Hamdy el-Gazzar: Černá magie

Tito divoši, kteří netouží po ničem jiném než po smrti. Anebo – lépe řečeno – už netouží ani po smrti. Avšak smrt touží po nich a oni se jí jednoduše poddají. Bez lomozu či obtěžování ostatních. Říká se, že padají na pobřežní písek, aniž by ještě někdy vstali, zanechávajíc za sebou jediné znamení bytí v jiném čase. Zanechávají svou mrtvolu. Sebevražedné myšlenky jako druh barbarství. V tomto smyslu. Někdy se na sebe dívám jako na lidožrouta, žijícího na počátku třetího tisíciletí. Na divocha, podobajícího se Rajhán.

Ve chvíli, kdy jsem Rajhán viděl šít každý den rubáše poprvé, učinil jsem jednoduchý výpočet - pokud by šil obě strany látky velikosti obyčejného člověka obvyklým ručním způsobem s pomocí jehly a nitě, odhadem by to trvalo jeden celý pracovní den. Pak by tento stařec ušil asi šest a dvacet rubášů za měsíc (protože si střeží své páteční volno, pokud zrovna nemusí nutně pracovat). Také vzhledem k tomu, že mrtvých je v těchto dnech málo a každý předešlý měsíc se neuchyloval k ničemu jinému, než práci. Kromě nanejvýš třech či čtyř pátků v měsíci. Rajhán si ponechovává více než dvacet tři rubášů do zásoby, se kterými se nepočítá pro nově zesnulé. Pokud by to šlo takto dál a pokačoval li-by v šití každý den, uchoval by tisíce rubášů, které nejsou vyžadovány - na dřevěných policích svého malého obchůdku či tajemném skladu, jehož jsem si nebyl vědom?

Tato hádanka mě pronásledovala ve dne v noci po několik dlouhých měsíců.

Věděl jsem, že rubáš vypadá jako ihrám, který si poutníci oblékají při cestě do Makky, jen ihrám není šitý. Bílý kus látky omotaný kolem těla, který zakrývá přirození a zbytek těla ponechává nahým. Prostý, čistě bílý oděv podobný dětské zavinovačce. Dítě, poutník do Makky a zesnulý - tři čisté osoby, které si zaslouží tento milosrdný oděv. Ale to, co jsem si myslel, bylo špatně, protože Rajhán šije části rubáše bílou nití, třebaže se nepodobaly šatům. A k čemu by byly mrtvému šité šaty, které se v každém případě mohou jen rozpadnout?

Vím o Rajhán mnoho do té míry, že bloudím uvnitř něho. V jeho nitru. Tak moc, že jsem skoro zapomněl na vše, co se ho týká. Je přítomný v temném koutě mého těla jako moje mícha. Vím, že tam je. Když ji vidím nebo se jí dotknu, jsem přesvědčen, že je na svém místě. Rajhán je částí této zapomenuté řady, která se nachází v těsném zapomnění mých zad, aniž bych mohl vstát, pohnout se či ohnout. Je neustále přítomný, na své dřevěné lavici. Dohání mě jeho přísná tvář s obvyklým úsměvem. A jakmile bych na ni zapomněl, tu vnikne do mého pokoje a přeruší mou samotu. Vkrádá se ke mně, do mých myšlenek, a taktéž když odcházím do práce. Když fotografuji davy lidí, obchodníky a zboží v ulici al-Ghúríja, tu mě přepadne jeho dobromyslný a krásný obličej. Přestal jsem s tím, co jsem zrovna dělal a jeho tajemství si znovu vyžádalo mou plnou pozornost. Když jsem si téměř zoufal a nemohl tomu porozumět, rozhodl jsem se vytěsnit celou tuto záležitost z hlavy.

„Rajhán… aaah… tak co, člověče?“

Oné noci jsem ho viděl, jak ničí vše, na čemž pracoval celý den.

Každý večer, když se chystal zavřít svůj obchůdek, vzal rubáš. Ten, který šil celý den svýma šikovnýma žilnatýma rukama. Pomaloučku začíná odstraňovat vlákno, opatrně, aby se rubáš neroztrhl. Párá to, co ušil, až se rubáš vrátil do své původní podoby. Velký kus hrubé látky, dlouhé až dva metry a široké metr, kterou by jinak pečlivě složil a umístil na dřevěnou polici, hned vedle dalších rubášů.

Ráno přichází s tou samou látkou, aby začal znovu šít. A tak to jde každý den stejně. Přes den ji ušije a večer látá. A já zůstávám ještě zmatenější, než předtím.

přeložila Václava Tlili