Antonio Tabucchi

Italský prozaik, kritik, esejista a překladatel se narodil v Pise, v rodině obchodníka. Studoval filologii v Pise a na pařížské Sorbonně, dva roky působil v Lisabonu jako ředitel Italského kulturního institutu, v současné době přednáší portugalskou literaturu na univerzitě v Sieně.

Debutoval v r. 1975 románem Piazza ď I talia o roli anarchistů v italských dějinách, následoval román Malá loď (1979). Skutečný úspěch přinesla Tabucchimu teprve sbírka povídek Pohled z druhé strany (1981), ilustrující jeho oblíbenou tezi o mnohoznačnosti lidských životů a o tom, jak je svízelné podrobit jejich interpretaci jediné perspektivě. Už zde se Tabucchi projevil jako kultivovaný vypravěč, brilantní stylista a jemný psycholog s filozofickými aspiracemi. Jeho vypravěčskou kulturu potvrdila i další kniha drobných próz z Azorských ostrovů Žena z Porto Pim a jiné příběhy (1983). Na evropskou literární scénu vstoupil Tabucchi mezinárodně úspěšným románem Indické nokturno (1984), téměř snovým příběhem o marném pátrání po příteli záhadně zmizelém v Indii, které vyústí v poznání, že každá snaha o porozumění cizímu životu vede především v lepší pochopení sebe sama. Úspěch románu byl potvrzen zdařilou filmovou adaptací a francouzskou prestižní cenou Médicis.

Tématem další sbírky povídek Drobná bezvýznamná nedorozumění (1985) jsou různé nepatrné příhody, které vykolejují životy hrdinů a jejichž skutečná důležitost vyjde najevo až dodatečně. Různými variacemi na téma hledání a rekonstrukce své vlastní či cizí identity je řada dalších knih: Čára obzoru (1986), Opeřenci fra Angelica (1987), Kufr plný lidí (1990), Černý anděl (1991). Tabucchi netají zdroje své tvorby a zdůrazňuje, že chaos lidské existence je mu přístupný hlavně prostřednictvím kulturní paměti. Do této perspektivy je třeba zasadit i knížku Sny o snech (1992), soubor básnických próz, v nichž autor v brilantní zkratce a s jemným humorem evokuje životy a charakteristické rysy díla dvaceti velkých zjevů evropské kultury.

Sen je pro Tabucchiho literární metafyziku možná vůbec ústřední kategoií. V celém jeho díle se neodbytně vrací myšlenka, že člověk je vlastně schopen registrovat jen nesmyslné, vzájemně nepropojené, prázdnými místy oddělené útržky reality a pouze sen, pouze naše schopnost produkovat obrazy, dokáže vtisknout naší existenci zdání řádu. A právě literatura je pro Tabucchiho privilegovaným místem tohoto snění, které propojuje to, co zaniklo v čase, s tím, co právě zmateně existuje, a řadí bezvýznamné události v příběh. Láska k portugalskému básníku a hermetikovi Fernandu Pessoovi, jehož dílo přeložil a uvedl do Itálie, ho sblížila s portugalskou kulturou a učinila z něho dvoujazyčného autora.

Jednu ze svých posledních próz, Requiem, napsal Tabucchi přímo v portugalštině. Kniha popisuje hrdinovo snové bloudění po letním Lisabonu a jeho setkání s živými i dávno zemřelými postavami, které okořeňují vyprávění vtipnými výroky a úvahami. Z dosavadní linie Tabucchiho tvorby se poněkud vymyká překvapivě realistický román Jak tvrdí Pereira (1994), do 30. let zasazený příběh stárnoucího literáta a redaktora jedné lisabonské kulturní přílohy, jehož rezignovaný přístup k životu zpochybní setkání s prostým mladíkem, protisalazarovským aktivistou, kterého umlátí fašistická bojůvka.

Bibliografie

Rébus. Malé bezvýznamné nedorozumenia /Povídky./ = Revue světověj literatury, 23, 1987, č. 6, s. 89-103.

Indické nokturno. Poviedky. Bratislava, Slovenský spisovatel' 1992.

Pohled z druhé strany. /Povídka./ = Světová literatura, 37 , 1992, č. 6, s. 31-44.

Psát a snít, snít a být svobodný. /Úvaha./ = Literární noviny, 4 , 1993, č. 4, s. 1,3.

Sny o snech, Erm, Praha, 1994

Rekviem, Volvox Globator, 1998, v překladu Ireny Kurzové

Indické nokturno, Argo, 2002, v překladu Kateřiny Vinšové

Ztracená hlava Damascena Monteira, Havran, 2004, v překladu Alice Flemrové

Jak tvrdí Pereira, Barrister & Principal, 2005, v překladu Kateřiny Vinšové

Pohled z druhé strany, Argo, 2006, v překladu Jiřího Pelána