V českém překladu vychází nový román Nadine Gordimer

Nadine Gordimer pochází z rodiny židovských přistěhovalců, procestovala mnoho zemí Afriky, navštívila i Evropu a USA, kde přednášela. Celý život píše povídky, romány, eseje, literaturu faktu. Nikdy nepřestala vystupovat proti apartheidu, jeho zákonům a omezením. Je viceprezidentkou Mezinárodního PEN klubu a zakládající členkou Kongresu jihoafrických spisovatelů, v roce 1991 byla oceněna Nobelovou cenou za literaturu. V roce 2004 byla Nadine Gordimer hostem Festivalu spisovatelů Praha.

Z jejího rozsáhlého díla vyšel česky povídkový výbor Pátkova šlépěj (1989), román Poutníci (2004) a letos v červnu se čtenáři mohou těšit na román nazvaný Začni žít, který vychází v nakladatelství Mladá fronta v překladu Zuzany Mayerové. Z připravovaného díla vám přinášíme krátkou ukázku.

ukázka z 1.kapitoly

Jen metař ohánějící se koštětem vymetá spadané listí ze škarpy.

Možná se dívají sousedé, ale ráno uprostřed týdne jsou nejspíš všichni v práci nebo se věnují jiným obvyklým všedním činnostem.

Stála u brány na konci příjezdové cesty k domu jeho rodičů, když přijel, a dokázala ho uvítat úsměvem, pohotově postřehnout znamení, že se mají jen zasmát a přijmout podivně absurdní situaci (pouze dočasnou), že se nemohou obejmout. Vzdálené objetí není tak kruté jako vzdálená náruč. Všechno je všední. Metař je míjí a žene před sebou zbytky léta.

Svítí.

Doslova svítí. Ale nešíří kolem sebe světlo jako svatí zobrazovaní se svatozáří. Vyzařuje neviditelné nebezpečí pro ostatní, z ničivé látky, kterou do něj vpravili, aby bojovala s tím, co ho ničilo. Co mu šlo po krku. Rakovina štítné žlázy. V nemocnici ležel na izolaci. Dokonce v tichu; na nějaký čas ztratil hlas, oněměl. Postižené hlasivky. Proto teď září a ještě nějaký čas zářit bude, nemůže to ovlivnit, ohrožuje lidi i věci tím, co z něho vychází, všechny a všechno, čeho se dotkne.

Musejí dělat jakoby nic.

Volají na sebe okénkem z jednoho auta do druhého. Nezapomněla mu přivézt notebook? A kazety? Tenisky? Knihu o chování slonů vrácených do divoké přírody, kterou měl rozečtenou, když podruhé nastoupil do nemocnice? Berenice – Benni – proč rodiče cejchují své děti módními jmény? – mu zabalila kufr. Plakala a přitom rozhodovala za něj, něco dala dovnitř, něco zase ven. A neplnila jen jeho přání; znala ho tak dobře, že sama věděla, co bude potřebovat, co by mu chybělo. V jedné knize najde její fotografii, kterou má obzvlášť rád a kterou mu tam založila, udělal ji v době, než se jejich zamilovanost proměnila v manželství. Je tam i momentka jejich syna, když byl ještě miminko.

V nemocnici ho vyzvedla matka. Otevřel si zadní dveře vozu, aby se posadil za ni, od samého začátku se musí naučit chovat určitým způsobem, vybudovat si dočasný návyk, ale jeho matka je jako on (mohou-li se vlastnosti dědit takhle pozpátku) a k nebezpečí, které její syn představuje, zaujala vlastní rozhodný postoj. Natáhne se, otevře přední dveře na straně a autoritativně pleskne na sedadlo spolujezdce.

On má ženu a dítě.

Čí život má menší cenu a kdo má víc riskovat?

Rodiče jsou odpovědní za to, že přivedli na svět potomstvo, ať už záměrně nebo z lehkomyslnosti, a platí pro ně nepsaná úmluva, že život dětí, a posléze dětí těchto dětí, má větší cenu než život jejich zploditelů.

A tak se Paul – tak se syn jmenuje – vrací domů; jistě, je to jiné, jen dočasné, samozřejmě – vrací se zpátky do domova svého dětství, k rodičům.

Lyndsay a Adrian ještě nejsou staří. Na žebříčku stárnutí neustále přibývají další příčky spolu s tím, jak lékařská věda, přiměřená tělesná aktivita a zdravá životospráva umožňují lidem udržet si déle mládí, než vystoupají až nahoru a zmizí v záhadných výšinách. (Říká se, že „odcházíme“, ale kam?) Je nemyslitelné, aby je syn  během tohoto výstupu předešel. Pětašedesátiletý otec plný energie se chystá do důchodu z postu výkonného ředitele firmy vyrábějící zemědělské stroje a nářadí. Matka, nestárnoucí krasavice, která v devětapadesáti vypadá na devětačtyřicet a ani ve snu by ji nenapadlo uvažovat o plastice a vyhlazení vrásek, zvažuje, zda zůstat společnicí v advokátní kanceláři, nebo přece jen následovat svého partnera a vstoupit s ním do nové životní etapy.

Fena labradora skáče a sápe se na něho packami, čenichá chladný nemocniční pach z bachraté příruční kabely a kufru, do něhož mu manželka zabalila všechno, o čem předpokládala, že tady, v téhle fázi své existence, bude potřebovat. – Kam tě uložíme? – Do jeho starého pokoje ne, ale do sestřina, ze kterého mezitím udělali pracovnu, v níž se bude otec zabývat svými koníčky, jak se od aktivního důchodce čeká. Sestra a bratr jsou od sebe pouhých dvanáct měsíců, buď následkem nezřízené mladické vášně nebo nemístné důvěry v antikoncepční účinek kojení – Lyndsay se dodnes směje, jak mohla být tak hloupá, a nechápe, co je na rychlém množení tak výhodného. Později přibyly další dvě sestry, v přiměřenějším biologickém odstupu. Bratra nemá.

Je jedinečný.

publikováno 31. května