Rozhovor s Emilem Haklem

Zajímáš se o literární dění, nebo je ti to srdečně jedno – existuje vůbec u nás něco jako literární život, bez křečí, snahy obarvit literaturu trochu divadlem, asi ze strachu, zda o takový život vůbec někdo stojí, jmenovitě čtenáři?

Existuje – i u nás – mnoho literárních kroužků, okruhů, skupin i solitérů, a každý z nich má do sebe něco jiného. Obecně platí, že když si z literatury někdo udělá živnost, stane se z něj víceméně podivín uzavřený do okruhu sobě podobných. Tam ta křeč bývá, občas ji cítím i u sebe, ač se snažím nehrát si na spisovatele. Což je někdy těžké, když mě Hakl řekněme tak z 55% udržuje naživu.

To je ale dobrá bilance! Jaký je pro tebe rozdíl mezi čtenářem a posluchačem? Mám na mysli autorská čtení versus čtení soukromá, v tichu ložnice nebo randálu kavárny, bez přítomnosti autora zejména.

Bez přítomnosti autora čtenáře nic neruší, může v klidu číst. Z druhé strany jsem třeba toužil tak nějak letmo lidsky poznat autora knihy Vrač, která mě uhranula, a stejně jsem ho nepoznal. Je zřejmě natolik normální a soudný, že se o svém psaní nerad baví. No, je fakt, že jsme spolu prohodili pár vět a já šel pryč, protože bych na jeho místě taky vyletěl z kůže, kdyby se mnou někdo chtěl rozebírat můj text.  

Martin Ryšavý se ale autorským čtením nevyhýbá. Jezdíš taky číst do zahraničí svým přespolním čtenářům: je tam jiná atmosféra? Jak se ti daří ztvárnit svůj text v jiném jazyce? Není to poněkud absurdní? A pokud se čte třeba Holanďanům v češtině s tlumočníkem, není to ještě komičtější?

Na každém čtení, ať se odehrává v Dobrušce nebo v Londýně, je diametrálně jiná atmosféra. Je to jednak autorem (jak moc to hned v první větě nakopne) a na publiku (jak moc to nakopnutí reflektuje).

Takže kde máš ty a tvé knihy nejlepší zahraniční publikum?

Tam, kde se mi to zrovna podaří nakopnout. Obecně vzato nejvstřícněji reagují Němci, vůbec nevím proč. Nečtu v zahraničí zase tak často, abych mohl soudit, čím to je. Ale Němci se smějí na místech, kde jsem se smál taky, když jsem to psal, reagují, ptají se. Přitom nejsem Němec, spíš naopak.    

Co budeš dělat, až budeš starej?

Umřu.

Měla jsem se tě zeptat na úroveň dnešní žurnalistiky a na stav literatury. Jaká je úroveň dnešní žurnalistiky?

Příšerná, ale přitom je pár zajímavých novinářů, od nichž hltám všechno, co napíšou.  Za všechny třeba Tereza Matějčková

Proč? Co tě nejvíc štve a v čem Matějčková vyniká?

No, je chytrá, vzdělaná, nepodsouvá teze. Nesoudí. A hlavně není hysterická, což je jinak vlastnost většiny novinářů. Najdi si její komentář případu Breivik, srovnej s ostatními. Neříkám, že je jediná rozumná, jen mi vytanula jako příklad.

Takže ještě: Jaký je stav literatury? A když jsme u toho, čteš recenze svých knih? Bývaly tu přeci jen novinářské osobnosti, lidé, jichž bylo možno si vážit. Jsou?

Stav je stabilizovaný – není o čem psát, protože se skoro nežije, a přesto se píše. Na recenzenty se dost nadává, já bych je tak nesoudil. Samozřejmě už jsou mnozí vyhořelí, věnují se glosování příliš dlouho a jsou na něm existenčně závislí. Těch je spousta a bylo by zbytečné je jmenovat, oni to o sobě vědí a čtenáři to o nich taky vědí. Ale novinářské a recenzentské osobnosti jsou a budou. Za všechny třeba Tereza Matějčková.

Často tvou tvorbu vidím recenzně opatřenou atributy na způsob „autentická“, „civilní“. „Hakl je kronikářem všednosti.“ Vždycky mě to znovu překvapí.

To jsou přídomky, které si vymýšlejí ti vyhořelí. Kvalita textu nespočívá v tématu, ale v textu samotném. Netvrdím, že sám ještě hořím, ale tvrdím, že dobrý text žije sám – jiskří, nese napětí, vzbuzuje napětí, má zkrátka víceméně trvalý potenciál. Viz Vrač.

Ty s tím souzníš – chceš psát civilní svědectví?

Vůbec nechci psát svědectví, natož civilní.

Též jsem se dočetla, že je tvůj styl maskulinní – a bez návaznosti, že tvému humoru rozumějí pouze muži, a tak tě ženy nečtou.

Nevím moc přesně, co je maskulinní styl, a už vůbec ne ve spojení s humorem. Dokonce bych řekl, že se ty dvě oblasti zpravidla míjejí.

Pokyvujeme hlavou nad přímou úměrou: čím víc ve virtuálu, tím míň v reálu. Kamarádi se neschází, nýbrž vystavují a lajkují. A kupodivu tím toho o nich člověk ví víc. Obáváš se těch facebooků? Udělají něco s literaturou?

Neobávám se facebooků, těch se mají obávat ti, kdo na nich obcují, jelikož krmí obří databázi údaji o svém soukromí. Jinak nemám nic proti sítím, ostatně taky tzv. „chodím“ na spoustu fór, takže jsem též rukojmí masové komunikace.

Zbylo ještě něco z Pyšana nebo z Honzy Beneše, postav z tvých starších románů?

Asi tolik, co zbylo ze mě jako z fyzické osoby. Jsem víc v klidu, což je fajn, a víc v prdeli, což mi osobně nevadí, protože se díky tomu otevírají nové inspirační zdroje.

Četls jsi už nějaký e-book?

Čtečku si dozajista koupím, má tu výhodu, že nemusíš utírat prach v knihovně. Nechám si přibližně 60 knih, ostatní rozdám. Světlý, vzdušný, víceméně prázdný byt v galském stylu – to jsem ještě nezkusil.

Osciluješ mezi periodickým redakčním námezdničením a volnou nohou.  Je možný to rozčísnout?

Není.

Copak je to za nápad, přepsat vlastní knihu? Ale neříkej, žes chtěl uvést věci v prvním vydání Sabriny pomasírované na pravou míru vydáním druhým. Nebo žes chtěl vyházet všechny fabulace, protože neznám lepšího fabulátora. Navíc tě budu citovat, když napíšu „Fabulace je všechno“.

Copak je to za nápad, pozastavovat se nad tím, že někdo přepíše vlastní knihu? Víš, kolikrát třeba Goya přemalovával svoje obrazy?

Mystifikuješ rád?

Mystifikuju rád, ale když prozradíš, že mystifikuješ, přestáváš mystifikovat. Nemystifikuju ani trochu – tak má znít funkční komentář k mystifikaci.

Předloni jsi získal za Pravidla směšného chování  Cenu Josefa Škvoreckého. O čem to pro tebe vypovídá?

Že z té bídy vybrali tu nejmíň bídnou. Když vidíš, z čeho se vybírá, ztratíš iluze o smyslu udělování literárních cen. Někdy se ovšem podaří ocenit dílo hodné ocenění, viz Vrač.

Na festival letos přijede třeba Arnon Grunberg nebo Hanif Kureishi a k tomu Patrik Ouředník. Jak na jejich texty?

Copak na jejich texty, já ani nevím, jak na ně. Jsou slavní a tím pádem nepřístupní. I když s Arnonem Grunbergem byla v Záhřebu docela prča a s panem Ouředníkem jsem zase mlčky chodil po Barceloně a poslouchal, co povídá. On ze mě tedy nic nevytěžil, zato já z něj poznání, že je to vzdor pověstem o jeho přísnosti fajn člověk, kterého si není možno nevážit.

Nejvíc tě, jestli se nepletu, irituje vážnost. Už se ti někdy přihodila? Co to bylo za příležitost?

Vážnost mě neirituje, jaks na to přišla?

Cituju tě, nic víc. Pořád čteš Houellebecqua?

Už ne, ta jeho poslední kniha je strašně, ale opravdu strašně nudná.

A co vaříš?

Teď zrovna omeletu, česky amoletu. Opečeš na pánvi brambory, na ně vyliješ vajíčka rozkvrdlaná s jemně nasekaným čerstvým špenátem, posypeš nějakým aspoň trochu lepším sýrem, špenát tím pádem zůstane čerstvej.