Derek Walcott: Básně

Videozáznam autorského čtení Dereka Walcotta spolu s jeho českým překladatelem Miroslavem Jindrou si prohlédněte zde (2. část záznamu).

Preludium

S nohama zkříženýma přes denní světlo obzírám

skvrnité pěsti mračen, jež se shlukují nad

buranskými rysy tohoto mého svažitého ostrova.

Parníky, které porcují obzor, mezitím dosvědčují,

že jsme ztraceni;

že nás lze objevit jedině

v turistických průvodcích, skrze sluncem rozžhavené triedry;

najít jen v modrých odrazech očí,

jež jsou jako doma ve velkých městech a považují nás za šťastné lidi.

Čas se plazí po trpělivcích, kteří jsou trpěliví už moc dlouho,

a tak i já, učiniv jisté rozhodnutí,

zjišťuji, že mi skončilo dětství.

A můj život, jistěže dosud příliš krátký na hlubokomyslnou cigaretu,

na stisknutí kliky, na otáčení nožem

ve střevech hodin, nemůže být zveřejňován,

dokud se nenaučím trpět

v přesném jambování.

Jistěže provádím všemožné osamělé skutky,

dělám si svátky z různých situací,

rovnám si kravatu a důležitě vysunuji bradu,

jakož i vnímám živé obrazy

tělesnosti, které se kradmo sunou před mýma očima. 

Až se nakonec od toho všeho odvrátím a začnu se sám sebe ptát,

jak to, že jsem uprostřed své cesty životem,

ach – jak to, že jsem narazil právě na tebe, ty můj

zdráhavý leoparde s rozvážnýma očima.

Blues

Těch pět či šest mladejch cápků

dřepících na schůdcích verandy

v tom horkým večerním chládku

začalo na mě hvízdat. Jen tak ze srandy.

Tak jsem se tam teda zastavil.

Na Christopherově ulici – možná to byla MacDougalka –

jsem v tom světle lamp určitě přestavoval dobrej cíl.

Zrovna byl letní festival. Nebo

ňákej svátek. A náš byt

už byl blízko. Jenže jsem hloupej negr, a kromě

toho ne zas vyloženě černej.

A abych pravdu řek, tak pro mě

jsme byli všichni stejný – taloš či negr nebo žid.

A tohle taky přece nebyl Central Park.

Že jsem si byl nějak moc jistej? To si

pište! Ten světlej negr v novým sáčku

tam tehdá dostal pěknou nakládačku.

No jo - dost jsem se bál,

že někdo z nich by na mě moh vzít nůž.

Tak jsem to nový kvádro radši sundal a hodil přes hydrant.

A že bych se pak nějak tvrdě pral?

Spíš jako by se rvali oni mezi sebou. Život už

ty přičmoudlíky asi stačil zkoušet dost,

a tak si na mě prostě chtěli vylít zlost.

Ksicht zmalovanej, z nosu mi lije krev.

S tím olivovým sáčkem jsem měl ovšem kliku

a uchránil ho před kudlou i svejma slzama.

Pak jsem se domů těžce štrachal vzhůru čtyřma patrama.

Když jsem se předtím válel na chodníku,

vzpomínám, že čumilů tam kolem bylo velmi mnoho,

a jedna zřejmě máma od těch kluků

že na ně křičela: “Už dost, to stačí, nechte toho!“

Vlastně se houby stalo.

Jen lásky poznali ti hoši zřejmě hodně málo.

Já věděl, že mě zabít nechtěj asi –

jen si tak hrajou na tvrďasy.

Což každej mladej Američan zkouší rád.

Však měl bych vzít si z toho poučení:

jestli je láska takhle tvrdá, tak moc není

o co stát.

Hroznovníky

To plachtoví, jež naklání se k světlu,

znaveno plavbou mezi ostrovy,

ten škuner, který brázdí Karibik

na cestě k domovu, jako by Odyssea nesl

Egejským mořem zpátky domů;

ta touha otcovská i manželská

pod zkroucenými nakyslými hrozny

smilníka připomíná, který v každém skřeku racka

slyšel jméno Nausikaa.

Nikomu nevnese to v duši mír. Ta starobylá válka,

již zodpovědnost vede s posedlostí,

neskončí nikdy a je stále stejným hořem

od toho dne, kdy v Tróji zdechl plamen poslední –

obdobně tomu, kdo teď v sandálech po břehu míří domů,

jak tehdy plavci roky bloudícímu mořem,

ve kterém balvan slepým obrem vržený vytvořil mocný val,

z nějž potom zrodily se skvělé hexametry,

znaveně vrhané na břeh, vlna za vlnou.

V klasicích můžem nalézt útěchu. Však ne dost účinnou.

Mořské Rákosí

Mnoho mých přátel už tu není.

Já ti obstarám nové, slibovala země.

Ne – spíše ty staré mi vrať ze zapomnění

a takové, jací byli, i s jejich omyly, přiveď je zpátky ke mně.

Dnes večer zní mi jejich hlasy

z hukotu mdlého příboje,

skrze hustého rákosí klasy.

Však neumím brouzdat listovím

hladiny zalité měsíčním svitem,

ba ani plout zasněným letem sovím

daleko od zemské tíže.

Ó země, přátel, co u sebe hostíš

je víc, než těch, k nimž naše láska má doposud blíže.

To mořské rákosí pod strmým útesem je stříbřitě zelené;

vídával jsem v něm oštěpy své víry,

však z toho, co ztraceno, vyrostlo cosi zkalené

rozumem v kámen, který vytrvale září

nedotčen měsíčním svitem dál, než je zoufalství,

a jako čeřivému větru se mu daří

skrze to rákosí nám vracet ty, jež stále milujem, z té kruté dáli

se všemi chybami, ne lepší – tak, jak jsme je znali.

Láska po lásce

Jednou přijde čas,

kdy s radostným pohnutím

pozdravíš sám sebe, přicházejícího

k tvým vlastním dveřím, v tvém vlastním zrcadle,

a přivítáte se úsměvem

a ty řekneš – posaď se. Jez.

A budeš ho zase milovat, toho cizího člověka, jímž jsi sám býval.

Nabídni mu víno. A chléb. A vrať své srdce

tam, kam patří, tomu cizímu člověku, jenž tě miluje

po celý tvůj život, kteréhos kvůli jakési jiné bytosti

přehlížel, který tě zná skrznaskrz.

Sundej je z poličky, ty milostné dopisy,

fotografie, zápisky plné zoufalství,

sloupni svůj vlastní obraz ze zrcadla.

Posaď se. Slastně vychutnávej život.

sbírku Feast | Hostina života  vydal Nadační fond Festival spisovatelů Praha v roce 2010
foto: Petr Machan, PWF 2011