Ko Un: Bez revolty v duši člověk nemůže být básníkem

Na Korejském poloostrově

pálí se více smutku než uhlí

Před pětapadesáti lety mezi rodiny a příbuzné

položili železnou demilitarizovanou zónu

Na jihu

na severu

smutek je hlavním zaměstnáním lidí

Smutek ze tří stran Koreje

Dnes sedmasedmdesátiletý bard jihokorejského lidu, jeden z nejvýznačnějších básníků své země, Ko Un, dospěl ke svému domácímu i mezinárodnímu uznání po spletité životní i umělecké cestě. Vyrůstal v době japonské nadvlády, potlačující korejskou kulturu včetně jazyka, velmi emocionálně a intenzivně prožíval hrůzy korejské občanské války a především v jejich důsledku se na čas uchýlil do zenového buddhistického kláštera.

Po desetiletí se k civilnímu životu vrátil a debutoval v roce 1958. Na počátku šedesátých let zažil studentskou revoluci i převrat a po něm téměř třicet let diktatury.  Od počátku sedmdesátých let se aktivně zapojoval do společenského a politického dění, zaměřeného především na boj za svobodu jedince, za demokracii a proti diktátorským režimům. Byl několikrát zatčen a vězněn. V roce 1982 byl naposledy propuštěn a od roku 1985 žije na vesnici Anseong jižně od  Soulu.

V ústavní demokracii (ustavené v roce 1987) se stal vůdčí osobností korejské kulturní scény. Na konci devadesátých let hostoval na univerzitě v Berkley a Harvardu. Jako zastánce a propagátor sjednocení obou korejských států doprovázel v roce 1998 prvního jihokorejského prezidenta na jednání do Severní Koreje. Zkušenosti z cesty zachytil v knize básní Namkwa puk (Jih a sever; 2000). Jeho život je zaplněn událostmi a lidmi - jejich obrazu věnoval svůj nejrozsáhlejší básnický projekt Maninbo (1986-2010), třicetisvazkové dílo obsahující 4001 básní a 5600 jmen. K této myšlence jej před třiceti lety přivedly dlouhé chvíle osamělosti a přemýšlení ve vězeňských celách a jako cíl si stanovil zaznamenat básnickou vzpomínku na každého člověka, kterého ve svém životě od dětství na venkově do dnů politické aktivity potkal.

Dodneška Ko Un publikoval celkem 150 knih (z toho sedmdesát svazků poezie) a brzy vyjdou čtyři další (dvě prózy a dvě básnické sbírky). Jeho tvorba byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků (včetně perštiny a gaelštiny), přičemž první překlad (do angličtiny) vyšel až na počátku devadesátých let (Sound of My Waves, Cornell University, 1993), neboť do té doby vojenské vlády zakazovaly překlady jeho tvorby do cizích jazyků. Teprve v roce 1992 mu byl vydán cestovní pas a Ko Un  mohl začít jezdit na mezinárodní literární konference a festivaly.

Jeli jsme do Osvětimi

viděli kupku brýlí

viděli hromady bot

Cestou zpět

jsme oba zírali do protějších oken

Ivana Bozděchová (Soul, podzim 2010)
básně ze sbírky Květy okamžiku