Yasmina Khadra: Většina našich elit musí odejít do exilu

Začátkem ledna 2007 jsem se seznámil se spisovatelem, jehož práci jsem nejen nikdy nečetl, ale o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Nějak přirozeně jsem předpokládal, že Yasmina Khadra je žena, až jsem od jeho vydavatele dostal jeho první knihy. Yasmina Khadra je pseudonym Mohammeda Moulessehoula, alžírského autora žijícího v současné době ve Francii.

Musím se přiznat, že Yasmina byl prvním spisovatelem píšícím arabsky, jehož díla jsem četl, a přestože v roce 1988 dostal jiný arabský spisovatel Nobelovu cenu (egyptský romanopisec Nadžíb Mahfúz), bohužel mě to nepřimělo se v tomto ohledu vzdělat. Jakmile jsem si ovšem přečetl jeho pět knih a inicioval tento rozhovor, vzbudil jednoznačně můj zájem. Khadra je fascinující muž, který západnímu světu zprostředkovává jinou perspektivu života v arabských zemích, než jakou známe z médií.

Řekněte nám něco o sobě, kde jste se narodil a další biografické detaily...

Narodil jsem v alžírské Sahaře před 52 lety. Můj otec byl zdravotní bratr a má matka usídlená nomádka. Můj kmen žil v Kenadse (vesnice, kde jsem se narodil) osm století. Tato vesnice je známá poezií a moudrostí. Kdokoli do ní přišel, bez ohledu na rasu či náboženství, byl vítán, všichni cestovatelé, kteří zde zaklepali na dveře: spisovatelka a badatelka Isabelle Eberhardt, duchovní Charles de Foucauld, a také další misionáři, kteří procházeli pouští směrem na Timbuktu a Afriku...

Narodil jsem se v kmeni básníků a válečníků. To je důvod, proč jsem se v armádě nikdy necítil nepatřičně.

Váš otec byl vojákem, vy jste se stal vojákem také. Odkud pak vzešla touha psát? Lidé většinou u vojáků neočekávají, že se stanou spisovateli.

Poté, co začala válka za nezávislost Alžíru, který kolonizovala Francie, vstoupil můj otec do armády národního osvobození. Po šesti letech ve válce (roku 1962 vznikla Alžírská republika) se vrátil domů jako důstojník a rozhodnul se pro vojenskou kariéru v mladé alžírské armádě. V roce 1964, když mi bylo devět let, mě otec dal na studia do kadetské školy, vojenské instituce, která vychovávala pro práci v armádě.

Strávil jsem jedenáct let na této vojenské internátní škole, pak jsem přestoupil na akademii a nato započal kariéru důstojníka, která trvala dvacet pět let. Ale psal jsem vždycky. Už v jedenácti letech jsem se pokoušel psát bajky a krátké příběhy. Moji první zveřejněnou práci (Houria) jsem napsal, když mi bylo sedmnáct let. Když jsem se stal důstojníkem, pokračoval jsem v psaní. Pod svým skutečným jménem – Mohammed Moulessehoul – jsem publikoval šest románů, až do první reakce vládního aparátu v roce 1988.

Poté si mě začala všímat alžírská média a vrchní velitelství vydalo cenzuře rozkaz k mému sledování. Odmítl jsem se jim podrobit.
 Tak došlo k tomu, že jsem si vymyslel svůj první pseudonym. Rozhodl jsem se proto v roce 1989. Dvě krátké novely The Nutcase With The Lancet (1990) a The Fair (1993) jsem podepsal jménem policejního komisaře Lloba. V roce 1997 žádal můj pařížský nakladatel pro knihuMorituri, aby mé autorské jméno znělo méně jako nějaká profese. Rozhodl jsem pro první dvě jména mé ženy – Yasmina Khadra. Od té doby používám toto jméno a bylo použito také pro překlady mých knih do dvaceti sedmi zemí.

Můžete jmenovat spisovatele, kteří vás inspirovali, když jste se rozhodl začít s psaním? Vaše knihy policejního komisaře Lloba mi lehce připomínali knihy George Simenona a Nicolase Freelinga.

Simenona jsem tehdy vůbec nečetl. Naše knihkupectví byla oběti katastrofy a naše staré knihy dokázaly jen o něco málo víc než dát nám možnost snít. Žili jsme v zemi, kde jsou příšerné podmínky pro spisovatele a umělce. Přesto, měl jsem tehdy velmi rád černou americkou literaturu: autory jako Chester Himes, Richard Wright a James Baldwin.

Vytvořením charakteru policejního komisaře Lloba jsem chtěl stvořit typicky alžírskou postavu. Kromě toho, v mých noir románech, je město Alžír rovněž ústřední postavou. Nesnažil jsem se imitovat autory, které mám rád. Psal jsem ve francouzštině, ale s citlivostí Beduína, pohledem Alžířana, skrze můj hněv a mé alžírské naděje.

Nicméně máme také naše vlastní umělce, bohaté jako západní literatura. Mám rád autory jako Taha Hossein, Abou El Kacem Chebbi,Naguib Mahfouz a Malek Haddad.

Jak vás napadla postava policejního komisaře Lloba? Co vás přimělo k tomu napsat o tomto tématu?

Vytvořil jsem policejního komisaře Lloba jakožto zábavu pro alžírského čtenáře. Jak už jsem řekl, v Alžíru nemáme v knihkupectvích velký výběr a knihy, které se v nich prodávají, se točí kolem politické demagogie, nacionalistického šovinismu a romantické tuctovosti klanící se alžírské revoluci ve stalinistických projevech. 
Snil jsem o tom, že budu psát knihy zábavné a nenáročné, které můžete číst, když čekáte na vlak nebo autobus, nebo když se sluníte u moře. Snil jsme o tom, že alžírského čtenáře usmířím s jeho literaturou. Nikdy bych si nemyslel, že policejní komisař Llob přesáhne hranice země a zaujme čtenáře v Evropě i Americe.

Ve vašich románech Wolf Dreams a In the Name of God jste změnil perspektivu vnímání příběhu – příběh místo očima policie vnímáme očima teroristů. Proč jste udělal takové rozhodnutí?

Jaká policie a jaké rozhodnutí? Tyto dva romány podávají pravdivou zprávu o skutečných sociálních a identitních proměnách, které daly vzniknout fundamentalismu a poté terorismu v mé zemi. Na univerzitách se v současné době používají jako odborná literatura.

Proč píšete o terorismu?

Ze dvou důvodů. Nejprve proto, že se jedná o celosvětovou hrozbu, o níž vím zevnitř a kterou mohu popsat jasně a inteligentně. A dále proto, že západní civilizace tomuto tématu vůbec nerozumí a nikdy k němu neříká cokoli důležitého. Ve svých knihách se snažím osvětlit otázku svědomí a zmírnit duševní otřesy, způsobené politickou manipulací mediálního dezinformování.

Ještě chci zdůraznit, že mé romány nejsou svědectvími. Zabývají se fikcí a chtějí mít literární kvalitu. Je mi líto těch, kteří se vrhnou do nějakého tématu a opomenou způsob zacházení s tématem. Zatímco já v zásadě vykonávám literární práci. Mám svůj jazyk, svůj styl.

Ve vašich prvních románech jste popsal korupci v Alžíru a postavy v nich tvrdí, že teroristé bývají v Alžíru využívaní jako prostředek k upevnění moci jistých zájmových skupin. Je situace v Alžíru tak špatná jako dříve nebo se situace zlepšila, zatímco jste psal své knihy?

V mé zemi se nic nezlepšilo, pokud jde o toto téma. Korupce se rozmáhá čím dál více a více; krást a jednat oportunisticky se stalo nejoblíbenějším národním sportem. Většina našich elit je nucena jít do exilu a lidé žijí bez opravdové vlády, jsou odevzdáni lupičům a šarlatánům a věří tomu, že nic se nikdy nezmění.

Ve vašich novějších románech Atak a Kábulské vlaštovky (česky vydal Alpress, 2006) jste začal psát o životě mimo Alžír? Proč?

Proč ne? Skutečná otázka zní, jestli jsem uspěl nebo ne. Myslím, že jsem dostatečně povolaný, abych se vyjadřoval k tomu, co se děje na naší planetě. Díky mému dvojitému původu a porozumění dvěma kulturám věřím, že to umím. Řekl jsem si tedy, že se zaměřím i na jiná místa na světě.

Poté co jsem přečetl několik vašich knih, mohu říct, že opravdu milujete Alžír. Musí pro vás být náročné žít v exilu. Chcete se vrátit zpátky do vlasti? Co by se muselo stát, abyste se tam chtěl vrátit?

Mám tu zemi velmi rád. Snažím se ji podporovat skromnými prostředky, dodat odvahu a sebevědomí mladým Alžířanům, kteří mé knihy čtou. Ale nejsem v exilu – jsem emigrantem. Žiju ve Francii, abych zde pracoval, ne abych se zde skrýval. Do své země se vrátím, až budu chtít, a nikdo, ani prezident ani emírové mi to nemůžou zakázat. Alžír je moje země a jinou nemám. Žádnou jinou mít nechci.

Jak na vaše knihy reagovali čtenáři v Alžíru a muslimských zemích? Nebo na tuto otázku odpovídá fakt, že žijete ve Francii?

Alžírští čtenáři mě mají hodně rádi. Čtou mé knihy ve francouzštině, protože nejsou přeloženy do arabštiny. Mé knihy jsou přeloženy do indonéštiny, japonštiny, malajálamštiny, do většiny jazyků kromě arabštiny. Ale důvodem nejsou arabové. Jsou to vůdcové, kteří, jako vždy, lid oddělují od elit, aby mohli pokračovat ve vládě a rozvíjet průměrnost.

Váš nový román nese název The Sirens of Baghdad. Zabýváte se v něm stejnými tématy jako ve svých předchozích knihách?

Nikdy se ve svých knihách nezabývám dvakrát stejným tématem. Každý román zpracovává nějaký nový fenomén. Jsou to mí čtenáři, kteří nedokáží odlišovat různé náměty, které zpracovávám. Jsou neustále ve stavu zmatení. Kábulské vlaštovky (The Swallows of Kabul)vypovídají o diktatuře Talibanu a současné situaci afghánských žen. Atak pak o izraelsko-palestinském konfliktu. The Sirens of Baghdad se zabývají druhou iráckou válkou. Radikálně odlišná témata, ale všude si zapamatují jen terorismus, terorismus, terorismus. Moje romány nejsou o terorismu. Jsou o lidské křehkosti, hněvu, ponížení, úzkostech, někdy naději; a také o oné spalující a hloupé realitě, která nám otravuje život.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Žiju ze dne na den. Je to prozíravější. Neplánuji. Mám raději, když se věci dějí samy od sebe.

vyšlo na www.blogcritics.org  (rozhovor vedl Richard Marcus)
přeložila Tereza Semotamová