Bohumil Hrabal

Literární osobnost konce dvacátého století a famózní vypravěč Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Studium práv, ale především různorodá zaměstnání, která za svůj život poznal se staly inspiračním zdrojem jeho příběhů plných groteskna, drsnosti života a nepatetických figurek veskrze českých.

Do literatury vstoupil až v padesátých letech. Po surrealistických pokusech, expresionistických textech z kladenských hutí přichází v 60. letech snad nejpolitičtější z Hrabalových textů Inzerát na dům, ve kterém už nechci

Ačkoli mu bylo po roce 68 a v čase normalizace znemožněno publikování, popřípadě vycházely jen některé knihy po důkladné „úpravě“. Díla Bohumila Hrabala si cestu k čtenáři hledala – vycházela v samizdatu a v zahraničí. Vydávání jeho děl a jejich samotný zrod však bylo po celý autorův život v nesouladu. Knihy vycházely i o desítku let později, než byly Hrabalem napsány. Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat.

Hrabalovy povídky a novely nasměrovaly vývoj české prózy, a to jak tematicky, tak stylově. Snad za vrchol Hrabalovy tvorby lze považovat existenciální díla Příliš hlučná samota a Něžný barbar. Povídkové prvotiny zaujaly skupinu mladých režisérů. Juraj Herz, Věra Chytilová, Jiří Menzel, či Jan Němec podle nich vytvořili filmové povídky, které jsou programovým nástupem „nové vlny“ českého filmu.

V kontextu české poválečné prózy je výjimečným zjevem, autor ignorující nároky, které byly tehdy na literaturu kladeny, vytvářející vlastní autonomní svět imaginace a vymaňující se z ideových šablon.

Devatenáctisvazkový soubor sebraných spisů Bohumila Hrabala vydaný v letech 1991 – 1997 umožňuje čtenáři vnímat autora bez klišé, prohlédnout poetiku spojující protikladné stránky existence, poznat paletu lidských typů a figurek.

Bohumil Hrabal zemřel v roce 1997.

Fotografie © Stanislav Tůma