Nuno Júdice: Epitaf

Epidemie zdolala ty nejlepší: jedny
sklátil mor; ta druhé zase chřipka a s ní
zápal plic; další postihl tanec svatého
Víta; jiné lepra a úbytě, ať už
rychlé, či ne. To ovšem pokud si do hlavy
nevpálili kulku, neoběsili se
na kandelábru, neskočili do řeky.
Našli se i takoví, co přestali
psát; co pili tolik, že se pomátli
na rozumu; co prostě všeho nechali
bez jediného slova. Jako kdyby
život podmiňovalo tak málo -
řádky načmárané na levném papíře,
věty, jež mohou a nemusí mít rým,
myšlenky... které si taky mohli
nechat sami pro sebe. Nicméně,
když si je čtu, tak plně chápu
jejich zoufalství. Nezjevuje se krása
člověku před očima den co den;
dokonalost nevypadá vždycky jako
něco z tohoto světa. Ano:
stoupám po schodech až nahoru,
odkud je vidět město, ačkoli
se zrovna schyluje k bouřce. Co asi
probíhá v téhle jediné chvíli
pod těmi střechami? Jaká záludnější
epidemie drží při zemi ty,
co ještě včera si vysnili let?