Michal Ajvaz: Kniha z drátu

Tábor tvořila rada dlouhých nízkých baráků na rozpálené písečné a skalnaté pláni nad mořem. Vládní vojáci už tábor opustili; mezi baráky zmateně bloudili po žhavém písku vychrtlí vězňové. Podle jejich svědectví vojáci předešlého dne odpluli na lodi, která čekala dole v přístavu. Viděli je nakládat na palubu těžké bedny; dalo se předpokládat, že to jsou písemnosti, které nestačili spálit, a že se jich budou chtít zbavit na moři. Profesor se všech vězňů vyptával na Fernanda. Mnozí z nich jej v táboře potkali; Vieta se dozvěděl, že se jeho syn octl v táboře hned první den platnosti stanného práva, ale nikdo z vězňů nevěděl, co se s ním stalo. To bylo zlověstné, protože Vieta slyšel vyprávět o náklaďácích, které v minulých nocích odvážely vězně z tábora a vracely se prázdné. Nakonec se mu podařilo najít jistého Pabla, který s jeho synem několik týdnů pracoval ve skladišti. Nechal se tam zavést; budova vypadala zvenčí stejně jako všechny ostatní baráky, až na to, že byla bez oken. Profesor Vieta procházel dlouhým tmavým prostorem, kde se všude povalovaly jakési zatlučené bedny, železné tyče, kramle a velká klubka drátu. Došel až na samý konec a odtud se díval na obdélník doširoka otevřené brány, v němž jako na velké obrazovce svítil plavý písek a skály; v paprscích slunce, které pronikaly dovnitř, vířil jemný písek. Plechovou střechu nad Vietovou hlavou rozpalovalo slunce; profesorovi připadalo nepochopitelné, jak někdo v tak nesnesitelném vedru mohl vydržet déle než pět minut. Spoluvězeň jeho syna na něj čekal před skladištěm; když Vieta vyšel ven, vyprávěl mu, že Fernando ze všeho nejvíc trpěl tím, že nemůže psát. Nikdy si na nic jiného nestěžoval, po několika týdnech pobytu v rozpáleném skladu Fernando myslel jen na literaturu, zdálo se, že všechno ostatní mu připadá nedůležité. Jednou se Pablovi svěřil, že v posledních týdnech života na svobodě promýšlel román, a jeho spoluvězňovi připadalo, že jediné, po čem Fernando v táboře toužil, bylo, aby mohl svůj román napsat. Psát však bylo v táboře přísně zakázané a dozorci dávali pozor, aby se žádnému vězni nedostal do ruky ani malý útržek papíru a ani kousek něčeho, čím by se dalo psát. Jednou se Fernandovi podařilo ukrást několik evidenčních listů; dozorci na ně nedávali tolik pozor možná proto, že byly po obou stranách potištěné, a nebyly tak moc vhodným papírem pro psaní; Fernando pak vstával brzy ráno ještě před budíčkem, a protože neměl tužku ani pero, v prvních chladných paprscích slunce, které vycházelo nad baráky, ryl hřebíkem do formulářů text své knihy; rozedrané papíry pak zahrabával za skladištěm do písku. Jednou ho kdosi udal a Fernando pak musel všechny papíry před důstojníkem, který na něj mířil pistolí, vyhrabat a spálit; za trest byl týden zavřený v tmavé izolační cele.

Pablovi připadalo, že Fernando bez pera a papíru trpí jako narkoman, kterému vzali jeho drogu, často ho přistihl, jak píše kovovou trubkou do písku před skladištěm písmena, která hned zahladil vítr, anebo jak čmárá neviditelné texty prstem po zdi. Po nějaké době Pabla převeleli jinam; Fernanda už nikdy neviděl. V příštích dnech byl profesor Vieta na zakládajícím sjezdu Konzervativní strany zvolen jejím předsedou. Díky práci, která s tím byla spojená, už nemusel myslet pořád na Fernanda, ale při každém zazvonění telefonu se mu udělalo špatně ze strachu, že uslyší zprávu, že bylo nalezeno mrtvé tělo jeho syna. Ale tělo Fernanda Viety se nikdy nenašlo. V prozatímním parlamentu sice měli převahu partyzánští velitelé a radikálové, ale ti byli tak rozhádaní, že se při volbě presidenta nedokázali shodnout na společném kandidátovi. Tak se stalo, že Ernesto Vieta, kterého navrhla Konzervativní strana, nakonec bez větších potíží zvítězil, třebaže mu zpočátku nikdo nedával velké naděje. Vieta trávil většinu času v prezidentském paláci, pracoval dlouho do noci, a když skončil práci, chodil prázdnými chodbami paláce, kde potkával přízrak svého syna, anebo stál na balkoně a díval se na písek prázdného náměstí, svítící pod tmavými paláci v měsíčním světle.“„Toho roku parta studentů z hlavního města slavila silvestra na jachtě, která kotvila u pásu ostrůvků, jež vroubí na dohled od pevniny severoflorianské pobřeží. Vzali si s sebou potápěčskou výstroj a po silvestrovské noci s šampaňským a rachejtlemi trávili první den nového roku tím, že si pod hladinou prohlíželi barevný a proměnlivý korálový útes osvětlený paprsky slunce, které zářilo přes mělké teplé moře. Jeden ze studentů se oddělil od ostatních a pronikl hlouběji do jakési temné soutěsky, která se před ním otevřela. Ve světle elektrické svítilny se vynořovala svíjející se chapadla, civěly na něj velké kulaté oči, míhaly se vroubkované ploutve. Najednou uviděl zkroucenou tmavou linii, která se místy ztrácela v bílých a růžových chapadélkách sasanek a pak se znovu objevovala. Potápěč vsunul ruku mezi pulzující sasanky a nahmatal tvrdý kov. Zřejmě držel v ruce drát; zvedl jej nad sasankový záhon a uviděl, že záhyby drátu tvoří pečlivě vytvarovaná písmena psací abecedy. Sklonil se a s údivem četl: Když se Ricardův automobil řítil k zelenému svahu Chapultepecu, ze zadního okénka se vyklonila temná postava se samopalem v ruce, třikrát za sebou se objevil prudký záblesk a ozvaly se tři krátké dávky. Začal drát opatrně vyprošťovat z žahavého houští sasanek, přitom viděl, jak na svých nejistých nožkách prchají do tmy hejna drobných průsvitných krevet, které mezi sasankami žily, místy musel odtrhávat drát od škeblí, které k němu přirostly. Drát pořád nekončil, pořád se ve světle baterky nad vlnícími se sasankami vynořovala nová a nová slova a věty; udivený potápěč četl pod hladinou v průrvě korálového útesu vyprávění o honičce automobilů ulicemi Mexico City: fragment jakéhosi drátěného thrilleru. Po několika metrech se potápěč dostal k zašmodrchanému klubku, které bylo zarostlé vodními rostlinami; když se ho dotkl, jako bezhlesná snová exploze se rozstříklo do všech stran hejno rybek nejrůznějších barev a tvarů, které si v drátěné spleti udělaly hnízdo; za nimi důstojně vypochodoval rak poustevníček ve své ulitě. Pak potápěč sledoval drát opačným směrem a objevil druhé klubko; i v tomhle spletenci drátěných vět se zabydlely ryby, mořští plži a drobní korýši. Drát byl na několika místech prasklý a kolem klubka se v sasankách zachytilo ještě několik menších úlomků.

Student přivolal ostatní a společně vytáhli drát z vody. Položili jej na palubu vedle prázdných láhví od šampaňského; a chlapci a dívky v potápěčských úborech i v plavkách se seskupili kolem podmořského drátěného textu, mezi jehož slovy bylo plno chaluh, škeblí a mrskajících se rybiček. Ustal vítr, hladina moře byla nehybná, jako by to byla podlaha obrovského sálu z hladkého modrého kamene. Začali drát opatrně rozmotávat; museli z něho vytahovat vodní rostliny, jejichž dlouhé vláčné stonky se proplétaly jeho záhyby, a odtrhávali přisáté mořské měkkýše; na rezavých obloucích vystupujících z mořských nánosů se v oslňujícím svitu slunce objevovaly kusy drátěných vět pojednávajících o trýznivé lásce a nenávisti, o extázi a ponížení, o démonech a umělých lidech, o zoufalství, pak zase věty líčící přestřelky a automobilové honičky nebo popisující malátnou atmosféru motelu u silnice a zatuchlý hotýlek v jakémsi velkém městě. Studentům se podařilo vyprostit ze spleti jeden konec drátu; tvořila jej věta Diamanta zmizela za nízkým pobřežním skaliskem a o kus dál byla ještě z drátu vytvarována písmena slova Finis; objevili zřejmě závěr textu. Vrhli se hned na druhé klubko; začali šátrat v jeho vlhkém a mazlavém nitru a za chvíli jedna dívčí ruka tahala ven druhý konec mořského drátu. Když jej očistili od slizu, ukázalo se nejprve slovo Zajatec, napsané trochu většími psacími písmeny; za posledním písmenem toho slova byl drát asi deset centimetrů rovný a pak z něho byla vytvořena další dvě slova, jméno, které všichni znali: Fernando Vieta. V tu chvíli každý z nich pochopil, že se dívají na cosi, co v drátěném textu nahrazovalo titulní stranu knihy, na název díla a jméno jeho autora. Našli pod mořskou hladinou knihu, jakou ještě nikdy nikdo neviděl, knihu, kterou v internačním táboře vytvořil z drátu národní mučedník, syn presidenta republiky. Drát byl hodně zkorodovaný, a tak se studenti rozhodli, že už s ním raději nebudou nic dělat, aby jej ještě víc nepoškodili. Ještě týž den večer ležel spletenec drátěných vět, dosud vydechující mořské vůně a ukrývající mrtvolky drobných mořských živočichů, na koberci v presidentově pracovně. Fernandův otec seděl vedle něj, i on se bál rozvinout křehký drát, a tak jen přejížděl konečky prstů po slovech, do kterých zohýbaly drát ruce jeho syna v nesnesitelném vedru skladiště. Fernando tedy nakonec přece jen přelstil dozorce; našel v táboře věc, která byla zároveň perem i papírem. Ernesto Vieta si vzpomněl, jak se v šeru skladiště povalovaly kotouče smotaného drátu; zřejmě jednoho dne Fernanda napadlo, že by mohl drát použít jako tuhý inkoust, který nepotřebuje žádný papír, žádný podklad, na nějž by se nanášel. A president si představil svého syna, jak v koutě skladiště drát donekonečna trpělivě ohýbá a mění jej v dlouhou šňůru slov. Je možné, že drát nikam neschovával, nechával jej povalovat se ve skladišti všem na očích; žádného vojáka asi nenapadlo, že by se v něm mohlo skrývat literární dílo. Pravděpodobně si některý z velitelů všiml drátěného textu, až když na konci války v táboře ničili všechny dokumenty; naložili jej na loď spolu s ostatními věcmi, které bylo nutné odstranit, a shodili jej do moře. A profesor Vieta si také představoval, jak byl asi Fernando šťastný, když se mu navzdory strážcům podařilo dokončit své dílo. Pokoušel se v představách umístit výraz štěstí na Fernandovu tvář, ale neviděl svého syna tolik let, že vlastně nevěděl, jak vypadal; vynořovala se jen tvář desetiletého chlapce, která se mu usídlila v paměti.“

Michal Ajvaz: Cesta na jih (naklad. Druhé město, 2008)
foto © Festival spisovatelů Praha