Třináctiletá Madison vidí a slyší vše, co si zamane, vše, co se na světě šustne. Tímhle způsobem se vrací do vlastní minulosti. Jenže to má logický háček: pro živé je neviditelná. Mrtvá Madison nám ze své adresy posílá zprávy… 

21. 12., 06.05 středoevropského času 
Jak se mi povedlo upadnout v Boží nemilost, i když jsem do ní už jednou upadlá byla.
Odeslala: Madisonspencerova@psmrtnzvot.pkl

Laskavý tweetaři!

Netrčela bych na těchto kamenitých Galapágách, jež se zovou Země, a nepila bych teplou želví moč, jíž je lidská společnost, nebýt halloweenského šprýmování jistých tří slečen Cour O’Courishových. O dotyčném Halloweenu jsem byla zardoušena a zbavena krve na všehovšudy osm měsíců. Nejvejš. Ano, a byla jsem zatracena za to, že jsem spáchala děsuplnou vraždu, která zde bude vbrzku odhalena. Jedním z hlavních trýznění v pekle je to, že všichni potají víme, proč si zasloužíme v něm být. Já jsem tomu unikla proto, že na svátek Všech svatých se veškeré obyvatelstvo Hádu vrací na Zemi a od soumraku do půlnoci se snaží shánět solené oříšky v griliáši a rozinky v čokoládě. I já jsem tudíž byla pilně zaměstnána probíráním předměstských čtvrtí a hromaděním tyčinek Twix a Almond Joy, abych rozmnožila poklady pekelné, když tu odkudsi ze ztemnělých dálav ke mně vítr donesl moje jméno. Sbor dívčích hlasů, těch lichotných, pisklavých pubertálních hlásků monotónně odříkával moje jméno: „...Madison Spencerová... Maddy Spencerová, přijď k nám. Poroučíme ti, přijď a buď nás poslušna.“

Něco vám předmrtvým řeknu: my postživí nejsme vaši poskoci. Mrtví mají lepší věci na práci než zodpovídat ty vaše debilní dotazy u spiritistických stolků, které se týkávají loterií a kdo se s vámi ožení nebo vdá. Vy a ty vaše hrátky na seancích, klepající stolečky, ty vaše fígle k přilákání duchů. Měla jsem přinejmenším čtyři hodiny tmy na to, abych nasbírala hodně kitkatek, a klidně si mě přivolá squadra uhihňaných slečen Mrch Mrchensteinových. Seděly na mojí někdejší posteli, v pokoji v mojí někdejší penzionátní škole ve švýcarském Locarnu, a jednohlasně vzývaly: „Zjev se nám, Madison Spencerová. Ať vidíme, jestli ta tvoje tlustá prdel po smrti trochu zhubla.“ A smály se do těch svých štíhlých dlaní.

Pak se okřikly navzájem a ta sebranka Schlapek Vanderschlappenových deklamovala dál: Ukaž nám svou tajnou spektrální dietu.“ Ten infantilní vtípek je zase rozhihňal, takže se skácely a vrážely rameny jedna do druhé. Seděly se zkříženýma nohama, podrážkami bot mi špinily povlečení, sem tam některá kopla do čela mojí někdejší postele, cpaly se popkornem a na talířku měly pár zapálených svíček. „Máme tu bramborový lupínky,“ dobíraly si mě a zvedaly v rukou sáček. S grilovací příchutí. „Máme tu cibulovou omáčku.“ Jeden hlas zpěvavě pronesl: „Tumáš, Madison... Tumáš, špekoune špekoune špekoune...“ Všechny hlasy dohromady zpívaly: „Chrochrochroooooo!“ Hlasitě chrochtaly do ledové halloweenské noci. „Tumáš, čunasi, čuně čuně čuně čuně...“

Frkaly. Hekaly. Volaly: „Uíí uíí uííí.“ Hlasitě mlaskaly a žvýkaly a pusy měly plné vysokokalorických dobrot a pištěly smíchy.

Ne, laskavý tweetaři, ani ve svém hněvu jsem je nepovraždila. I když toto píši, jsou stále naživu, jen pokořené. Postačí říct, že jsem dorazila v černém Lincolnu Town Car a vyhověla jejich buranskému jódlování. Onoho dotyčného Halloweenu jsem přiměla tu trojici neblaze proslulých slečen Cour Courevičových, aby vyprázdnily skrovný obsah svých anorektických útrob. Hanba, hanba mi. Na svou obranu však mohu uvést, že jsem byla krapíteček zneklidněna a rozrušena tím, že můj zákaz vycházení se blíží.

Zdržet se po půlnoci byť jediný úder hodin pro mě znamenalo ocitnout se ve vyhnanství na té otravné Zemi, a tak jsem zachovávala hyperbdělost a sledovala velkou ručičku na náramkových hodinkách, kterak se sune minutu po minutě ke dvanácté. A jakmile byly ty tři slečny Schmudly von Schmudlenheim pěkně laminované vrstvami vlastních zavánějících zvratků a lepkavých hovínek, uháněla jsem k čekajícímu Town Caru.

Můj spolehlivý únikový dopravní prostředek byl stále tam, kde jsem jej zanechala; odstaven u promrzlého obrubníku vedle zasněžených travnatých ploch před hlavní budovou školy. V zapalování visely klíčky. Na hodinách na přístrojové desce bylo jedenáct třicet pět, tedy rozumný dostatek času pro návrat do pekla. Vlezla jsem si za volant a zapjala bezpečnostní pás. Inu, Země, pomyslela jsem si poněkud shovívavě, ba nostalgicky, když jsem se letmo ohlédla po staré budově, kterou jsem se kdysi plížila, užírala sladké Fig Newton a četla si Parazity od Daphne du Maurier. Teď ale všechna okna jen zářila a mnohá byla i dokořán rozevřená zimnímu švýcarskému povětří, takže závěsy pleskaly v ledovém větru, který sem vane od ledových svahů těch otravných Alp. A ve všech těch dokořán rozevřených oknech teď byly jako v rámech hlavy bohatých školaček, které se vykláněly a blily dlouhé transparenty výživných blitků dolů na cihlovou fasádu. Ten pohled byl tak příjemný na pohled, že se od něj nešlo odtrhnout, jenže hodiny v autě už ukazovaly jedenáct čtyřicet pět.

Dala jsem tomu všemu radostné sbohem a otočila klíčkem v zapalování.

Otočila jsem jím znovu.

Střízlivou botou Bass Weejun jsem šlápla na plyn, ba jsem si trochu dupla. Na hodinách jedenáct padesát. Dvakrát jsem si ověřila, že šaltpáka je správně na „Parkování“, a zkusila jsem nastartovat potřetí.

Bohové! Nic se nestalo. Zpod kapoty vozu se neozvaly nijaké automobilové zvuky. Pro blogosférní všetečky mezi vámi, pro ty, kdo si myslí, že vědí všechno (a zvlášť o autech), doplním, že ne a ne, nezapomněla jsem vypnout reflektory a nevybila jsem baterii. A dvakrát ne a ne, vozu ani nedošla dinosauří šťáva. Zoufale jsem znovu zkoušela startovat a dívala jsem se, jak se hodiny kradmo plíží k jedenácti pětapadesáti. V jedenáct padesát šest se v autě ozvalo zazvonění – jedno staromódní crr crr za druhým –, leč já si ho nevšímala a zběsile jsem se snažila otevřít přihrádku, najít manuál a tu mechanickou krizi nějak vyřešit. Takže telefon pořád crrčel i čtyři minuty nato, když jsem skoro v slzách sundala sluchátko z vidlice a pronesla stručné: „Alors!“

Na lince mi čísi hlas řekl: „...Madison div nevzlykala pocitem marnosti.“ Lísavý mužský hlas řekl: „Její lahodný triumf nad tyranskými spolužačkami se proměnil v trpkost a zděšení, jakmile jí došlo, že její únikový dopravní prostředek nechce nastartovat...“

Byl to Satan, Kníže temnot, a bezpochyby předčítal z toho svého brakového rukopisu, Příběh Madison Spencerové – což je údajně můj životní příběh, o kterém tvrdí, že ho sepsal, ještě než jsem byla počata. Na těch stránkách je každý okamžik mojí minulosti i budoucnosti, jak jej údajně nadiktoval.

„...malá Madison,“ četl Satan dál, „se celá zhrozila, když v telefonu v Town Caru uslyšela hlas svého nejvyššího pána...“

Skočila jsem mu do řeči: „To tys to auto rozhasil?“

„...věděla,“ pokračoval hlas v telefonu, „že její Velký Zlý Osud na ni čeká zde, na Zemi...“

Křikla jsem: „To je podraz!“

„...Maddy brzy nebude mít jinou možnost, než se odvážit dál a spustit konec času...“

Řvala jsem: „Nic spouštět nebudu!“ Řvala jsem: „Nejsem tvoje Jana Eyrová!“

Hodiny na přístrojové desce už hlásily půlnoc. Zvon na vížce eine docela vzdálené alpské kirche začal odbíjet. Ale ještě před šestým úderem zvonu se sluchátko v mojí ruce začalo rozplývat. Kolem mě mizel celý Town Car, zato Satanův hlas drnčel dál. „...Madison Spencerová slyšela z dálky kostelní zvon a došlo jí, že neexistuje, nikdy neexistovala, leda jako loutka vytvořená k tomu, aby sloužila svrchovaně sexy a k uzoufání pohlednému ďáblu...“ 

Rozpouštělo se i sedadlo a můj tělnatý špekatý holčičí zadek pomalu usedal na dlažbu. Poslední půlnoční odbití odeznělo v roklích a stržích otravného Švýcarska. Okna na hlavní budově školy se zavírala. Světla blikala a zhasínala. Závěsy se zatahovaly. Bezpečnostní pás, který ještě před chvilkou svíral moje objemné bříško, byl náhle stejně nehmatný jako cár mlhy. Kousek ode mě dopadla na ulici falešná kabelka značky Coach, kterou nechala na zadním sedadla auta ležet moje kamarádka Babeta.

S odbitím půlnoci se lincoln ztenčil na pouhou nejasnou vrstvu mlhy, na drobný našedlý mrak ve tvaru Town Caru. Byla jsem opuštěna, seděla jsem ve škarpě s Babetinou špinavou kabelkou z koženky, sama v bouřlivé švýcarské noci.

A místo kostelních zvonů ke mně vítr nesl už jen plechovou syntezátorovou taneční melodii. Byla to píseň „Barbie Girl“ od europopové skupiny Aqua. Vyzváněcí tón. Z PDAčka, které jsem našla zahrabané v kabelce mezi kondomy a cukrátky. Na obrazovce byla místní předvolba na město Missoula v Montaně. K tomu zpráva: „NALÉHAVÉ: leť načerno linkou Darwin Airlines č. 2903 z Lugana do Curychu; pak chyť linku Swissairu č. 6792 na Heathrow a linku American Airlines č. 139 na JFK. Zaparkuj si prdel v hotelu Rhinelander. Pohni, hned!“ Textovka přišla od nějakého postživého modrovlasého pankáče, který si nyní kroutí těžkou pálku v pekle, od mého přítele a rádce Archera.