Robert Menasse: Hlavní město /ukázka/

HLAVNÍ MĚSTO

Prolog

Tamhle běží prase! David de Vriend ho uviděl, když otevřel okno svého pokoje, aby naposledy pohledem přelétl náměstí, než navždy opustí byt. Nebyl to sentimentální člověk. Bydlel tady šedesát let, šedesát let se na tohle náměstí koukal, a to teď končilo. Toť vše. To byla jeho oblíbená věta – kdykoli měl něco vyprávět, o něčem podat zprávu, něco dosvědčit, řekl dvě tři věty, a pak: „Toť vše.“ Tahle věta pro něj byla jediným legitimním shrnutím kteréhokoli okamžiku nebo úseku jeho života. Stěhovací firma už odnesla těch pár saků paků, které si bral na novou adresu. Saky paky – pozoruhodná slova, ale nijak na něj nepůsobila. Pak přišli lidi z vyklízecí firmy, aby odklidili všechno ostatní, nejenom to, co nebylo přišroubováno a přibito hřebíkem, ale i ty šrouby a hřebíky, vytrhávali, rozmontovávali, odváželi, dokud nebyl byt „jako vymetený“, jak se tomu říká. Když ještě byl sporák na místě a vedle stál kávovar, udělal si de Vriend kávu, díval se na muže a dával pozor, aby jim nestál v cestě, ještě dlouho držel prázdný šálek v ruce, nakonec ho upustil do pytle na odpadky. Pak byli muži pryč, byt prázdný. Jako vymetený. Toť vše. Ještě poslední pohled z okna. Dole nebylo nic, co by neznal, teď se musí vystěhovat, protože přišla jiná doba – a tu si všiml… skutečně: tam dole je prase! Uprostřed Bruselu, v Sainte-Catherine. Muselo přiběhnout z Rue de la Braie, utíkalo podél stavební ohrady před domem, de Vriend se vyklonil z okna a zahlédl, jak se vpravo na rohu Rue du Vieux Marché aux Grains vyhnulo několika chodcům a málem vletělo rovnou pod kola taxíku.

Kai-Uwe Frigge, jehož prudké zabrzdění hodilo dopředu, dopadl zpátky do sedadla. Protáhl obličej. Měl zpoždění. Byl vynervovaný. Co to zase je? Ve skutečnosti žádné zpoždění neměl, to si jen před každým setkáním dával vždycky záležet na tom, aby byl na místě o deset minut dřív, hlavně za deště, a mohl se na toaletě ještě dát do pořádku, mokré vlasy, zamlžené brýle, dřív než přišla osoba, se kterou měl schůzku –

Prase! Viděl jste to, monsieur?, zvolal taxikář. Skoro by člověku skočilo pod kola! Naklonil se nad volant: Tady! Tady! Vidíte ho?

Teď ho uviděl i Kai-Uwe Frigge. Hřbetem ruky očistil sklo, prase uskočilo a rozběhlo se jiným směrem, mokré narůžovělé tělo zvířete se ve světle lamp špinavě lesklo.

Jsme tady, monsieur! Blíž nemůžu. Něco takovýho! Prase se člověku skoro naveze do auta! To jsme měli štěstí jak sviňa, to vám teda povím!

Fenia Xenopoulou seděla v restauraci Menelas u prvního stolu poblíž velkého okna s výhledem na náměstí. Měla na sebe zlost, že přišla moc brzo. Až on přijde, nebude to vypadat moc suverénně, když tady bude sedět a čekat. Byla nervózní. Po cestě sem se bála, že kvůli dešti bude zácpa, zakalkulovala na cestu moc času. Teď seděla už nad druhým ouzem.  Číšník kolem ní poletoval jako protivná vosa. Soustředěně hleděla na sklenici, a poručila si, že na ni nesáhne. Číšník přinesl karafu s čerstvou vodou. Pak přinesl talířek s olivami – a řekl: Prase!

Cože? Fenia vzhlédla a viděla, jak číšník upřeně hledí na náměstí, a teď to uviděla: prase utíkalo rovnou k restauraci, směšným tryskem, krátké nožičky pod těžkým oválným tělem míhající se dopředu a dozadu. Nejprve si pomyslela, že to je nějaký pes, jedna z těch odpudivých bestií, které si vykrmují vdovy, ale – ne, bylo do doopravdy prase! Skoro jako z obrázkové knížky, viděla rypák, uši, jako linie, jako kontury, tak se prase kreslí dětem, tohle ale jako by vyskočilo z dětské knížky hororů. Nebylo to divoký kanec, bylo to ušpiněné, ale jednoznačně růžové prase domácí, v němž se skrývalo cosi vyšinutého, cosi hrozivého. Po okně stékala dešťová voda, Fenia Xenopoulou rozmazaně viděla, jak prase před několika chodci náhle zabrzdilo, nožičky zapřené, uklouzlo, uskočilo stranou, pokleslo v kolenou, znovu získalo půdu pod nohama a metelilo nazpátek, teď směrem k hotelu Atlas. V ten moment z hotelu vycházel Ryszard Oswiecki. Už když vystupoval z výtahu a procházel vstupní halou hotelu, přetáhl si přes hlavu kapuci od bundy, teď vyšel ven do deště, chvatně, ale ne zas příliš rychle, nechtěl být nápadný. Ten déšť, to bylo štěstí: kapuce, rychlý krok, za těchto okolností cosi naprosto normálního a nenápadného. Aby později nemohl nikdo vypovídat, že viděl utíkat nějakého muže, asi tak starého, zhruba tak velkého, a barvu bundy – samozřejmě, i tu ví… Rychle se vydal vpravo, a tu uslyšel rozčilené volání, výkřik a podivně pištivé funění. Na moment se zastavil, ohlédl se. Teď si všiml prasete. Nechtělo se mu uvěřit tomu, co vidí. Stálo tam prase, mezi dvěma z těch sloupků lemujících vyhrazený prostor před hotelem, stálo tam s nachýlenou hlavou, v postoji býka než vyrazí do útoku, bylo v tom cosi směšného a zároveň hrozivého. Byla to naprostá hádanka: kde se tam to prase vzalo, co tam dělá? Ryszard Oswiecki měl pocit, že všechen život na tom náměstí, aspoň kam až dohlédl, ustrnul a zamrzl, v očkách zvířete se mihotavě odráželo neonové světlo na hotelové fasádě – a tu se Ryszard Oswiecki dal do běhu! Pustil se vpravo, ještě jednou se ohlédl, prase funivě pohodilo hlavou, udělalo několik kroků zpět, otočilo se a zamířilo napříč přes náměstí na druhou stranu ke stromořadí před Vlámským kulturním centrem De Markten. Chodci, kteří scénu pozorovali, hleděli za prasetem, ne za mužem v kapuci – a teď zvíře zahlédl Martin Susman. Bydlel v domě vedle hotelu Atlas a zrovna v tom okamžiku otevřel okno, aby vyvětral, a nemohl uvěřit svým očím: To vypadá jako prase! Uvažoval právě o svém životě, o náhodách, které vedly k tomu, že on, syn rakouských zemědělců, teď žije a pracuje v Bruselu, byl v náladě, v níž mu všechno přišlo ztřeštěné a cizí, ale volně pobíhající prase tady dole na náměstí, to bylo ztřeštěné až moc, to může být jen nějaký žertík bujné fantazie, projekce jeho vzpomínek! Díval se, ale prase už neviděl.

Prase utíkalo ke kostelu Sainte-Catherine, přeběhlo Rue Sainte-Catherine, drželo se vlevo, vyhnulo se turistům vycházejícím z kostela, proběhlo kolem kostela a zamířilo na Quai aux Briques, turisti se smáli, asi to vystresované, už skoro kolabující zvíře považovali za folklór, za nějaký místní fenomén. Někteří pak budou v průvodci pátrat, jestli by tam nenašli nějaké vysvětlení. Nevypouštějí ve španělské Pamploně v kterýsi svátek do ulic města býky? Že by to v Bruselu dělali s prasaty? Když člověk zažije něco nepochopitelného tam, kde nečeká, že bude všecko chápat – jak to ten život projasní.

V tom okamžiku zahýbal Gouda Mustafa za roh a skoro se srazil s prasetem. Skoro? Nedotklo se ho snad, neotřelo se mu o nohu? Prase? Gouda Mustafa v panice uskočil, ztratil rovnováhu a upadl. Ležel teď v louži, ještě se se v ní převalil, tím se to celé ještě zhoršilo, ale nebyla to špína kaluže, ale dotek, pokud k nějakému došlo, dotek toho nečistého zvířete to byl, čím se cítil být pošpiněn.

Tu si všiml ruky, která se k němu natahovala, uviděl tvář staršího muže, smutnou, ustaranou tvář, mokrou od deště, jako by starý muž plakal. Byl to profesor Alois Erhart. Gouda Mustafa nerozuměl, co mu říká, rozuměl jen slovu „okay“.

Okay! Okay!, opáčil Gouda Mustafa.

Profesor Erhart mluvil dál, anglicky, říkal, že i on dnes už upadl, ale byl tak popletený, že řekl „failed“ místo „fell“. Gouda Mustafa mu nerozuměl, jen zopakoval: Okay!

To už se blížilo modré světlo. Záchranka. Policie. Celé náměstí modře rotovalo, pulsovalo, blikotalo. S jekotem se pohotovostní vozidla přiřítila k hotelu Atlas. Nebe nad Bruselem ukazovalo, co umí: pršelo. Teď se zdálo, jako by pršely modře se třpytící kapky. Do toho silný poryv větru – několika chodcům to strhlo a překlopilo deštník.

Gouda Mustafa se chopil ruky profesora Erharta, nechal si pomoct na nohy. Otec ho před Evropou varoval.

Přeložil Petr Dvořáček