Constantine Kokossis: Po stopách mizejících příběhů

Jste spisovatel a zároveň řecký velvyslanec. Žil jste v mnoha různých zemích, například na Kypru, v Turecku a v USA. Jak vás tato zkušenost obohatila? Nebo vás i o něco ochudila?

V životě není nic černobílé. V tomto povolání máte možnost vidět vlastní zemi, vlastní mentalitu z vnějšího pohledu. Nikdy nepřestanete být Řekem, ani se tak cítit. Víte ale, co si o vaší mentalitě myslí ostatní. Stanete se zničehonic světoobčanem, členem celého mezinárodního společenství, a nemůžete to nevnímat.

Mnoho Řeků žijících v cizině hovoří o kulturním vykořenění. Cítil jste někdy něco takového? Nebo je to naopak?

To není můj případ. Byl jsem vychován v Řecku, tam jsem taky vystudoval, a moje zaměstnání vyžaduje, abych se tam vracel. Zato ale mnohem lépe chápu situaci řecké diaspory a řeckých emigrantů, těch, kteří byli ze své země vyhnáni. Jakmile jednou odjeli, nemohli se vrátit a ztratili možnost komunikovat se svou vlastí, se svými příbuznými, dětmi a rodiči. V tragické situaci se museli rychle přizpůsobit, aby přežili, a oni to dokázali. Byl to úkol hodný Herkula.

Ve své knize zachycujete historii tří generací Řeků. Je tu historie řeckých partyzánů za druhé světové války, kteří se kvůli občanské válce nemohli vrátit do vlasti a jejichž děti byly poslány do bezpečí na východ. Poslední, ale nikoli nejméně důležitá je třetí generace. Odpovídají příběhy v knize realitě nebo se jedná o fikci?

Řekl bych, že je to kompilace osobních vzpomínek. Přesněji řečeno vzpomínek čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti osob. Celý příběh začal mou návštěvou u primátora v Hradci Králové. Navrhl, abychom tyto životní příběhy zaznamenali, neboť tu byla obava, že zmizí spolu s generací, která postupně vymírá, z níž mnozí už mezi námi nejsou. Také Evropská unie chtěla na takový výzkum, na získání záznamů přispět. Začal jsem shromažďovat materiál na vlastní pěst a z vlastního zájmu, aniž bych považoval za prvořadé jeho zveřejnění nebo archivaci jednotlivých případů. Teprve později se na mě obrátila Kateřina Králová z oddělení mezinárodních vztahů, která měla projekt na starosti. Projekt je zaměřen právě na zaznamenávání příběhů všech těchto osob a podklady shromažďují studenti vysokých škol. Ukázalo se, že máme společný zájem.

Narazil jste na nějaká úskalí? Měli všichni zájem o spolupráci?

Bohužel, tato generace tu již téměř není, nebo brzy nebude. Já jsem však měl jiné problémy. Lidé, s nimiž jsem chtěl hovořit, neměli o takovou publicitu zájem. Je to pochopitelné, ačkoli jsem se snažil vystupovat co nejsrdečněji, byl jsem pro ně jenom jakýsi pan X a řada z nich se mnou vůbec nechtěla mluvit. Nakonec ale pochopili, že neshromažďuji informace do jejich spisu na velvyslanectví. Měli z těch proslulých spisů značné obavy a musel jsem je ujišťovat, že záznamy nijak nezneužiji. Dalším, lidsky velmi citlivým problémem byl můj diktafon, který jsem vozil s sebou. Měli z něj takovou hrůzu, že jsem ho vůbec nemohl použít. Prohlásili, že pokud se mnou mají mluvit, nesmím nic nahrávat.

Co se týče psychologie, hlavní hrdina ve vaší knize prožívá intenzivní pocity, když se vypořádává se smrtí své matky. Proč je tomu tak? Proč je role matky ve vašem příběhu tak silná?

To je další zásadní problém, na který jsem narazil. Děti první generace prožívaly ochuzené, nepřirozené dětství. Některé vyrůstaly v dětských domovech, protože jejich rodiče pracovali někde daleko. Byly tu také děti, které vůbec nevěděly, kde jejich rodiče jsou, a naopak. Mnohým z nich způsobovala nepřítomnost rodičů psychické problémy, chyběla jim hlavně přítomnost matky.

Byl pro ně, podle vás, největším traumatem okamžik, kdy byly odloučeny od svých rodičů a odvezeny do Polska a Československa?

Na cestě z Řecka do bezpečí většinou doprovázel děti někdo z jejich vlastní nebo sousední vesnice. V té době jim bylo pět až sedm let. Vesnické děti tak poprvé v životě spatřily moře a loď, na níž se měly přeplavit do Polska, a samosebou měly strach, protože loď pro ně byla něco neznámého. Onen stres v nich nepochybně zanechal svoje stopy.

Pro svou knihu jste shromáždil řadu svědectví a osobních výpovědí. Je mezi nimi něco, co jste se rozhodl nepoužít?

Některá témata byla natolik citlivá, že jsem ani neměl v úmyslu je použít. Když se v literatuře nahromadí příliš mnoho citů, může výsledek vyznít až melancholicky, a to jsem nechtěl.

Hledají lidé řeckého původu odpovědi na otázky o své identitě?

Ve Spojených státech se lidé integrovaní do společnosti vyjadřovali o Řecku idealisticky a snažili se najít svoje kořeny. Nikdy nezapomenu na jakéhosi muže, který mi vyprávěl, že pochází z Litosu a že mu patří kus země na kopci s výhledem na oceán. Co tím myslel, nevím, protože tam žádný oceán není... důležité však je, že cítil potřebu vrátit se ke svým kořenům. Nemíním to nijak nacionalisticky - takové chování je všem lidem společné. Máte všechno, co potřebujete, a najednou toužíte vrátit se a hledat svoje dávné vzdálené kořeny. Když pročítáte příběhy celých těch čtyř generací nazpět, zjistíte, že spolu všechno souvisí. Zaznamenávání těchto osobních příběhů pro mne znamenalo psychologický posun.

Každý národ má pravděpodobně nějaké svoje krédo nebo cosi podobného, co národ spojuje, ústřední myšlenku, kolem níž se národ otáčí. Jaké je řecké krédo?

Řekové jsou národ, který vždy prožíval migraci. První významné záznamy pocházejí z dob Odysseových. Takové byly začátky, ať už proto, že jsme čelili mnoha útokům, hrozbám a expanzi, nebo jsme museli migrovat, abychom našli lepší práci, nebo prostě proto, že se nám líbí cestování, putování po mořích a oceánech. Je to příliš hluboko v naší psychice, než aby to někam zmizelo. V našich dějinách museli mnozí nešťastníci opustit vlast a uchýlit se do odlehlých krajin, jako třeba do Vietnamu. Řekové se vždy plavili po mořích; nemůžeme hovořit o Řecku a opominout přitom tuto stránku helenismu, jež je stále živá.

Andreas Patenidis

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová