Richard Ford: Kanada

1

Nejprve vám povím o loupeži, jíž se dopustili naši rodiče. Pak o vraždách spáchaných později. Ta loupež je důležitější, protože život můj a mé sestry obrátila tím směrem, jakým se pak ubíral. Kdybych to neřekl hned na začátku, nic by tak úplně nedávalo smysl.

Naši rodiče byli snad nejméně pravděpodobná dvojice bankovních lupičů na světě. Nebyli to žádní podivní týpci a rozhodně od pohledu nepůsobili jako zločinci. Nikoho by nenapadlo, že jsou nějak předurčeni ke konci, který je čekal. Byli prostě úplně normální – i když tenhle dojem vzal zasvé ve chvíli, kdy tu banku opravdu přepadli a vyloupili.

Můj otec, Bev Parsons, byl venkovský kluk, který se roku 1923 narodil v alabamském okrese Marengo; v roce 1939 tam vychodil střední školu a moc toužil po kariéře u vojenských leteckých jednotek, z nichž se později stalo letectvo Spojených států. Nastoupil v Demopolisu a výcvik absolvoval v Randolphu u San Antonia. Chtěl se stát pilotem stíhaček, jenže na to neměl vlohy a náhradním řešením bylo školení na pumometčíka na bombardérech. Létal s b pětadvacítkami, lehkými Mitchelly střední kategorie, které byly nasazeny na Filipínách a později nad Ósakou, kde z nich doslova pršela zkáza: stejně tak na nepřítele jako na úplně nevinné lidi. Táta byl vysoký, suverénní a pohledný, měřil přes metr osmdesát (sotva se do kukaně pumometčíka nasoukal), měl mohutný hranatý obličej, který jako by pořád na něco čekal, vystouplé lícní kosti, smyslné rty a krásné ženské řasy, dlouhé. K tomu byl pyšný na zářivě bílé zuby, krátké černé vlasy a taky na své jméno: jmenoval se Bev, kapitán Bev Parsons. Nikdy jaksi nepřipustil, že Beverly většinou lidé považují za ženské jméno. Je anglosaského původu, tvrdil. „V Anglii je to úplně běžné. Vivian, Gwen a Shirley tam jsou mužská jména. A nikdo si je neplete se ženskejma.“

Táta na chvíli nezavřel pusu, na Jižana byl hodně nepředpojatý, k lidem se choval laskavě a velkoryse, díky čemuž to měl v letectvu dotáhnout daleko, jenže to daleko nedotáhl. Těkavýma, oříškově hnědýma očima v každé místnosti hledal někoho, kdo by ho byl ochoten poslouchat; obvykle jsme to byli sestra a já. Otřepané vtípky po jižansku doprovázel teatrálními gesty, znal karetní triky a různá kouzla. Uměl si vykloubit palec a pak ho nasadit zpátky, nechal zmizet a zase objevit kapesník. Na piano hrál boogie-woogie a někdy na nás mluvil „po jižansku“, někdy zase jako amos’n’andy. Při létání v Mitchellech částečně ohluchl a byla to pro něho citlivá věc. Ale působil jako drsný chlap: „poctivý“ vojenský sestřih a modré kapitánské sako, a obvykle z něj vyzařovala nehraná srdečnost, takže jsme ho my dvojčata milovali. Zřejmě i proto zaujal mou matku (i když víc neladící dvojicí už sotva mohli být: každý byl úplně jiný), která nedopatřením otěhotněla při jediném letmém setkání; seznámili se v březnu 1945 na večírku uspořádaném na počest navrátivších se letců ve Fort Lewis, kde se táta přeškoloval na provianťáka, protože bombardování už nebylo potřeba. Vzali se, hned jak se o těhotenství dozvěděli. Její rodiče, židovští přistěhovalci z Polska, kteří bydleli v Tacomě, se sňatkem nesouhlasili. Byli to vzdělanci, učitelé matematiky a poloprofesionální hudebníci, kteří veřejně vystupovali v Poznani; po roce 1918 z Polska odjeli, přes Kanadu se dostali do státu Washington a našli si celkem nepravděpodobnou práci: dělali školníky. Židovství pro ně tehdy mělo minimální význam, což platilo i o naší mámě. Byl to prostě jen starodávný způsob života, omezený a svazující, kterého se moc rádi zbavili – zvlášť v zemi, kde podle všeho žádní židé ani nežili. Že si ale jejich jediná dcera jednou bude brát usměvavého a upovídaného jedináčka skotsko-irských odhadců lesa a dřeva z alabamského zapadákova, by je tedy v životě nenapadlo a celkem záhy pustili ten fakt z hlavy.

A jakkoli by se při jistém časovém odstupu dalo usuzovat, že se k sobě naši rodiče pouze nehodili, platilo spíš to, že když si máma tátu vzala, byl to z její strany pořádný kompromis a její život se už napořád úplně proměnil – nikoliv pozitivně, jak to jistě vnímala.

Moje matka Neva Kamperová (zkrácená verze Genevy) byla drobná, energická žena s brýlemi a neposlušnými hnědými vlasy, jejichž řídké prameny jí visely až k bradě. Měla husté obočí a na lesklém čele kůži tak tenkou, že jí prosvítaly žilky. Pleť měla bledou, jako kdyby vůbec nechodila na sluníčko, díky čemuž působila velmi křehce. Křehká ovšem nebyla. Táta žertoval, že Alabamáci tam od nich takovým vlasům říkali „židovské“ nebo „přistěhovalecké“. Jemu se ovšem ty její vlasy líbily a miloval ji. (ona jako by si takových řečí nikdy moc nevšímala.) Měla drobné, něžné ruce, nehty pěkně zastřižené a nalakované; měla ty svoje ruce ráda a nevědomky jimi gestikulovala. Povahou byla velký skeptik, když jsme k ní promlouvali, poslouchala velice soustředěně, a byla chytrá se sklonem k jízlivosti. Nosila brýle bez obrouček, četla francouzskou poezii a ráda používala výrazy jako „cauchemar“ a „trou de cul“, jimž jsme se sestrou nerozuměli. Poštou jí chodil hnědý inkoust, jímž psala básně; taky si vedla deník, který jsme nesměli číst, a za normálních okolností měla nos trochu nahoru a vypadala mírně zmateně, třeba jako osoba s astigmatismem. Působila tak stále víc a možná taková byla odjakživa. Před svatbou s tátou a velmi rychlým narozením sestry a mě si v osmnácti stačila udělat Whitmanovu vyšší střední ve Walla Walla, pracovat v knihkupectví – kde zřejmě vystupovala coby bohémka a básnířka – a doufat, že jednoho dne z ní bude svědomitá lektorka na nějaké menší univerzitě a bude mít za muže někoho úplně jiného, než koho si nakonec vzala, dejme tomu nějakého profesora, který by jí umožnil život, k němuž byla podle vlastních představ předurčena.

V roce 1960, kdy došlo k událostem, o kterých píšu, jí bylo teprve čtyřiatřicet. Přesto už u nosíku, narůžovělého na špičce, měla důstojné vrásky, a šedozelené oči, velké a pronikavé, zakrývala tmavá víčka, kvůli nimž působila odtažitě a trochu smutně a nespokojeně, což skutečně byla. Měla krásnou útlou šíji, při nečekaném úsměvu se objevily drobné zoubky a rty se jí stočily do dívčího srdíčka. Právě tak se ale usmála málokdy – vlastně tím úsměvem obšťastňovala jen sestru a mě. Uvědomovali jsme si, že máma rozhodně nevypadá tuctově: obvykle nosila olivově zelené kalhoty, bavlněnou halenku s nabíranými rukávy a boty z juty a bavlny, které si nechala poslat ze západního pobřeží, protože v Great Falls se něco takového koupit nedalo. A ještě výstředněji působila, když zdráhavě stála vedle našeho táty, fešného extrovertního dlouhána. Jako rodina jsme se do světa – třeba jen do restaurace – vydávali málokdy, takže jsme si ani neuvědomovali, jak rodiče mezi ostatními lidmi působí. Nám život u nás doma připadal normální.

Úplně jsme se sestrou chápali, proč asi Bev Parsons mámu zaujal: vysoký ramenatý chlap, upovídaný, vtipný a vždy připravený potěšit každého, kdo se zrovna namanul. Nikdy ale nebylo tak úplně jasné, proč ona zaujala jeho – byla hodně malá, měřila jen něco přes metr padesát, introvertní a plachá osoba s uměleckými sklony, která se s nikým moc nebavila a byla hezká, jen když se usmála, a vtipná, jen když byla úplně v pohodě. Táta zřejmě celou tu směsici jaksi oceňoval, uvědomoval si, že je máma bystřejší než on, ale on že ji dokáže potěšit, a měl z toho radost. Tátu určitě šlechtilo, že jejich tělesnou nekompatibilitu nevnímal a hleděl až do nitra lidských záležitostí. Já to obdivoval, i když máma takové věci neregistrovala. Přesto dodnes to jejich podivné propojení tělesné jinakosti chápu jako jeden z důvodů, proč to s nimi špatně dopadlo: bez pochyby se k sobě nehodili, tak to bylo prosté, a nikdy se neměli vzít a udělat všechno to, co udělali.

Hned po tom vášnivém setkání si oba měli jít vlastní cestou, bez ohledu na následek. Čím déle spolu byli a čím líp se znali, tím spíš si přinejmenším ona uvědomovala, že to byla chyba a jejich život že je stále víc vyšinutý – trochu jako dlouhý důkaz v matematice, kdy první špatný výpočet znamená, že každý další krok vás zavede ještě o něco dál od místa, kdy to ještě dávalo smysl. Sociolog z tehdejších časů, tedy počátku šedesátých let, by to možná charakterizoval tak, že naši byli předvojem v přelomovém historickém okamžiku, že byli mezi prvními, kdo překročili společenské konvence, vzbouřili se a přijali krédo, podle něhož se vše stvrdí až sebezničením. Což ovšem nebyli. Oni nebyli nezodpovědní jedinci a předvoj čehokoli. Už jsem řekl, že byli normální lidé, jimž okolnosti, špatný odhad a smůla vnukly mylný dojem, že je třeba překročit hranice, jež považovali za správné, a pak už pro ně nebylo cesty zpět.

I tak o tátovi ještě řeknu tohle: když se vrátil z války, kde byl nástrojem smrti hvízdající z oblohy – psal se rok 1945 a my se sestrou jsme se narodili na základně Wurtsmith v Oscodě v Michiganu –, zřejmě byl ve spárech jakési nespecifikované tíhy, tak jako ostatně mnozí váleční veteráni. A do konce života s tou tíhou bojoval, snažil se zůstat pozitivní a nejít ke dnu, dělal špatná rozhodnutí, která se na chvíli jevila jako dobrý nápad, ale v podstatě nechápal svět, do kterého se vrátil, a s tímhle nepochopením žil celý svůj život. Určitě to tak měly miliony kluků, ale táta by si to sám o sobě nikdy nepomyslel, nikdy by nepřiznal, že to tak je.

2

Naše rodina skončila v Great Falls v Montaně roku 1956 – tak jako se po válce náhodně usazovaly četné rodiny vojáků. Předtím jsme žili na leteckých základnách v Mississippi, Kalifornii a Texasu. Máma měla tu svou školu a na každém z těch míst suplovala. Tátu do Koreje neodveleli: vykonával kancelářské práce doma, byl provianťák. Do války nemusel, protože si vybojoval četná vyznamenání, ale nad kapitána se nedostal. A v určité chvíli – konkrétně v Great Falls a sedmatřiceti letech – se rozhodl, že už mu letectvo kdovíjakou budoucnost nenabízí a že by si po odsloužení dvaceti roků měl vybrat penzi a odejít. Máma vůbec neměla zájem o společenský život a jedinkrát nikoho ze základny nepozvala na večeři a táta měl dojem, že právě to mu brání v rozletu. Možná měl pravdu. Podle mě by tam máma moc ráda aspoň někoho obdivovala. Jenže nevěřila, že by se někdo takový našel. „Jsou tu akorát krávy a pšenice,“ prohlásila. „Schází tu organizovaná společnost.“ Rozhodně bych ale řekl, že táta už měl letectva plné zuby a v Great Falls se mu líbilo, myslel si, že by tam mohl pokročit někam dál, a to i bez společenského života. Tvrdil, že by se rád dal ke svobodným zednářům.

To už bylo jaro 1960. Sestře Berner a mně bylo patnáct. Byli jsme na Lewisově nižším gymnáziu (pojmenovaném po Meriwetheru Lewisovi), které bylo jen kousek od řeky Missouri a já vysokými školními okny viděl lesklou hladinu a hejna kachen a dalších ptáků a zahlédl jsem i Chicago, Milwaukee a nádraží v st. Paul, kde už osobáky vůbec nestavěly, a viděl jsem městské letiště na Gore Hill, kde měli dva lety za den, a po řece ke komínu hutí a ropné rafinerii nad vodopády, podle kterých dostalo město jméno. Za jasných dní byly dokonce nezřetelně vidět zasněžené vrcholky východního předhůří, což bylo sto kilometrů daleko; to horské pásmo mířilo na jih do Idaha a na sever do Kanady. O „západě“ jsme se sestrou neměli ani tušení, snad jedině z televize, a vlastně jsme neznali ani Ameriku jako takovou; prostě jsme považovali za jisté, že lepší země na světě není. Náš skutečný život tvořila rodina, a my byli jakási volně připojená zavazadla, přívažek. Kvůli mámině rostoucí odtažitosti, samotářství a přání, abychom s Berner nesplynuli s „hokynářskou mentalitou“ (která podle ní život v Great Falls dusila) jsme žili jinak než většina dětí; ty se například vzájemně navštěvovaly, roznášely ráno noviny, chodily do skautu a na tancovačky. Pokud bychom se do toho všeho zapojili, říkala si máma, pak by to jen zvýšilo pravděpodobnost, že se tam zahrabeme. A platilo i to, že když jste – kdekoli – měli tátu na základně, tak jste vždycky měli málo kamarádů a se sousedy jste se skoro nestýkali. Na základně se totiž odehrávalo všechno: byl tam doktor, zubař, holič, obchod. Každému to bylo jasné. Každý věděl, že tam, kde zrovna je, nebude dlouho, tak proč se namáhat s nějakým seznamováním. Základna představovala jisté stigma – jako kdyby o tom, co se tam odehrávalo, slušný člověk nepotřeboval vědět a být s tím nějak spojován. K tomu máma židovka se vzhledem přistěhovalce a nádechem bohémství. O tom všem jsme všichni hovořili: jako kdyby nebylo záslužné chránit Ameriku před nepřáteli.

I tak se mi, aspoň zpočátku, v Great Falls líbilo. Přezdívalo se mu „elektrické město“, protože vodopády vyráběly elektřinu. Od pohledu to bylo město neuhlazené, hrdé a odlehlé, ale i tak patřilo k zemi neomezených možností, ve které už jsme žili tak jako tak. Moc se mi nezamlouvalo, že ulice mají místo jmen jen čísla. Bylo to zmatečné a podle mámy to znamenalo, že to město navrhli škudliví bankéři. V zimě pochopitelně hrozně mrzlo a nebralo to konce, vítr od severu se pokaždé řítil jako nákladní vlak a z dlouhé tmy by měl depku snad každý, možná i největší optimista.

Je ovšem pravda, že jsme si s Berner nikdy nedělali hlavu, jestli odněkud pocházíme. Vždycky když se naše rodina přesunula jinam, do nějakého jiného zapadákova, zabydleli jsme se v pronajatém domě, táta si oblékl nažehlenou modrou uniformu a odjel pracovat na nějakou leteckou základnu a máma zase nastoupila jako učitelka, říkali jsme si s Berner, že kdyby se nás někdo zeptal, tak si zkusíme myslet, že jsme právě odtamtud. Procvičovali jsme si nový název před sourozencem cestou do nové školy podle toho, kde zrovna byla. „Ahoj. My jsme z Biloxi v Mississippi.“ „Ahoj, já jsem z Oscody. To je až na konci Michiganu.“ „Ahoj, já bydlím ve Victorvillu.“ Snažil jsem se naučit základní věci, co ostatní kluci ovládali, pokoušel jsem se mluvit jako oni, pochytit slangové výrazy, sebevědomě si vykračovat, jako bych tam patřil a nic mě nemohlo zaskočit. Berner to dělala taky tak. Pak jsme se někam odstěhovali a my se snažili zapadnout zase od začátku. Takové dětství a dospívání z vás buď udělá vyděděnce a ztroskotance, anebo se necháte unášet proudem, budete poddajní a přizpůsobování se vám zalíbí, což ovšem máma neschvalovala, protože se k tomu sama nesnížila a představovala si pro sebe jinou budoucnost – ne nepodobnou té, kterou si vysnila, ještě než se seznámila s tátou. My, tedy sestra a já, jsme byli malí hráči v dramatu, které se podle mámy věčně odvíjelo.

V důsledku toho všeho jsem já velmi začal prožívat školu, protože byla v mém životě kromě našich a sestry jediným pevným bodem. Nikdy jsem si nepřál konec vyučování. Ve škole jsem trávil co nejvíc času, hloubal jsem v učebnicích, které nám dali, motal jsem se kolem učitelů, nasával jsem školní pachy, které se nikde nelišily a ničemu se nepodobaly. Znalosti a poznatky pro mě začaly mít velký význam a celkem bylo jedno, o co zrovna šlo. Máma toho věděla hodně a dokázala věci ocenit. Chtěl jsem v tom být jako ona, protože to známé jsem si mohl udržet, a platil bych pak za všestranného a nadějného, což byly vlastnosti pro mě důležité. Bylo mi jedno, že do žádného toho městečka nepatřím, protože jsem přece hlavně patřil do tamní školy. Šla mi angličtina, dějepis, přírodní vědy i matematika; v týchž předmětech excelovala i moje máma.

Vždycky když jsme se sbalili a odstěhovali, děsilo mě na tom přesunu jedině to, že se z nějakého důvodu nebudu moct vrátit do školy, nebo že přijdu o nějaké zásadní vědomosti, které by mi mohly zajistit budoucnost, vědomosti, jež jinde než ve škole nezískám. Anebo že odjedeme někam, kde pro mě nová škola prostě nebude vůbec žádná. (Jednou se mluvilo o Guamu.) Bál jsem se, že nakonec nebudu vědět nic, že se nebudu moct spolehnout na nic, čím bych se nějak odlišoval. Nepochybně jsem měl s mámou společnou tu životní nenaplněnost. ale možná to bylo tak, že mladé životy našich kroužily v houstnoucí zmatenosti stále rychleji (nehodili se k sobě, zřejmě už po sobě ani tělesně netoužili jako krátce na začátku, postupně byli jeden druhému jen satelitem a nakonec už se nesnášeli, i když ne zcela vědomě), a tak jsme se sestrou neměli žádný záchytný bod, ačkoliv právě ten by rodiče měli svým dětem poskytnout. Jenže dávat rodičům za vinu vlastní životní trable, to vůbec nikam nevede.

(...)