Nedim Gürsel: Dobyvatel
06. května 2011 11:31
Jak teď sedí na palubě a dívá se na břehy Bosporu, opět myslí na moře. Místo aby plánoval založení rodiny a jiný způsob obživy v Benátkách, uvědomil si, že má střední věk dávno za sebou a moc času už mu nezbývá, místo aby se vážně zamyslel nad tím, že by měl svému životu dát nový směr, myslí jen na rudá ústa Nefeli, na její ostré zuby a velká ňadra. Usmívá se při pomyšlení, že ho moře opět přivedlo k ženě, tentokrát k jedné z nejvášnivějších, nejštědřejších.
S Nefeli se seznámil cestou do Trebizondy ve vlhkém sklípku, který kupodivu nepáchl vínem. Za jeden dukát se okamžitě dohodli a v pokojíku v úzké uličce poblíž přístavu s výhledem na malý plácek pod kamennou zdí věže Ježíše Krista se milovali až do svítání. Nefeli se to zřejmě velice líbilo. Jinak by se mu za jeden dukát nevěnovala až do rána, lehla by si netečně na záda jako obvykle a pak by ho vyhnala blátivých uliček mezi štěkající psy. Antonio se pyšně usmívá, že svedl kurtizánu, která se denně miluje s několika muži. Dnes večer najde Nefeli tak, jak ji zanechal, než zvedl kotvy do Trebizondy. Tentokrát se s ní bude milovat zdarma, jeden druhému dají vše jako dva roztoužení milenci. A zamiluje se do Nefeli až po uši. Ví totiž, že tahle žena jako mnoho počestně se živících žen, nedává svoji duši lacino, ale mužům, kterým odevzdává své tělo, neodevzdává zároveň své srdce. Do smrti nezapomene, jak pod ním Nefeli sténá, pevně ho objímá, šeptá: „Miláčku, Miláčku!" a náhle mu začne zatínal nehty do zad. Do smrti nezapomene na její výkřiky: Ty můj býčku, běsnící benátský býčku!" Nikdy nebyl tak rád, že se na cestách po středomořských přístavech naučil řecky. Nic ho tak nevzrušilo jako kouzelné slůvko „Tevrakimu!" vycházející z hlubokého otvoru rudých Nefeliných úst. Do jeho života vstoupilo mnoho žen. S některými se miloval celou noc, s jinými strávil pouhý večer, s jinými se pomiloval, co by vykouřil cigaretu, pardon, co by vypil pohár vína. K žádné ho však nic nepřipoutalo, druhý den pokračoval v cestě. Při vykládání a nakládání zboží v přístavech, kam zavítal, si užíval s náhodnými ženami. Nechal se unášet proudem života jako bludná loď utržená z kotvy. Byl unášen z jednoho města do druhého, od jedné ženy k jiné. Neustále se pachtil za nejkrásnějšími látkami, nejdražšími šperky, vyhledával ta nejnebezpečnější dobrodružství. Pil nejtrpčí vína, jedl nejostřejší koření. Vždy však ze sebe setřásl špínu noci i únavu nevázaného nočního veselí. A pokaždé s ještě větší chutí objímal ženy. Při každém pozdvihnutí poháru vína k ústům pociťoval ještě větší žízeň. Žízeň po bělostném Nefelině těle, které ho zcela pohlcovalo, žízeň rostoucí, čím více pil, čím více miloval. Jak mohl vědět, že se tahle byzantská bruneta nepodobá žádné z žen, které dosud poznal, že ho k ní další setkání připoutá. Nemohl vědět, jak těžké bude zapomenout na její vlasy rozhozené na lůžku, na její nohy napnuté rozkoší, na její divokou nepoddajnost a hlavně na její nahé tělo. Teď když seděl na bedně pod kapitánským můstkem a pozoroval Bospor, nepochyboval, že ho Nefeliny paže jednou obejmou jako nepřekonatelné hradby obklopující Konstantinopolis. Až se po dlouhé době dnes večer znovu setkají, jeho život se změní. Už se jeden od druhého neodloučí.
Pod vlajícím praporem Republiky Svatého Marka plula benátská loď Bosporem do Marmarského moře. Když obeplula mys, změnil se osud kapitána Antonia Rizza. Antonio se náhle otřásl, jako by procitl ze snu. Udiveně hleděl na věže tyčící se proti němu. Zprvu nevěřil svým očím. Není to tak dávno, co tudy proplouval do Černého moře. Tehdy na svahu nebylo nic jiného než plevelem zarostlé zříceniny kláštera. Kvetly stromy, bylo jaro. Slunce se opíralo do rezavějících hlavní dávno nepoužitých děl na hradbách pevnosti na protějším břehu. Jeho paprsky dopadaly na zbraně stráží v přístavu, potápějící se kormorány a ukřičené racky létající kolem stěžňů lodi. Všude vládl klid a mír. Pevnost, stráže, moře i rackové, všechno bylo v hebkém jarním světle krásné. Antonio pozoroval levý břeh obsypaný kvítím. Uklidňovalo ho pomyšlení, že i když jednoho dne vypukne válka s Turky, Bospor nebude možné uzavřít, a i kdyby byl uzavřen, benátské lodi jím budou moci proplouvat jako dřív. Mír je věru úžasná věc. Benátský kapitán se nebál pirátů ani bouří. Ale válka je něco jiného. Za války umírají lidé, potápějí se lodě, podpalují se a boří města a pevnosti, znásilňují ženy, rdousí děti v kolébkách, loupí domy a krev teče proudem. Možná jsou lidé, kteří mají z této hrůzy požitek, kteří považují zabíjení lidí za ctnost. Válka je možná nutná. Bojovat je otázka cti, dokonce umění. Není to však přirozené. Antonio považuje za přirozené zpěněné vlny, chuť vína, žen a lidské přátelství. Je to tak, ženy i muži, děti i staří lidé jsou na světě proto, aby si ho užívali, ne aby se zabíjeli. A neznačilo nic dobrého, že před ním onoho listopadového dne náhle jako příšera, která přerušila jeho sny v na nejsladším místě, vyvstala hrozivá pevnost, jež jakoby přetínala úzké hrdlo Bosporu.
Okamžitě vyskočil a upozornil kormidelníka. Na lodi zavládl shon. Veslaři se chopili vesel, lodníci lan. Antoniovy povely, aby byly napnuty všechny plachty, zanikly v ohlušujícím výstřelu z děla. Posádka s hrůzou pozorovala letící kouli. Takovou kouli ještě nikdy neviděli. Současně je skropila mohutná vodní sprcha. Koule přelétla těsně nad vrcholky stěžňů a dopadla přímo vedle lodního boku. Antonio pochopil, že nejde o žert. Sám se chopil kormidla v naději, že do dalšího výstřelu dostane loď z jeho dosahu. Toto neštěstí musí překonat, co nejdřív musí přistát v Galatě. Nikoliv proto, aby dopravili zásoby císařské armádě, ale aby nepadli do rukou Turkům. Ještěže vítr a proud jsou na jejich straně. A nejenom proud, na jejich straně je i Bůh a Panna Maria. Boha, na kterého si nevzpomněl ani v nejtěžších chvílích, najednou pocítil vedle sebe, ve svém srdci. Chvění, které ho zachvátilo a roztřáslo jeho tělo, byl tedy Bůh. Nikoliv hřmící obloha a rozestupující se moře. Byl to ten hluboký pohled na pozlacených mozaikách v chrámu sv. Marka. Vzpomněl si na Nefeliina slova: „Vy Latinci jste horší než Turci. Vaše víra, ani vaše zvyky se těm našim nepodobají. I na Pána Ježíše hledíte tak divně!" Řekl Nefeli, že na Boha nemá čas, a chtěl, aby odstranila svoji nerozlučnou ikonu Matky Boží. Teď toho zalitoval při pomyšlení, že jeho neúcta k téhle ikoně byla příčinou neočekávaného neštěstí, jež ho postihlo. Ihned se však vzpamatoval a začal povzbuzovat veslaře, opírající se ze všech sil do vesel: „Do toho, chlapi, do toho! Dostaneme-li se do Galaty, bude to pro nás svátek." Sotva však vyslovil slovo svátek, dopadla doprostřed lodi druhá koule. Hlavní stěžeň se s rachotem skácel jako starý platan zasažený bleskem a Antoniovi se taktak podařilo skočit z kapitánského můstku do moře.
Stráže dovedly kapitána Antonia Rizza, jediného syna Domenica di Maestriho lodního písaře Nicola, a pět členů posádky, které vytáhli z moře, k veliteli pevnosti Firuzu Agovi. Firuz Aga je podle sultánova příkazu všechny poslal do Edirne. Když je předvedli před sultána Mehmeda, byli unavení a hladoví, v jejich srdcích, po celou cestu zmítaných rostoucími obavami, však vysvitla jiskřička naděje. Vzhledem k tomu, že je Turci hned nezabili, nebyly zřejmě jejich životy ohroženy. Navíc zaslechli, že benátským vyslanectvím v Konstantinopoli byl do paláce v Edirne narychlo vyslán konzulární úředník Fabrizio Corner. Znovu si uvědomili, že jsou pod ochranou Benátské republiky, nejmocnějšího státu východního Středomoří, a uklidnili se. Nicméně když kapitán Antonio Rizzo spatřil hněvivé panovníkovy oči, pochopil, že je konec. Slyšel, že Mehmed je mladý a horlivý vládce, ale nepředpokládal, že by mohl tak rychle propadnout hněvu. Jakoby proti němu nestála hlava osmanského státu, ale dravec připravený vrhnout se každým okamžikem na svůj úlovek, sokol, z jehož pařátů není úniku.
Sultán si zajatce spoutané řetězy dlouze prohlížel, jeho bledý obličej neustále měnil barvu. Nakonec jeho pohled spočinul na Antoniu Rizzovi. Pokynul, aby k němu kapitán přistoupil. Antonio se na okamžik zarazil a ustrašeně pohlédl do zrudlého Mehmedova obličeje. Mehmedovy rty se třásly, jeho oči plály pod bílým turbanem. „Lodní náklad byl určen pro konstantinopolskou armádu?" zeptal se jako nozdrami oddychující rozzuřený býk. Kapitán sklonil hlavu na znamení souhlasu a už se na sultána nepodíval. Kdyby tak učinil, byl by si všiml, že sultán se trochu uklidnil a na jeho rtech posazených hned pod zahnutým nosem se objevil lehký úsměv. Když Antonia oddělili od ostatních a odváděli, letmo se ohlédl. Uviděl, že Nicolo byl zbaven řetězů a Mehmed projevil lodnímu písaři, který padl před jeho trůnem na zem, nečekanou přízeň. Dokonce se nad ním sklonil a pohladil ho po hlavě. Antonio zalitoval, že není holobradý mladíček jako Nicolo. Ihned však tuto myšlenu zapudil. Odcházel mezi strážemi s hlavou vztyčenou. Téhož dne vypravili Antonia se sultánovým doprovodem do Dimetoky. Když tam dorazili, dověděl se, že do města před nimi přijel Fabrizio a požádal o slyšení u sultána. Usmál se při pomyšlení, že znovu unikl smrti.
Příštího jitra odvedli dva janičáři Antonia ze stanu, kde byl uvězněn, na místo, kde stál sultánův stan. Odevzdali ho mohutnému, kníratému veliteli palácové stráže. Ten ho předal cikánovi, stojícímu vedle něho jako svíce. Cikán přikázal vojákům, aby Antonia položili na břicho, vytáhl z kapsy provaz a pevně mu svázal ruce za zády. Antonio, ležící se svázanýma rukama bezmocně na zemi, vyvolal v táboře veselí. Vojáci se začali pochechtávat a hlasitě žertovat. Po chvíli přistoupil k Antoniovi janičár s dlouhým, kopí připomínajícím kůlem. Kůl měl na konci ostrý naolejovaný železný hrot a uprostřed půlkruhový dřevěný výstupek.
Cikán jediným pohybem roztrhl Antoniovy pruhované, pomačkané kalhoty, které Antonio celé dny nesvlékl, chvatně rozepnul knoflíky jeho dosud lesklé modré košile a oblékl si ji. Hedvábná košile mu byla velká. Pak si vyhrnul rukávy, košili si nacpal do dlouhých kalhot a rozšklebil svá bezzubá ústa. Teď se mohl dát do práce. Antonio ležel na břiše, s roztrženými kalhotami a nahými zády a hlavou se mu honily různé myšlenky. Stále zcela nechápal, co mu chtějí udělat. Na smrt ani nepomyslel. Pak mu náhle svitlo, že zanedlouho zemře. Znovu se ocitl tváří v tvář Bohu. Tentokrát na něj Bůh nehleděl z mozaik chrámu svatého Marka, ale ze stěny byzantského kostela, na který narazil jednoho večera, když vyšel z paláce v Blachernách a toulal se po hradbách. Bůh měl rozepjaté ruce. Napravo od něj stála Panna Maria, nalevo svatý Jan. Jeho pohled byl nelítostný. Zpod jeho nohou vytékala ohnivá řeka unášející hříšníky do pekla. Na svém původním místě však z nějakého důvodu nebyl anděl, objímající svými modrými křídly oblohu i měsíc. Lidé v ohnivé řece byli nazí. Na šíji měli těžké řetězy a jejich těla spaloval ničemu na světě nepodobný oheň.
Chtěl vytáhnout krucifix. Uvědomil si však, že má svázané ruce. Obrátil obličej k cikánovi, aby mu sdělil toto své poslední přání. V tom okamžiku mu vojáci palácové stráže vrazili do konečníku kůl. Najednou nevěděl, co se děje. Bolestí zkřivený obličej zabořil do země a prosil Boha, aby mu co nejdříve vzal život. Když cikán udeřil do kůlu palicí, pocítil znovu krutou bolest. Měl pocit, že se dusí. Cikán pečlivě zkontroloval směr naolejovaného hrotu, aby nepoškodil vnitřní orgány a udeřil palicí potřetí. Antoniovi se zatmělo před očima. Pot z jeho čela zkropil zemi ztvrdlou ranním chladem. Víc si nepamatoval.
Když přišel k sobě, zjistil, že je jako přišpendlená moucha naražený na kůl procházející podélně jeho tělem a vyčuhující mu z levého ramene. Napůl v mrákotách trčel na hrotu kůlu zaraženého do země v mírném sklonu vpřed. Nejprve pocítil strašlivou žízeň. Když se částečně rozplynula mlžná clona před jeho očima, zjistil, že stany jsou zbořené a kolem nikdo nezůstal. Byl sám pod modrou oblohou na okraji silnice do Konstantinopole. Po silnici nikdo nechodil, jezdci ani pěší. Slunce se klonilo k západu. Opodál za topoly šumícími ve větru se táhla obilná pole. Antonio si pomyslel, že doba míru skončila, že ze širých thráckých polí se od nynějška nebude sklízet, a že koule, jež potopila jeho loď, začne zanedlouho bušit do i byzantských hradeb. Tělo ho brnělo, ruce a nohy začínaly stydnout. Kůl mu připadal jako součást vlastního těla, se kterou se přes její nepatřičnost brzy smíří. Život měl na dosah ruky. Země, topoly, vítr i slunce si zachovávaly svoji barvu, svoji skutečnou podobu.
Najednou se mu zastesklo po moři. Představil si sám sebe, jak vplouvá do galatského přístavu.
Se staženými plachtami se blíží k přístavní hrázi. Město se svými ulicemi lemovanými sloupy, paláci a v slunci se lesknoucími kopulemi stálo proti němu jako nevěsta ověšená brilianty. Viděl jak se k němu zdáli blíži Nefeli čistá jako panenská dívka. Na prstu měla zlatý prsten. „Vím, že ses oženil s mořem," zašeptala, „ale vytáhla jsem prsten, kterýs hodil do vody, a navlékla si ho na prst."
Byl v Benátkách. Díval se na město skrz pozlacené zábradlí lodi Bucentaure. Pluli po kanálu Giudecca podél dóžecího paláce. Ulice zaplňoval nevázaný pestrobarevný dav spěchající za zábavou. Gondoly se na vodě pohupovaly jako kormoráni. Vyzvánění zvonů se mísilo se zpěvem gondoliérů, z obchodů na La Calle della Mercerie se linula vůně koření. Byl sám na rudým sametem potaženém kapitánském můstku Bucentauru, vznášejícím se nad stojatou hladinou jako mýtický pták. Místo aby se proplétal davem a flirtoval s ženami, plul na státní lodi k pevnosti San Andrea. Brzy za sebou nechali rybářskou chatrč, kde se narodil, a podél Lida vypluli na širé moře. Když tam proti větru házel do moře zlatý prsten, který dosud pevně svíral v ruce, zvolal: „Desponsamus te, mare nostrum!" Vítr unášel jeho hlas daleko až za rozlehlou poušť, o které vypráví Marco Polo.
Antonio žíznil stále nesnesitelněji, tělo měl jako v ohni. Slunce se sklonilo nad topoly a zrudlo. Antoniovi se náhle zatmělo před očima. Rudá barva slunce se rozprostřela a změnila se v žár, který ho zcela zachvátil. Pak se všechno setřelo, barvy se rozpustily v temné prázdnotě. Když Antonio Rizzo umíral na hrotu naolejovaného kůlu, který prorazil jeho tělo, neviděl, že na něho v hrůze hledí úředník benátského vyslanectví Fabrizio Corner a Janované vracející se do Konstantinopole z audience u sultána Mehmeda.
z turečtiny přeložil Tomáš Laně