Sylva Fischerová: Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel

Paměť 
je žaludek duše
kde se vaří
pajšlový gulášek:
jatýrka ledvinky slinivky  
orgány mem-
brány
do budoucnosti,
do nekonečna se rozvírající
pravý úhel,
nový kontinent 

                                     utopie – 

Na utopickém kontinentu, v italské restauraci v Kansas City o pár dní později vedle mě sedí Hadara Bar Nadaf, krásná Židovka s velkým nosem a dlouhými vlasy, Wayne se jí ptá: „Takže ty teď prý budeš psát o tom, že jsi Jewish, a o všem tom kolem, je to tak?“

Hadara Bar Nadaf upije vína a odpovídá: „Ano, snad, možná.“

Já upiju piva, jsem ze země, kde se pije tento keltský nápoj, jsem tedy přesazený Kelt i tady v novém světě a upiju piva znova, protože nechápu, jak je možné říct, že teď na povel začnu o něčem psát, třeba o tom, že jsem Židovka nebo přesazený Kelt v Americe, ale už se neostýchám, v divokém ovzduší a vedle džbánu plného pravoúhlých ledových kostek je možné leccos, místo ostychu se zeptám, „Jak je možné rozhodnout se, že začnu o něčem psát? To jde?“

Hadara řekne – dívá se přitom před sebe, je krásná a není krásná, má trochu moc velký nos –, že když jí bylo pět, matka jí a jejím dvěma sourozencům, jednomu bylo 13, dalšímu 11, pustila film o holokaustu a o koncentračních táborech, aby věděli, kde umřeli jejich prarodiče a co jsou oni zač, potomci slovenských Židů přišlých sem ze Slovenska. A ona, malá pětiletá Hadara Bar Nadaf, aby se vyhnula všem těm hrůzám, aby ji už nikdy nemohli zhaftnout a naložit do transportu a odvést  pod kovové trubky do uzavřené místnosti, kde se nedá nadechnout, nechtěla být Židovka, nechtěla patřit k lidem, které potkaly všechny ty strašné věci: ne, ona, Hadara, se ve věku pěti let rozhodla, že k Židům nepatří a nikdy patřit nebude. Ona, Hadara, není Židovka.

To říká nad plným talířem, vždycky se tu přece večeří nebo pije víno nebo pivo nebo se aspoň jí sendvič a pije káva, SMALL TALKS, GREAT TALKS. 

Byla jsi tam? ptám se Hadary. Byla jsi v Osvětimi?

Ne, nebyla, řekne. Ale moje sestra a matka jedou letos v létě do Evropy a budou pátrat po stopách a pojedou na Slovensko a do Osvětimi a budou to chtít všechno vidět.

– a budou to chtít všechno vidět, všichni přece pátrají po svých předcích, každej je odněkaď a každej si to nese s sebou, všecko, co chtěl opustit a jenom zmizet, každej tady v Americe je odněkaď kromě Mikmaků, který zahnali tyhle bílý svině, my všichni bílý svině z Osvětimi, kteří na rozdíl od Mikmaků trpíme klamem, že půdu lze vlastnit, že cokoliv lze vlastnit, ó celé Eldorádo –

ale já už nejsem v Eldorádu, jsem zase zpátky tam, odkud jsem přijela, jsem v Osvětimi v loňském horkém létě, ne, ještě jsem v Krakově a hledám vlak do Osvětimi, podle jízdního řádu i podle cedulí v hale totiž existuje vlak v 11 hodin, který jede do Osvětimi. Jenže žádný takový vlak tu není, pobíhám po perónech a nakonec nacházím vlak v 11, 20 do Czenstochové, který staví v Osvětimi, ale kde je vlak v 11 hodin do Osvětimi, ten vlak inzerovaný v černě psaných řádech, co tu visí na zdech, jako vlak v 11 hodin do Osvětimi? Ne že má zpoždění, ne že nejede, i to se může stát vlaku v 11 hodin do Osvětimi, ale vlak do Osvětimi v 11 tu vůbec není, entita vlaku v 11 hodin do Osvětimi, v jejíž bytí věřím a s jejímž bytím počítám, já Evropan, vyhozený z mateřského lůna rovnou do světa idejí, v němž bydlí a je doma i idea vlaku v 11 do Osvětimi, náhle tady, v krakovské Asii, ztrácím půdu pod nohama. 

A v Osvětimi, v Osvětimi mě zachrání vztek: vztek na Poláky, kteří rýžujou na nerýžovatelném, cesta od nádraží není nijak značena, aby všichni byli nuceni využít služeb zájezdových agentur do Osvětimi, och Osvětim je báječná destinace, na té se nedá prodělat, když dojdeš na místo, neplatíš vstupné, protože nelze rýžovat na nerýžovatelném, ale musíš zaplatit průvodce v cizí řeči, nechceš-li průvodce, musíš si počkat do dvou odpoledne, ach ti rýžující zmrdi, potomci zdejších bachařů, ti co vytapetovali zdi na chodbách baráků fotografiemi umučených Poláků, kde jsou maďarští Židi? kde řečtí a němečtí? Na krajích areálu, kde je zakázáno kouřit, se povalují vajgly, tady se přece vždycky ze všeho kouřilo, tlustí němečtí turisti s foťákem visícím na krku fotí tam, kde je zakázáno fotit, tam, kde to kouřilo, v krematoriu, a to mě nadzvedává a to mě smiřuje s místem, kde vše už je posunuto, kde venku típnem cigáro a půjdem vyfotit kremační pec jako památeční komodu, jako cennou komoditu. Možná že za rok sem dají i stánky s občerstvením – bílé bavorské klobásky, polský bigos, stánek u vlečky -- Když vyjdeme ven, chlapec si uplivne do prachu před krematoriem, odkud vyletěli k nebi komínem jeho prabába i praděd, a začne do prachu kreslit nohou v sandálu famózní obrazce, fuck you, zasraní hajzlové v uniformách, stejně jste ho nedostali, nedostali jste nás, vy svině, 

a já o tom můžu vyprávět tady v Kansas City, kde jsme se konečně sešli, wajulkus.

There is no end of detail that is 
without significance 

Přijíždíme s Waynem k Bruceovu domu, jeden nízký dům vedle druhého s prostorem trávy a keřů mezi nimi a na každém třetím vlaje americká vlajka, na prahu nás vítá Bruce a jeho žena Jean, původem Japonka nebo Číňanka, nikdy to neumím poznat, posléze ještě vyjde zezadu z místnosti její stařičká matka. Bruce je veterán z vietnamské války, kam narukoval v osmnácti, aby pak na rozkaz nadřízených rozprašoval plyn Agent Orange. Teď má už pátou rakovinu a krk zjizvený po třetí rakovině, laureát mnoha cen vietnamských i jiných, otec adoptivní dcery Hanh, kterou si před lety přivezl z Vietnamu, velkej silnej mužskej, takoví se mi líbí, když jsem s nimi, mám vždycky iracionální pocit bezpečí.

Dostáváme koktejl a rybu ve speciální omáčce, jejíž prodej chce Bruce rozjet ve Vietnamu, a spoustu zeleniny, kterou ani neznám jménem, a ovšem nudle, celou dobu, kdy Bruce vykládá o své cestě do Vietnamu příští měsíc, myslím na to, kde by teď byl, kdyby kdysi nebyl ve Vietnamu, ne v tomto domě s rybí omáčkou plném černovlasých šikmookých žen. Vypráví, že když byl malý, měli v domě jen jedinou knihu, Bibli, teprve ve čtrnácti našel druhou, byl to Milenec lady Chatterleyové a matka ji měla v prádelníku. „Válka mi dala poezii,“ napíše Bruce v knize, kterou mi věnuje a kterou napsal v letech, kdy bojoval se svou druhou rakovinou; cestou zpátky mi Wayne řekne, že po návratu z Vietnamu musí jít na další operaci s močovým měchýřem, který už prý nelze zachránit, bude mít vývod.

Bruce vypráví, jak hostující profesor z Hanoje tu měl před pár měsíci přednášku, rozhodl se, že začne Hamletem, a uvedl svou řeč větou: HAMLET WAS UNIQUE, ale vyslovil to špatně, místo aby byl první vokál krátký a pak aby zvedl akcent na konci slova, začal dlouhým akcentovaným vokálem a potom klesl, takže všichni v publiku se začali potichu pořehtávat a řehtali se pořád dál, protože profesor tak z Hamleta udělal nikoli muže, který byl jedinečný, ale eunucha, EUNUCH; a všichni na sebe pomrkávali a pokyvovali hlavami, protože přece THAT’S IT, konečně někdo udeřil hřebíček na hlavičku – 

DID YOU TELL HIM LATER THAT HIS PRONUNCIATION WASN’T CORRECT? THAT HE MADE A MISTAKE? ptám se,

OF COURSE NOT, IT WOULD BE UNPOLITE, opáčí Bruce a já si přidám další porci omáčky, je vynikající. Bruce vysvětluje, že kromě patentu na omáčku si sem z Vietnamu přiveze i dceru svého přítele, vietnamského básníka, který ho požádal, aby jí v Americe zařídil studia, bude u nich bydlet. Jak dlouho se zdrží, ptám se, je třeba se zeptat, jinak se člověk nic nedozví jako profesor z Hanoje, bude tu celou dobu, dokud nedostuduje, odpovídá Bruce, když mě jednou požádal, tak nemůžu odmítnout, to mezi přáteli není možné. – Kde by byla tato přítelova dcera, kdyby kdysi nerozprašoval Agent Orange, kde bych teď byla já, kde by byla rybí omáčka? – Válka mi změnila život, ale dala mi poezii, píše Bruce v knize, kterou si budu číst ve zpátečním letadle, narukoval jsem spolu s bratrancem, oba jsme se vrátili; jednou jsem ho byl navštívit, bydlel v domě se svou matkou. Nabídl mi pivo, matku poslal pryč a zavedl mě na záchod, kde ve splachovací míse měl ukryté, zabalené do nepromokavého pytlíku umístěného na provázku, vyschlé a vypreparované uši vojáků Viet Congu. 

as if the earth under our feet
were
an excrement of some sky