Sun‛alláh Ibráhím: Musíte se rozhodnout, co má cenu, a bojovat za to

Maria Golia: Ve svém románu Ve skrytu píšete o svém dětství. Proč jste zvolil tento název?

Sun‛alláh Ibráhím: Je to věc překladu. Já bych ho spíš nazval Čumil, protože je o klukovi, který pořád šmíruje zpoza rohu a skrz škvíry ve dveřích. 

MG: Co jste objevil na cestě do minulosti?

SI: Ve skrytu není kniha vzpomínek. Je to fikce založená na některých faktech. Objevil jsem řadu věcí, které se staly základem románové fikce. Například si vzpomínám na jednu ženu, se kterou jsem prožil zvláštní situaci. Bylo mi tenkrát osm let, jí pětadvacet, byla manželkou jednoho mého příbuzného. Měl jsem u nich strávit noc a ona mě uložila k sobě do postele. Dnes si uvědomuji, co jsem tehdy netušil, totiž sexuální napětí mezi námi, které se odráží i ve způsobu, jakým jsem o tom napsal.

Nebo jiný příklad: měli jsme doma služebnou, mladou dívku. Můj otec se k ní choval něžně a já jsem žárlil. Teprve když jsem byl stejně starý jako tehdy on, začal jsem ho chápat. Ve světle svého nového porozumění jsem si domyslel detaily otcova vztahu ke služebné. Když v mém věku vzpomínáte na minulé události, získává minulost nový rozměr.

MG: Strávil jste pět let ve vězení – od roku 1959 do roku 1964. Musel jste těžce nést, že vás stát připravil o pět let mládí.

SI: Nevzpomínám na tu dobu ve zlém, protože mě mnohému naučila. Byla to moje škola. Spolu s ostatními členy komunistické strany jsem byl vězněn v několika věznicích v Káhiře a Alexandrii, odkud nás převezli do jedné z pouštních oáz. Prvních pár let bylo těžkých, zažili jsme mučení a pořád nás honili z místa na místo. Ke konci v poušti to bylo lepší. Pěstovali jsme si vlastní plodiny a uváděli divadelní hry. Ve vězení bylo několik set lidí a ti se dělili na dvě skupiny. V jedné byli komunisté, v druhé členové muslimského bratrstva. [Sonalláh se směje; Muslimské bratrstvo nyní této zemi vládne.]

MG: Ve vězení jste začal psát. Řekněte něco o své první knize, kterou jste si sám vyrobil.

SI: To mělo svůj vývoj. Než jsme se dostali do věznice v oáze, nesměli jsme mít žádné psací potřeby. V oáze jsme si je dokázali vyrobit. Nejdřív jsme psali kousky uhlí na pytle od cementu nařezané na kusy, které nám sloužily jako papír. Pak jsme přešli na cigaretové papírky. Dokázali jsme do vězení tajně propašovat knihy a zápisníky. Někteří z nás se věnovali přepisování knih a my jsme jim za to platili cigaretami. Další se zabývali vázáním knih do desek z kartonových krabic od potravin. Ve vězení psal snad každý! Bylo to pro nás v té době velmi povzbuzující. Dodnes mám přátele z té doby, ale jeden po druhém umírají. Jeden z nich zemřel před dvěma týdny, bylo mu devadesát let.

MG: Nějakou dobu jste strávil v Berlíně a v Moskvě.

SI: Ano. Poté co jsem vyšel z vězení, jsem nějakou dobu pracoval v knihkupectví a pak jsem si našel místo u agentury Middle East News. Seznámil jsem se s dopisovatelem východoněmecké tiskové agentury ADN. Vydávali denní bulletin překládaný z angličtiny do arabštiny, a když jednoho dne onemocněl jejich překladatel, požádali mě, abych ho zaskočil. Jsem mimochodem dobrý překladatel a také dobrý novinář. Dal jsem si záležet a chodil do práce přesně v osm, ani o minutu dřív nebo později. Němcům se to líbilo, protože byli toho názoru, že Egypťané neumějí být přesní. Když otevírali v Berlíně Arabskou sekci, zeptali se mě, zda bych tam jel. Zůstal jsem v Berlíně tři roky.

MG: Navštívil jste tehdy i Prahu?

SI: Ano, v roce 1969 a lidé mi připadali nesmírně sklíčení a smutní. Atmosféra byla šedivá, všechno bylo šedivé. Měl jsem tam přítelkyni a i ta byla smutná. 

Potom jsem v Moskvě studoval kinematografii. Dostal jsem tříleté stipendium. V Moskvě se mi moc nelíbilo. Líbilo se mi v Berlíně: německá čistota a pořádek, ale vždycky je tu nějaké „ale“. Nevyhovovalo mi tamní podnebí, v Evropě je na mě moc zima.

MG: V roce 1974 jste se vrátil do Egypta.

SI: Potřeboval jsem slunce. Netoužil jsem po návratu v tradičním slova smyslu ať se děje co se děje. Tomu nevěřím. Bylo v tom něco fyzického. Toužil jsem po slunci a také mě lákalo zajít si na pivo do káhirského baru, kde můžete dostat k pití talíř ful nabbit [naklíčené velké fazole], chyběly mi drobnosti, které v Evropě nenajdete.

MG: Co se od té doby ve světě nejvíc změnilo?

SI: Všechno. Hodnoty. Priority. Způsob života.

MG: Je něco nového pod sluncem?

SI: Ano, místo jednoho typu vozu si můžete vybrat ze čtyřiceti. Přeplněné ulice [davy lidí v přelidněném Egyptě] jsou něčím novým, ekonomický život podléhá podnikatelům, kteří mají jen jeden cíl: co nejrychleji vydělat peníze bez dlouhého strategického výhledu na budování průmyslu nebo aktivity, které slouží společnosti.

MG: V románu Komise popisujete autoritářský stát, jeho neprůhlednou byrokracii a tuhou hierarchii. Hlavní hrdina se ocitá ve slepé uličce, stává se obětí šikany a pronásledování a začne pojídat či pohlcovat sám sebe. Je to absurdní drama, ale zároveň velmi skutečné. Řekl byste, že se tahle zoufalá situace, kterou popisujete, od povstání v roce 2011 zlepšila nebo zhoršila? 

SI: Nalézáme se v přechodném období a já prožívám zklamání, když slyším názory islamistů a pozoruji jejich způsob myšlení a jejich cíle. Od ministra školství zazněl barbarský výrok, že není proti tělesným trestům dětí ve školách, pokud nebudou příliš tvrdé. Islamisté mluví také o snížení věku pro uzavření manželství, protože pan Mohamed měl mladou ženu...

Přesto jsem optimista. Myslím, že současný vývoj je přirozenou reakcí na minulost a že se z něj přece jen zrodí něco nového. Rozhodl jsem se být optimistou, jinak bych musel spáchat sebevraždu.

MG: Jak se dnes v Egyptě projevuje sexualita?

SI: V řadě rovin. Jednou je manželství, které je spojeno s materiálním zajištěním a většinou skončí špatně, jak je zřejmé z vysokého počtu rozvodů. Znám spoustu mužů mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety, kteří se nechtějí ženit, nechtějí mít odpovědnost. Tvrdí, že svoje sexuální potřeby vyřeší nezávazným sexuálním stykem. Takových mužů je značný počet, většinou ze střední třídy. Když se podíváme na nižší sociální vrstvy, myslím, že většina sociálně slabších Egypťanů se trvale ukájí masturbací, co jiného jim také zbývá? Jako by žili v jakémsi paralelním světě, sní o ženách, o penězích, o velkém úspěchu. Fantazie je způsob života pro mnoho lidí.

MG: V románu Dhát [ženské jméno značící „já“, „podstatu“] napsaném v roce 1992 popisujete, jak se závoj stává ve vztahu muže a ženy symbolem pokory a věrnosti. O tomto trendu směřujícím k náboženství jste psal již v minulosti. 

SI: Na románu Dhát jsem pracoval osm let. Závoj byl reakcí na novou roli žen v Egyptě, na možnosti společenské emancipace, které jim dal Násir v roce 1960, na vzdělání, zaměstnání, vyšší pozice, na to, že v sedmdesátých letech ženy úspěšně zvládaly spoustu věcí a vychovávaly děti, zatímco muži byli pryč za prací a výdělkem v bohatých ropných státech Perského zálivu. Závoj byl jakousi reakcí. Muži ženám říkali, „vezmi si závoj“, aby je měli pod kontrolou. Zatímco muž žije léta v Saúdské Arábii a má plnou hlavu nových představ o staré, nábožensky dané roli žen, jeho manželka doma v Egyptě vodí děti do školy, chodí do banky, zastává různé ekonomické a sociální role a má tak možná i jakousi příležitost vyjádřit svoji sexualitu. A pak, když se muž vrátí domů, najde ženu, která je jako muž. Mluví o všem, chce s ním spolurozhodovat, má odlišné názory na svoje vlastní tužby a možnosti. Muž se s tím nemůže smířit a jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je prohlásit, že Alláhovi se to nelíbí, Alláh chce to, Alláh chce ono.

MG: Einstein nazval nacionalismus „dětskou nemocí lidstva“. Co si o tom myslíte?

SI: Tak docela nesouhlasím. Co třeba kolonialismus? Měli bychom bojovat proti imperialismu na nacionální bázi nebo ne? Budu bojovat za svoje právo rozhodovat o svém myšlení, o svém náboženství. Představte si, že někdo vezme moji knihu a řekne, že je špatná, že musím něco změnit, něco vynechat. Musím bojovat... A co třeba země, kterou jsme šedesát let v potu tváře budovali a kterou nám seberou a darují nějakým západním kapitalistům?

MG: Co je Egypt?

SI: Věřím do jisté míry v ideu národa, ale zároveň věřím, že celý svět je jedna vesnice, a nemám pocit národní hrdosti na to, že jsem Egypťan... Před dvaceti lety bych Egypťanovi, který by chtěl emigrovat za prací, aby využil svůj talent, řekl, aby nikam nejezdil, že je to vlastizrada, že má zůstat tady a své místo ve společnosti si vybojovat. Dnes si ale začínám myslet, že lidstvu mohu sloužit kdekoli. Dám vám jiný příklad. Mluví se o manželství mezi Egypťankami a cizinci [odkaz na nedávný ústavní dodatek, že prezidentský kandidát musí mít za manželku Egypťanku] a já bych řekl, že je v pořádku vzít si kohokoli, protože svět se stává jedním národem. Ale bude to pozvolná záležitost.

Je dobře zachovávat národní tradice a rozvíjet je – ne je udržovat neměnné v čase, jak by si přáli někteří fundamentalisté, ale zároveň je neustále zkoumat a hodnotit. Některé tradice jsou dobré, nemůžete se jich jen tak zbavit. Musíte se rozhodnout, co má cenu, a bojovat za to. Vidím, jak se to děje u nových politických stran, dělají to mladí lidé, diskutují o tom, co máme a co nechceme ztratit, nejenom o tom, co chceme.

MG: Co demokracie?

SI: Demokracie je cosi abstraktního a vidíme, že je uplatňována různými formami. Nemyslím, že někde existuje skutečná demokracie. Obvykle je tu nějaká skupina nebo strana, která má pod kontrolou všechno dění a ohání se fanglí s nápisem „demokracie“.

Vývoj je otevřený na všechny strany. Celý kapitalistický systém má potíže. Měl je vždycky a dokázal se přizpůsobit, ale dospěli jsme asi do bodu, kdy se v celém světě očekává skutečná změna.

MG: Je taková změna možná?

SI: Ano, někdy se sice vzedme vlna reakce, která na čas získá vrchu, ale pak ustoupí jiným proudům.

MG: Co teď čtete?

SI: Thriller Davida Granta.

MG: Píšete něco?

SI: Píšu, ale neřeknu vám o čem.

rozhovor vedla Maria Golia
Káhira, říjen 2012
z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová