Aké: Léta dětství /ukázka/

Biskupský dvůr horní fary už neexistuje. Z trsů hortenzií a buganvílií se občas vynořoval biskup Ajayi Crowther, skřítkovská tvář s vyvalenýma očima, kterou jsme poprvé viděli na oficiální fotografii na titulní ilustraci jeho životopisu. Učitel řekl, že bydlel v Biskupském dvoře a od té chvíle vykukoval z plazivého porostu, kdykoli jsem procházel kolem jeho domu s posílkou k naší veliké tetě paní Lijaduové. Z Biskupského dvora se stal internát dívčí školy a pro nás o prázdninách jedno hřiště navíc. Biskup tiše sedával na lavici pod dřevěným kryjícím překladem nad vchodem a jak se prodlužovaly výhonky buganvílií, stále více se mu vlnil i oděv. Když se mu oči opět vnořily do jamek, přistoupil jsem blíž. V myšlenkách jsem se zatoulal k jiné fotografii, na níž byl oblečen v kněžských šatech s vestou. Chtěl jsem vědět, co opravdu má na konci stříbrného řetězu, který mu mizel v kapse. Ušklíbl se a řekl, ať jdu blíž, že mi to ukáže. Když jsem přišel až ke vchodu, vytáhl řetěz a zvedl kulaté, pravým stříbrem se třpytící kapesní hodinky. Stiskl tlačítko a otevřelo se víčko, pod kterým nebylo sklo ani ciferník, nýbrž zamračená prohlubeň. Mrkl jedním okem a to mu spadlo do hodinkového pouzdra. Mrkl druhým okem a také to sjelo k oku v dutině. Potom víčko zaklapl, znovu kývl hlavou a hlava mu olysala, zuby zmizely a kůže se mu stáhla dozadu,  až mu vystoupily zbělelé  lícní kosti. Potom vstal, vsunul hodinky zpět do kapsy u vesty a pokročil ke mně. Utekl jsem domů.

  Někdy se zdálo, jako by Biskupský dvůr chtěl soutěžit s kanovníkovým domem. Vypadal jako dům na vodě, přestože byl chráněn vybělenými kamínky a pestrými květy a přestože se jeho dřevěné vyřezávané průčelí nořilo do buganvílií. Stínily ho také všudypřítomné skály, z jejichž rozsedlin zázračně vyrůstaly vysoké stromy s pevnými kmeny. Stahovaly se mraky a do zešedlých skal se opíral obvyklý prudký poryv, takže se stromy zmítaly sem a tam, dokud nezůstaly viset nad Biskupským dvorem. Docházelo k tomu jen za prudkých bouří. Na rozdíl od kanovníkova domu nestál Biskupský dvůr na pomezí skal či lesů. Byl od nich oddělen dívčími hřišti. Věděli jsme, že tam toto nárazníkové území bylo odjakživa. Biskupové zřejmě neměli sklon potýkat se s duchy. To mohli jen faráři. Že mě biskup Ajayi Crowther vyděsil a vypudil ze dvora svými podobnými proměnami, jen potvrzovalo, že jakmile biskupové zemřou, připojují se ke světu duchů a strašidel. Nedovedl jsem si představit, že by takhle před mýma očima zchátral kanovník nebo reverend J. J., který před mnoha lety, když matka byla taková jako my dnes, sídlil na faře. J. J. Ransome-Kuti ve skutečnosti přivolal za svého života několik lesních duchů. Potvrdila to má matka. Byla jeho praneteří, a dříve než začala bydlet v našem domě, žila v domácnosti reverenda J. J. Její bratr Sanya tam žil také a všichni uznávali, že je duchem stromu. Proto byl doma v lesích i v noci. Ale při jedné příležitosti určitě zašel příliš daleko.

  „Už nás navštívili dřív,“ řekla, „aby si stěžovali. Rozuměj mi dobře, nechodí až sem do dvora, postavili se o kus dál na hranici, kde končí les. Vedl je ten, co mu při řeči vylétají z hlavy jiskry, jako by měl hlavu plnou rozžhavených uhlíků – ne, to jsem spletla dvě různé věci – to se stalo až podruhé, když nás zahnal domů. Poprvé jenom vyslali posla. Byl docela malý, snědý a temný. Přišel až na dvorek, postavil se tam a nařídil, ať zavoláme reverenda.

  Bylo to, jako by strýc čekal hosty. Vyšel z domu a zeptal se, co si přeje. My jsme se všichni namačkali do kuchyně a vykukovali jsme z ní ven.“

  „A jaký měl hlas? Mluvil jako duch předka?“

  „Hned k tomu dojdu. Tenhle muž, inu, myslím, že by se mu mělo říkat muž. Nebyl moc jako člověk, to jsme viděli. Měl moc velikou hlavu a klopil oči k zemi. Řekl nám, že přišel, aby nás pokáral. Proti tomu, že chodíme do lesa, nic nemají, ani v noci, ale nesmíme se zdržovat nikde mezi skalami a bambusy u potoka.“

  „No a co na to strýc? Neřekla jsi, jaký měl hlas.”

  Tinu se na mne podívala pohledem starší sestry. „Nech matku, ať to dopoví.“

  „Ty bys chtěl vědět všechno. Tak dobrá. Mluvil jako tvůj otec. Jsi už spokojen?“

  Nevěřil jsem tomu, ale nechal jsem to být. „Tak povídej dál. Co udělal strýc?“

  „Všechny svolal a varoval nás, abychom se do těch míst nepouštěli.“

  „A ty ses přece vrátila!“

  „Však znáš strýce Sanya. Zlobil se. Jenže nejlepší hlemýždi jsou na druhém břehu potoka. Tak si stále stěžoval, že ti duchové stromů jsou jednoduše sobci, a že jim ukáže, kdo je. A taky ukázal. Asi za týden nás zavedl zpátky. To víš, že měl pravdu. Nasbírali jsme celý košík a v něm byla polovina těch největších hlemýžďů, které jsi kdy viděl.  Tehdy jsme už zapomněli na jeho výstrahu a měsíc svítil. Tak jsem si řekla, že Sanya je sám duch stromu...“

„Ale jak to? Vypadá přece normální jako my.“

„Ty to ještě nechápeš. Je to přece duch stromu. Proto jsme se s ním cítili úplně v bezpečí. Dokud se zčistajasna neobjevila taková věc, co v dálce začala zářit jako ohnivá koule. I když to bylo ještě daleko, slyšeli jsme pořád nějaké hlasy, jako by kolem nás mnoho lidí mumlalo stejná slova. Říkali něco jako „Vy zatvrzelé tvrdošíjné děti, varovali jsme vás a varovali, ale vy neposloucháte...“

  Divoká křesťanka se nám zadívala přes hlavy a zamračila se, aby se lépe upamatovala. „Jeden dokonce řekl ,oni'. Byla to jen tahle ohnivá postava, kterou jsem viděla, a byla ještě daleko. Přesto jsem ho zřetelně slyšela, jako by měl mnoho úst a tiskl mi je k uším. Každou chvíli v šeru ta ohnivá koule rostla.“

  „A co udělal strýc Sanya? Bojoval s ním?“

  „Jestli Sanya bojoval? Ten toho nechal první a utíkal. Jestli se nepohneš, uhni mi z cesty! Nikdo si nevzpomněl na všechny ty tlusté hlemýždě. Lesní duch nás pronásledoval až domů. Náš křik byl slyšet daleko před námi a celá domácnost – nu, dovedete si představit ten poprask. Strýc se už vyřítil po schodech a vstoupil na dvorek. Když jsme kolem něho proběhli, vyšel ven, aby se s tím tvorem setkal. Tentokrát lesní duch skutečně překročil hranici lesa a šel dál, jako by nás chtěl zahnat až do domu. Víš, on vlastně neběžel, jen nás vytrvale následoval.“ Čekali jsme. Tak se to tedy odehrálo! Divoká křesťanka se zamyslela a my jsme zůstali napjati. Potom se zhluboka nadechla a s podivným smutkem zavrtěla hlavou.

  „Období víry je to tam. Mezi našimi ranými křesťany byla víra, skutečná víra, nejen chození do kostela a zpěv písní. Víra. Igbagbo. A právě z té víry vzejde síla. Strýc tam stál jako skála, v ruce držel bibli a nařídil: ,Vrať se! Vrať se do toho lesa, kde jste doma. Vrať se, řekl jsem, ve jménu božím.' A to bylo všechno. Ten tvor se prostě obrátil a utekl. Za ním bylo vidět jen stále rychleji opadávající jiskry, až z nich zbyl jen chabý přísvit mizící v lese.“