Jsi tam, Satane? Tady Madison. Možná tě pobaví, že se do nás pustila démonická bytost úžasných rozměrů. Což vedlo k nesmírně podivuhodnému projevu hrdinství a sebeobětování – a navíc, na mou duši, od toho nejnepravděpodobnějšího z nás. Kromě toho přikládám další podrobnosti o sobě, pro případ, že bys měl zájem se dozvědět víc o takové okouzlující, plnokrevné osobnosti s nadváhou.

Naše nepočetná skupina stojí na kraji útesu, odkud je výhled na Hmyzí moře, a dusá k nám nějaká obrovitá postava. Každý její dunivý krok rozechvívá okolní pahorky, takže se dávají do pohybu prašné kaskády starých ustřižených nehtů, a ta postava se tyčí tak vysoko, že z ní vidíme jenom obrys proti planoucímu oranžovému nebi. Tíha toho obra roztřásá zem tak brutálně, že útes, na kterém stojíme, se pod námi začne otřásat. Hrozí, že sypké odstřižky nehtů povolí a svrhnou nás do roztěkané, žravé hmyzí hmoty.

První promluví Leonard, vlastně vydechne jediné slovo: „Přezpolnica.“

V tomhle bezprostředním ohrožení působí Babeta jako příliš sebestředná osobnost a chabá jakost jejích módních doplňků je až příliš do očí bijící – a nepominutelná – metafora toho, jak moc dává přednost povrchnímu projevu před vnitřními kvalitami. Sportovec Patterson zase jako by strnul ve svých konvenčních, tradičních vzorech chování, je to člověk, pro kterého byly zákony vesmíru příliš brzy pevně stanoveny, takže tak zůstanou beze změny navždy. Rebel Archer naproti tomu působí jako bezmyšlenkovité zavržení… no, vlastně všeho. Z mých nových společníků jedině Leonard přináší příslib toho, že by se mohl vyvinout v něco víc než jen pouhého známého. A jistě, je to tak, i teď si uvědomuji, že slovo příslib je symptomem mého vlezlého, hluboko zakořeněného sklonu podléhat naději.

Takže když si Patterson pomalu nasadí přilbu a povídá: „Utíkejte,“ právě tahle naděje, jejímž projeven je pud sebezáchovy, způsobí, že moje podsadité nohy nezaváhají. Utíkají i Archer a Babeta a Patterson, každý jiným směrem, a já běžím vedle Leonarda.

„Přezpolnica,“ sípá, dupe po měkkých poddajných vrstvách nehtů a pažemi pokrčenými pro větší odpich máchá ve vzduchu. „To je polední strašidlo Lužických Srbů.“ Lapá po dechu, utíká vedle mě, propisky v náprsní kapse ho tlučou do hubených prsou. „Nejradši ze všeho dohání lidi k šílenství, pak jim seká hlavy a jednu končetinu po druhé…“

Letmo se ohlédnu a spatřím ženštinu, která se nad námi tyčí do výšky, takže tvář má hrozně daleko, až vypadá proti nebi maličká, stejně vysoko zavěšená jako slunce v poledne. Dlouhé černé vlasy podobné nálevkovitému mraku smrště proudí jako neklidné biče z hlavy ven. Zaváhá, jako by nevěděla, koho z nás pronásledovat.

Babeta někde za obryní zakolísá, obě ty podřadné, ošuntělé boty jí poletují kolem nohou, takže kulhá a klopýtá. Patterson se hrbí, krčí se a kličkuje, hroty na botách vyvrhuje kohoutí ocas z nehtů, jako kdyby s míčem upaloval skrz obrannou linii a chystal se položit. Archer ze sebe serve koženou bundu, odhodí ji, sprintuje naplno, až chrastí řetěz omotaný kolem jedné boty.

Žena-démon, žena-smršť se sehne, natáhne dolů ruku, prsty se rozprostřou jako padák, stálým tempem klesají ke klopýtající a ječící Babetě.

Jistě, celé tohle zděšení obsahuje i jakýsi herní prvek; byla jsem u toho, když démon Ahriman oškubal a sežral Pattersona, a když se pak Patterson zase vrátil do podoby zrzavého fotbalisty se šedýma očima, a tak mám do jakési míry jistotu, že moje naprostá smrt jednoduše není možná. Přesto mám dojem, že když mě někdo rozškube a zhltne, bude to pořád bolet jako všichni čerti.

Když se polednice s vlasy jako smršť natahuje po ječící oběti, Leonard na Babetu zařve, ať padne na zem. Z obou dlaní si udělá kolem pusy megafon a křičí: „K zemi a zahrabat se!“

Čistě abyste mohli mou nevědomost využít k vlastnímu prospěchu: tohle je vyzkoušená a prověřená strategie. Když v pekle chcete něčemu uniknout, pokuste se zahrabat, kde to nejblíž jde. Peklo nenabízí skoro žádné úkryty, protože tu skoro nic neroste – jsou tu leda tak ty nevysvětlitelné haldy laciných žvýkaček, oříškových karamelek, cucavých bonbónů a popkornových kuliček. Takže jedinou konzistentní, snadno dosažitelnou metodou, jak se schovat, je začít hrabat, až se úplně zahrabete, v tomhle případě do obřích nánosů odstřižků z nehtů.

Snad to zní nechutně, ale za tuhle radu mi něco dlužíte.

Ovšem, vy přece nikdy neumřete. Bůh chraň. Kdepak, po všech těch desítkách a desítkách hodin aerobiku, co jste si zaplatili.

Na druhou stranu, pokud vážně zjistíte, že jste mrtví, jste v pekle a ohrožuje vás polednice, udělejte to, co doporučuje Leonard: k zemi a zahrabat se.

Začnu kutat rukama do svahu kopce, do sypkých, sunoucích se odstřižků, a s každým hrábnutím na mě padá stejná lavina, svrbivá a svědivá, škrábavá, ale ne zcela nepříjemná, a nakonec jsem úplně zakrytá. Leonard se zahrabal vedle mě.

Z vlastní smrti, a tím myslím tu smrťoucí smrt, si toho pamatuju málo. Matka byla na premiéře svého filmu a otec získal kontrolní balík akcií cojávímčeho – mám dojem, že Brazílie –, takže, jak jinak, přitáhli domů adoptované dítě z… z nějakého úděsného místa. Můj bratr du jour se tentokrát jmenoval Goran. Sirotek to s nemilosrdnýma očima pod stříškou z huňatého obočí, pocházející z jakési válkou rozervané vesničky v jakési dříve socialistické zemi, byl jako malý surově zbaven tělesného kontaktu a socializace, tedy věcí nezbytných k tomu, aby si člověk opatřil aspoň nějakou empatii. On, jeho chladný ještěří pohled a hranatá pitbulí brada dorazili jako jednou provždy poškozené zboží, ale to jen zvyšovalo jeho přitažlivost. Na rozdíl od všech mých předešlých sourozenců, kterými teď podělili rozmanité penzionátní školy, mě Goran docela uchvátil.

No a jemu zase stačilo se jedním tím neurvalým, nenažraným očkem podívat na bohatství a životní styl mých rodičů, aby se pevně rozhodl si mě předcházet. Když k těmhle faktorům přihodíte jeden až moc velký paklík marihuany, který mi opatřil otec, a také moje odhodlání konečně tu ohavnou bylinku vyhulit, kdyby jenom proto, abychom se s Goranem sblížili, je to sečteno podtrženo tak všechno, co si o svém fatálním předávkování pamatuju.

Teď ovšem ležím celá zahrabaná v hrobečku z nehtů a poslouchám tlukot vlastního srdce. Slyším, jak mi nosními dírkami sykavě vychází dech. Ano, bez nejmenších pochyb, to naděje nutí moje srdce, aby dál tlouklo, a plíce, aby dýchaly. Zvyk je železná košile. Nade mnou se země kymácí a přesouvá s každým krokem démonické polednice. Odstřižky nehtů mi lezou do uší, tlumí všechny Babetiny výkřiky. Tlumí všechen cvakavý hluk Hmyzího moře. Ležím zahrabaná, počítám údery srdce, odolávám touze hrábnout jednou rukou stranou a zkusit najít Leonardovu ruku.

V příštím okamžiku už mi něco přitiskne paže k bokům. Prsty mě pevně sevřou a ruka mě zvedá do sírou smradlavého vzduchu, zvedá k oranžově planoucímu nebi.

Prsty obří ruky mě drží stejně pevně jako svěrací kazajka. Obryně vrazila ruku do sypké země a vytáhla mě ven, asi jako by člověk vytáhl mrkev nebo ředkvičku poklidně dřímající v půdě.

Bohové nebeští, jsem sice zhýčkaný, zámožný, dobře chráněný potomek dvou celebrit, ale ovšemže vím, kde se berou děti a mrkve… i když nikdy jsem neměla úplně jasno, kde přesně se vzal Goran.

Stoupám do výšky, a tak mám výhled na všechno: na Hmyzí moře, Velké střepové pláně, Oceán promarněného spermatu, na nekonečnou síť klecových cel se zatracenci. Pode mnou se rozkládá celý pekelný zeměpis, včetně démonů, kteří se tu a tam poflakují a hltají nebohé oběti. Na nejvyšším bodě mé vzestupné dráhy čeká kaňon vlhkých zubů. Dostanu facku zatuchlého, vlhkého dechu, který smrdí hůř než společné záchodky na ekologickém táboře. Kousek dál se vzdouvá obludný jazyk posetý chuťovými pohárky velkými jako muchomůrky. A kolem toho všeho rty, mastné a tlusté jako pneumatiky traktoru.

Ruka mě nese k ústům, já napřáhnu paže a zapřu se o horní ret. Nohy zabořím do dolního rtu, držím se tam jako rybí kost, moc velká a pevná, než aby mě šlo polknout. Rty jsou na dotyk překvapivě měkké, kožené, asi jako sedačka ve slušné restauraci, ale velmi teplé. Je to jako dotýkat se čalounění v jaguáru, který právě urazil cestu z Paříže do Rennes.

Polednice má tak obrovskou hlavu, že kromě úst nic víc nevidím. Snad jen periferním viděním si matně uvědomuju, že nahoře jsou oči, veliké a skelné, jako dva výklady v obchodním domě, jenže vyboulené ven, vyvalené. Nad nimi černý tyčkový plot obočí. Vím taky o nose velkém jako hliněná chajda se dvěma otevřenými vchody, a z obou visí záclony jemných chlupů.

Ruka mě tlačí mezi zuby. Jazyk se vysune a mlaskavě se mi zepředu opře do svetříku. 

V tom okamžiku jsem se už smířila s bezprostředním osudem, s tím, že budu rozžvýkána a polknuta, že pak strašidlo rozhází moje kosti kolem sebe, jako kosti všech bažantích slípek dovezených z Cornwallu, které jsem kdy snědla, jenže v tom okamžiku taky ústa vykřiknou. I když spíš než jako výkřik to vypadá, jako kdyby se mi z bezprostřední blízkosti rozječela do uší siréna protileteckého poplachu. Vlasy, líce a šaty, všechno to plandá a vlní se, pleská jako vlajka v hurikánu. 

Jedna Bass Weejunka mi sklouzne z nohy a padá, točí se, pak dopadne na zem vedle postavičky s drzým modrým čírem. I z té výšky poznám, že to je Archer, že stojí vedle rozměrné bosé nohy té obryně. Vyndal si z tváře ten veliký špendlík a teď pořád znovu a znovu zabodává jeho špičku do konce obrovského palce.

Začne mela a já cítím, že jdu dolů, sama nevím, jestli to je pád, nebo mě strašidlo spustilo, ale pak přistanu v měkkých škrábavých nehtech. A ve stejném okamžiku mě chytí ruce, lidské ruce, Leonardovy ruce, a vtáhnou mě do úkrytu pod vrstvou odstřižků z nehtů… ale ještě předtím uvidím, jak tatáž padákovitá ruka, která chytila mě, teď svírá Archera a zvedá ho, on nadává, kope vysokýma botama a ohání se zavíracím špendlíkem, ale pak se zuby secvaknou a jako gilotina mu jedním pohybem useknou řvavě modrou hlavu.