—co by jinak mysl nedokázala uchovat.“

„Sama podstata poezie je znepokojivá—jako hrozivě se otáčející tucet větrných mlýnů na kraji tmavého

pole—uprostřed černého morového roku.“

*

„Básník je člověk, pro něhož žádné slovo nepředstavuje konec—ale začátek myšlenky.“

„Pravda básníků je ta nejprchavější—nejméně přesvědčivá—nejméně prokazatelná pravda.

Pravda, která žije v nás pro jakýsi záblesk vnímání—a zůstává v nás, jako stopa světla nebo ztráty.“

Nomádská—neochvějná—neozbrojená.

„Celý svět je zamčený—a všechno čeká na odemčení.“

*

Básník je probouzeč smyslů—:

„Jsme vyháněni ze sebe do něčeho jiného.“

V pravdě—„země nás stojí deset nebí.“

„A srdce neumírá tehdy, kdy si myslíme, že má na čase.“

*

„Kdo je někdo—? Co je nikdo—?“

Dar poezie—„náhodné uskupení věcí.“

Ten pes desítitisícového přesvědčování—zvíře hryzající v každém srdci.

*

„Poezie je věčný boj proti významu.“

Báseň musí čtenáře vyprovokovat—vykolejit—donutit ho, aby vzbudil psa.

Lingvisté uzavřeli dohodu, která antedatuje psí smečku—:

etika—básnické vědomí—ne v tom, co slova říkají—ale v tom, co říkají jedno druhému.

*

„Jazyk je to, co z nás dělá lidské bytosti—prostředek proti bezobsažnému hluku a tichu přírody a dějin.

Žití znamená mluvení—bez řeči člověk nemůže prožít plný život.

Poezie—která je zdokonalováním řeči—jazykem promlouvajícím k sobě—

je pozvánkou k prožití plného života.“

„Jednoho velkého života, jehož jsme všichni částí.“

*

Ale kterou částí—?

„Když bohové stvořili člověka—dali mu smrt—ale život si ponechali.“—:

zdánlivě moderní zmanipulovaná loterie.

*

Mezi Bytím a Zdáním se básník snaží najít svoji identitu— „daleko od vyšlapaných cest lidí.“

„Aby nalezl, co opravdu je—musí básník opustit svět zdání“—a žít s Homérem—nikde—slepý—

osamocený.

*

Básníci odhalují a zároveň chrání před odhalením—:

„Žádná věc—žádná strana věci—není vidět, pokud sama nezakrývá ostatní.“

„Všechno je prosté—tak prosté, že to neumíme pochopit. Všechno je blízké—

tak blízké, že prostoupí očima a není už vidět.“

*

„Básník nemůže času pomáhat, zachraňovat ho—může jen říkat, že je ztracený.“

*

Být—či nebýt.

Básník si raději ukousne jazyk—než aby neutíkal—na všechny strany—za srdcovým psem.