Píseň o ptáku na dně mořském

Mně v noci je tak smutno,
až z toho žalu zívám,
a potom tonu ve snech
a s plavným vírem splývám.
Jen neprotiv se moři,
měsíci, vodě, hoři.
Kroužím a klesám na svah,
kde řasy prostřely,
do nervních zvuků zvonů
ze zvonic omšelých.
Pod vlny pták cestu hledá,
s námahou křídly je zvedá.
Kameny oblýskané,
skrz boltce mušlí v nich
proud jako vítr vane,
řasa jak had se kroutí.
Nad tím vším plíží se
pták na své vodní pouti
a o dno tluče křídly.
Kdo vil by hnízdo tady
a s vámi, ryby, bydlil.
To radši píseň bludná
v hloubi a v podlebí
ať zazní rybám u dna
o hvězdách na nebi.
Jak dávnou kůži dub má,
svěc plamen dříve byl.
A z kamen plameny
svým světlem svíce světí.
Rej rozrušených můr
k těm ohňům chvilku letí.
Až na kostní dřeň žár.
Pod vlny pták cestu hledá,
s námahou křídly je zvedá.
Modrá sůl stráví tvou zřítelnici.
Ty i s bolestí v zobáčku
teď pěj utopenci své slzy a žal
v tom údolí sténajících,
kde svíci si zapaloval.
Pod vodu pták cestu hledá,
s námahou křídly ji zvedá.
Zpívá jak z větve za úsvitu,
že slunce září do zahrady.
Té zvěsti o žáru a svitu
však neuvěří chladní hadi.
Uvěří chmurný koníček.
Až začne tonout na kocábce
jak na oříšku, na skořápce,
jeskynní tichý ohníček,
uvěří mořský koníček.
K čemu je zpěv nikým neslyšený,
trylek na nejzazším dně?
Čekám tě, z loďky se nahýbám ven.
Vznášej se tam v hlubině.