Constantine Kokossis: Achilleas, Achil, nebo nic

„Co to má znamenat? O jakém listě to mluvíš a kdy ho dědeček obrátil?“

            „V roce 1968.“

            „Tady vidíš, jak mu vlast pomohla, v tom roce se mohl vrátit.“

            „Pane náčelníku, dědeček otočil stránku podstatně dřív, než v roce, kdy Sověti vstoupili s tanky do Československa. Ten rok byl jen poslední hořkou kapkou, která přetekla.“

            „ A jaký to mělo význam?“

            „Neznám podrobnosti z té doby. Jen co jsem slyšel později. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla velká událost.“

            „Jaká invaze?“

            „Vždyť ti říkám. Vojska Sovětského svazu vpadla do Československa, letadly přivezla tanky na ruzyňské letiště a obsadila jimi Prahu. A nebyli to jen postřílení a mrtví lidé, kteří rozrušili české obyvatele i řecké emigranty. Tehdy řečtí komunističtí potentáti, jak je nazýval můj děda, si vzali množství dokladů z archivů v Praze a raději odešli do klidnější Ostravy. A právě z nich se stali ti „praví důvěryhodní
a ortodoxní“, jak je nazýval můj otec, a ti si vzali právo říkat, co je pravda. Strana se tehdy rozdvojila a mnozí emigranti, mezi nimi i děda, se stali „frakcionáři“. Dědu, který se v občanské válce angažoval a partyzánštil za jejich ideje v severním Řecku, vyloučili ze svých řad a nazývali ho revizionistou.“

            „Kdo?“

            „Můj otec.“

Nebylo příliš deštivo, jen mžilo. Vlhko, mrholení a mlha se valila z hor jako šedobílé prostěradlo a pronikaly do dřeně kosti. Jezero se zdálo mírné, jakoby vyleštěné.

„Nevěřte, strejdo Achilleasi, ani počasí, ani jezeru ani lodičce.“

„Však jsi mi říkal, že ta bárka je ta nejlepší, kterou zdejší rybáři mají.“

„Ano, strejdo, ale rybáři z vesnice chytají ryby jen kolem pobřeží. Málokdy překročí hraniční čáru, která vede jezerem. Poslední dobou skoro nikdy. Dávej pozor! Je tam hraniční hlídka!“

Jako by to varování neslyšel, možná, že ani slyšet nechtěl. Oblékl si pršiplášť a do vnitřní kapsy dal v plastické folií zabalený jakýsi papír. Byl to rodný list Eleny. Chránil ho před deštěm, jako evangelium. Pak nasedl na rybářský člun, chytil se vesel a aniž by se otočil k člověku na břehu, řekl:

„Musím jí vrátit její rodný list. Už přešlo hodně dnů od smrti mého junáka a já chci splnit jeho přání. Dlužím mu to.“     

Hustá mlha sestupovala k vodě, která ji tiše přijímala sesterským objetím a halila tím viditelnost prostoru kolem.

      Dědeček se opřel do poloshnilých vesel, která se prudce ponořila do hladké vody jezera. Hora na pobřeží ho ještě chvíli doprovázela a svou mohutností mu tísnila vesla
i duši. Vanoucí větřík, který mu v uších zněl jako homérské báje, které jsi nucen poslouchat, bral s sebou mlhu, mísil ji s vlhkostí a zahaloval nejen člun, ale i jeho pasažéra. Na chvíli přestal veslovat. Pokřižoval se, protože si vzpomněl na svou mrtvou ženu. I ona by ráda podala svým příbuzným na druhé straně jezera nejednu zprávu, ale už to za ní musí udělat on. A udělá to dnes. Hned jak odevzdá to potvrzení. Ještě jednou se pokřižoval. Uprostřed jezera se odvážil a vydal silný výkřik.

„Eleno! Od Achillease ti nesu tvůj rodný list!“

Střela ho těsně minula a zasekla se do lodičky. On však vesloval dál.

„Stůj!“ zavolala pohraniční hlídka z nedalekého služebního člunu, který byl zatím jen slyšet. Ještě ho kryla mlha. On se však neslyšně opřel do vesel.

„Stůjte, nebo budeme střílet!“ zavolali znovu v řečtině.

      „Mám nějakou věc pro jednu dívku u vás!“ zavolal z plných stařeckých plic.

„Stůj!“

Druha střela mu roztříštila veslo. Jen stačil ještě zavolat:

„Už se vracím, jak si to vyžadujete...“

Třetí střela se mu zavrtala do břicha.

Trochu krve vytrysklo z rány, ale z úst vyšel proud, jímž vyzvracel celý svůj neradostný život. Levou rukou držel ještě veslo, ale pravá mu spadla do vody, kde se nechtěně chladila.

Pohraničníci připluli blíž a seskočili do jeho lodičky.

Dříve než vypustil duši, s nesmírnou námahou vytáhl rodný list ze sáčku a podával jim ho.

„Od Achillease.“

„Co říkáš?“

„Od Achil, pro Elenu.“

„Co?“

„Nic...“

z řečtiny přeložil Sotiris Joanidis

foto: Petr Machan, PWF 2011