Z autorského čtení Sun‛alláha Ibráhíma

Zvedl jsem tedy pravou rukou aktovku a levačkou si přejel po kravatě, abych se ujistil, že je tak, jak má být. Nasadil jsem sebevědomý úsměv a uchopil bílou keramickou kliku, na kterou jsem se v uplynulých třech hodinách podíval snad stokrát. Stiskl jsem ji a vešel dovnitř.

A hned v prvních okamžicích jsem se dopustil dvou chyb.

Ve svém rozechvění, které jsem se marně snažil skrýt, jsem zapomněl zavřít.

„Kdybyste byl tak laskavý a zavřel za sebou," upozornil mě měkký ženský hlas.

Do obličeje se mi nahrnula krev. Otočil jsem se a levou rukou jsem přimáčkl kliku, ale dveře se nedovrely. Panty už měly svoje léta a bylo potřeba trochu víc přitlačit. V pravé ruce jsem měl aktovku, a tak jsem na ně zatlačil kolenem. Po čele mi tekl pot.

V tu chvíli se znovu ozval tentýž hlas: „Odložte si tu aktovku a zkuste použít obě ruce."

Pochopil jsem, že první kolo jsem prohrál.

Věděl jsem, že Komise mi položí několik otázek, které nemají odhalit pouze hloubku mých znalostí, ale také klíč k mé osobnosti a rozsah mých duševních schopností. Obsah odpovědí není všechno, i když také hraje svou roli; důležitější je umět se jim postavit.

Jak už jsem řekl, celý uplynulý rok jsem se všemi možnými způsoby připravoval na dnešní den. Pečlivě jsem studoval řeč, kterou na svých zasedáních Komise používá, a také jsem oprášil své znalosti na poli filozofie, umění, chemie a ekonomie. Pokládal jsem si desítky rozličných otázek a pak jsem na ně celé dny a noci hledal odpověď. V televizi jsem sledoval kdejaké kvizy a znalostní soutěže a podobné věci jsem vyhledával také v novinách a časopisech. Štěstí při mně stálo i tehdy, když jsem zjistil, že si můj o dvacet let starší bratr schovával do gumičkou převázaného balíku každé číslo „Věřte nevěřte". Měl všechny od té doby, kdy před třiceti lety začaly vycházet.

Ale ani to mi nestačilo. Snažil jsem se vytvořit si jasnou představu o tom, co Komise vlastně dělá. Proto jsem pátral po těch, kteří před ní už stanuli. Původně jsem si myslel, že jich bude celá řada, ale podařilo se mi jich najít jen pár. Většina z nich popřela, že by se kdy před Komisí ocitla, a mnozí dokonce tvrdili, že o její existenci vůbec nevědí. Ti zbylí se vymlouvali na to, že už si skoro nic nepamatují. Každopádně byly jejich výpovědi dost neurčité a v mnohém si odporovaly. Ty úlomky, které se mi tak z různých zdrojů podařilo sesbírat, mi nebyly k ničemu. Jediné, co jsem mohl o práci Komise usoudit, bylo to, že nepodléhá žádným pravidlům.

Když jsem se pokoušel obstarat si informace o jejích členech, snad abych se dověděl něco o jejich zaměření a zálibách, zjistil jsem, že nad jejich jmény a povoláními se vznáší neproniknutelný opar tajemství. Ať jsem se na ně ptal kohokoli, každý na mě hleděl se zvláštní směsí ustaranosti a znepokojení. Všichni se ale shodovali v tom, že Komise na každého, kdo jí přijde pod ruku, nastraží důmyslné pasti. Chci tím říct, že potíže se zavíráním dveří nebyly náhodné. Ještě než zaěalo zasedání, měla Komise možnost poznat moji nervozitu a nedostatek důvtipu.

Umíte si proto určitě představit moji situaci po tak neúspěšném úvodu. Stál jsem před nimi zpocený od hlavy až k patě. Ale podivné na tom všem bylo to, že jsem někde hluboko v sobě cítil radost nad tím neúspěchem. Jako by se část mého já děsila zdárného konce. Přesto mi to nezabránilo v rozechvění a toužebném přání zalíbit se těm, kteří se přede mnou rozsadili k dlouhému stolu táhnoucímu se po celé délce místnosti.

A bylo jich opravdu hodně. Přesné číslo nevím, protože jsem je pro své rozrušení nedokázal ani spočítat. Někteří z nich byly zabráni do tichého rozhovoru, jiní si listovali v papírech, které měli rozložené před sebou. Většina měla na očích brýle s černými skly. Zdálo se mi, že mezi nimi vidím známé tváře, které už na mě někdy před tím hleděly ze stránek novin a časopisů. Uvědomil jsem si, že znám i tu ženu s hebkým hlasem. Byla to starší, řekl bych svobodná dáma, se kterou jsem se už při jedné příležitosti setkal. Teď jsem si vyčítal, že jsem šijí tehdy nevšímal víc. Z úsměvu, s jakým se na mě dívala, byla cítit její dobrosrdečnost.

Nepřekvapilo mě, když jsem mezi nimi zahlédl i tři vojáky. Zlatem vyšívané červené proužky na límcích jejich uniforem prozrazovaly nemalé postavení.

V jejich středu seděl starý sešlý pán s tlustými dioptrickými brýlemi. Těsně u nosu držel nějaký papír, který se usilovně snažil přečíst. Nebylo těžké uhodnout, že se jeho obsah týká mé osoby.

Stařík dočetl, nebo se o to přestal pokoušet, a položil papír na stůl. Podíval se na obě strany a ostatní pochopili, že zasedaní právě začalo. Šepot ustal a všichni se na mě zkoumavě zadívali. Očima jsem visel na starcových rtech. Jeho sešlý obličej vypadal jako bez života.

„Na začátku tohoto zasedání bych rád vyjádřil své uznání, které se mnou sdílejí i moji kolegové, že jste se rozhodl k nám přijít. Neznamená to ovšem, že budeme bez výhrad přijímat vaše názory. To je něco, co závisí na mnoha věcech. A my jsme se tu dnes sešli, abychom je vyřešili. Co bych chtěl v prvé řadě vysvětlit, je to, že slyšení u naší Komise, jak všichni vědí, není povinné. V dnešní době se každý člověk těší plnému právu svobodné volby. Z vaší strany toto rozhodnutí svědčí o značné míře zdravého úsudku a pronikavého myšlení. Je to významný ukazatel, který budeme brát v úvahu v projednávání vaší záležitosti. Nicméně nejprve bychom rádi poznali vaše stanoviska."

Podle toho, co jsem porůznu vyslechl, jsem věděl, že Komise chce od žadatelů uvedení všech důvodů a pohnutek, které je přiměly se na ni obrátit. Proto jsem si už předem připravil odpověď.

Předpokládal jsem, že právě to ode mě Komise bude očekávat. Takže jsem ke konečné odpovědi dospěl teprve po delší chvíli zamyšlení. Nechtěl jsem jim dát otřepanou odpověď, jakou už mnohokrát slyšeli a jejímž zřejmým cílem je Komisi zalichotit. Já chtěl odpovědět jinak, chtěl jsem působit přímě a spontánně, jako bych byl tou otázkou překvapen. Chtěl jsem, aby má odpověď vzbudila důvěru a pochopení, aby o mně co nejpřesněji vypovídala. Hlavně se nezaplést do určitých věcí, jako například do pravých motivů některých svých činů, ale poukázat na ně takovým způsobem, který by mě zbavil zodpovědnosti za všechno, co by mi mohlo uškodit, a který by v nich vyvolal - alespoň jsem si to tak představoval - příznivý ohlas.

Ve skutečnosti to byl nepopsatelně těžký úkol vzhledem k tomu, že Komise měla mimořádné prostředky a rozsáhlé možnosti, jak se o mně dozvědět každou maličkost.

Několikrát jsem polkl a pak jsem spustil. Mluvil jsem ale tak tiše, že se stařík musel naklonit dopředu a přiložit si ruku k pravému uchu:

„Promiňte. Najedno ucho neslyším. Mohl byste mluvit trochu hlasitěji?"

Poslechl jsem a pokračoval ve své naučené odpovědi. Není snad třeba dlouze vysvětlovat, proč jsem z ní zapomněl zmínit významnou část. Mohla za to Částečně moje nervozita a svoji úlohu sehrál také vysilující zápas s jejich jazykem, jehož pravidlům jsem se snažil neprotivit.

Důležité je, že se mi podařilo stručně načrtnout obraz svého mládí a cesty, kterou se dál ubíral můj život v podmínkách, na jejichž výběr jsem já měl pramalý vliv, ačkoliv jsem byl veden bujnými sny a touhou rozvíjet a co nejlépe využívat své přednosti. Neopomenul jsem také zmínit ideály a morální principy, kterými jsem se vždy řídil.

Potom jsem se dostal k popisu trápení, kterému jsem byl vystaven a které vedlo k mé chorobě. Prohlásil jsem, že moje nemoc byla do značné míry výsledkem ohromné nevyváženosti mezi mými tužbami a skutečnými schopnostmi. Že mi v mnohých věcech svazovala ruce, až mi nakonec nezbylo nic jiného než svůj život přestavět od základů.

Projev jsem doprovodil nacvičeným teatrálním gestem. Zvedl jsem aktovku, otevřel ji a vyndal z ní porůznu získané dokumenty, dosvědčující moje schopnosti a věrohodnost informací, které jsem o sobě právě poskytl.

A protože většina z těch materiálů byla v arabštině, zaěal jsem o nich mluvit jazykem Komise. Všichni mě se zájmem poslouchali a probírali se listinami, které jsem jim podal. Všiml jsem si, že muž sedící nalevo od staříka, blonďák s modrýma očima, o ně nejeví nejmenší zájem aje zcela pohroužen do četby složky, která bezpochyby obsahovala tajnou zprávu o mém pñpadu.

Drobný mužík s nesympatickým obličejem, který seděl mezi předsedou a jedním z vojáků, ke mně zvedl pohled a nepřátelsky se na mě obořil:

„Nějak vám nerozumím. Zdá se, že už máte leccos za sebou. Co že se ve svém věku snažíte zaěít znovu od začátku? Nemáte dojem, že už je na to trochu pozdě?"

„Hodně lidí," odpověděl jsem horlivě, „začíná žít nový život po čtyřicítce. Takže to není v pravém slova smyslu nový začátek. Je to spíše korunování dosavadní cesty a bohatá sklizeň plodů mých možností. Z mnoha úhlů pohledu je možné to považovat za přirozený vývoj mé osobnosti."

Malý mužík si něco popuzeně zamumlal. Nechápal jsem důvody jeho nevraživosti vůči mně. Měl jsem takový nejasný pocit, že jsem ji nejspíš vyvolal vyzdvihováním svých předností a jejich dokazováním pomocí listin, které jsem získal z několika důvěryhodných a vlivných zdrojů.

Přidržel jsem se této myšlenky a došel jsem k závěru, že pravděpodobně za svých mladých let smýšlel jako já, a proto pro něj měla Komise zprvu pochopení. Pak ale zklamal naděje, které do něj byly vkládány, a nakonec to s nim dopadlo tak, že se stal pouze jedním z mnoha členů Komise. A někteří lidé, včetně mě, si mysleli, že ačkoliv Komise má ohromnou moc a vliv, znamenalo členství v ní v podstatě promarnění talentu a naprostý neúspěch.

Slova se pak ujala jedna z žen, důstojná dáma sedící úplně vlevo vedle silnějšího muže v bílém saku, který s nohou přes nohu a hlavou zvrácenou nazad upíral nepřítomný pohled někam do stropu.

„Umíte tančit?"

„Ano, samozřejmě."

„Tak se nám předveďte," vložil se do toho ten protivný mužík.

,Ajaký druh tance by to měl být?" Hned jsem si ale uvědomil, že jsem touto otázkou přestřelil. Prý jaký druh tance! Jako by existoval nějaký jiný.

Rychle jsem se dal do práce. Doufal jsem, že to bude svědčit v můj prospěch. Jelikož jsem nenašel nic jiného, co bych si mohl ovázat kolem pasu, sundal jsem si kravatu a obtočil ji těsně nad pánví, tam, kde je tělo nejohebnější. Záměrně jsem udělal uzel na boku po vzoru profesionálních tanečnic. Okamžitě jsem pochopil, že to má svůj smysl, protože se tím jakoby oddělí břicho od zadku, což jim zdánlivě dodá větší schopnost volného pohybu.

Začal jsem se pohupovat v bocích s očima upřenýma přes ramena směrem k patám, které jsem zlehka zvedal ze země. Paže jsem mezitím zvedl do výšky a nad hlavou je propletl a spojil ukazováčky. Nějakou dobu jsem tančil s nadšením, dokonce jsem se pokoušel luskat prsty. Tak jsem se do toho tance zabral, že jsem ani nevnímal, jaký má účinek na jednotlivé členy Komise.

Náhle stařík, který nic neslyšel ani neviděl, zamával rukou a zvolal: „To by stačilo!"

V tu chvíli se ke mně naklonil jeden z vojáků, jehož obličej byl téměř celý zakryt velkými černými zrcadlovkami:

„Ve vašich papírech jsme se o vás dočetli téměř vše. Ale je tu jedna věc, kterou stále opomíjíme. A sice, kde jste byl toho roku? Můžete nám to prozradit?"

Sundal jsem si kravatu z pasu a začal si ji uvazovat okolo krku. Mezitím jsem se ze všech sil snažil přijít na to, jaký rok má na mysli. Znalost jejich jazyka mi napovídala, že tím ukazovacím zájmenem nemíní ten současný. A jelikož, jistě zcela záměrně, neuvedl žádný konkrétní rok, bylo jasné, že jde o léčku. Navíc jsem si neuměl představit, že by ve zprávě o mně měli nějaká bílá místa.

Nebyl jsem ale schopný přijít na to, o jakém roce mluví. A abych se nechytil do pasti, musel jsem co nejrychleji nějaký rok určit sám. To byl dost nesnadný úkol. Rozhodl jsem se, že jediným možným řešením je vyloučit některé v úvahu připadající roky, například 48 a 52, kvůli mému tehdejšímu věku. Tím jsem zúžil možný výběr, takže mi zbyly roky 56,58,61 a 67. Už už jsem propadal zoufalství, když tu mě najednou napadla prostá odpověď, která navíc neměla ani daleko od pravdy.

„Byl jsem ve vězení."

Zdálo se, že moje odpověď, navzdory své jednoduchosti, byla uspokojivá. Nikdo se už na nic dál nevyptával. Nepřátelská atmosféra, které jsem byl zpočátku vystaven, se zmírnila. Nebo jsem měl alespoň ten dojem. Nejspíš jsem si špatně vyložil výraz v modrých očích blonďáka. Zneklidnilo mě, že je v nich náznak výsměchu. Viděl jsem, jak červenou tužkou cosi zapisuje na papír, pak se naklonil k předsedovi, něco mu šeptal do zdravého ucha a současně podal papír mužíkovi.

Slova se rozhodným hlasem ujal předseda:

„Podal jste nám obsáhlý popis svých předností a schopností. Ale my tu máme zprávu, která říká, že jste nebyl schopen pohlavního styku s jistou ženou. A naše zpráva nelže. Napsala ji o vás ta žena. Co nám k tomu můžete říct!"

Tahle otázka mě zaskočila a uvedla do rozpaků. Taková nepříjemnost se mi totiž nestala jenom s jednou ženou. Z mnoha různých příčin se to přihodilo víckrát. A jelikož byla Komise ve své práci bezchybná, musela i moje odpověď být zcela přesná. Ale jak to udělat, když jsem neměl nejmenší zdání o tom, kterou ženu myslí?

Nakonec mě před povinností odpovědět zachránil mužík, který se neovládl a škodolibě zvolal:

„Třeba je impotentní!"

Blonďák ale nesdílel jeho názor. Naklonil se k předsedovi a zašeptal:

„Nejspíšje..."

Zbytek věty jsem už neslyšel, ale mohl jsem si ho snadno domyslet.

Blonďák mi naznačil, abych se postavil před něj, a pak mi přikázal svléknout si kalhoty. Poslechl jsem a odložil si je na prázdnou židli. Potom, v trenýrkách, botách a ponožkách, jsem se před ně postavil. VyČkávavě se na mě dívali. Ukázal jsem tedy na trenýrky:

„Ty taky?"

Blonďák pokýval hlavou. Zatímco jsem si je odkládal na židli, členové Komise zkoumavě pozorovali ten kousek nahého těla.

Po chvíli mě blonďák požádal, abych se k němu otočil zády a předklonil se. Ucítil jsem jeho ruku na hýždích. „Teď zakašlete!" Pak jsem ucítil jeho prst ve svém těle.

Když ho vyndal, narovnal jsem se a znovu se otočil čelem k nim. Blonďák se obrátil na předsedu a vítězoslavně zvolal:

„Copak jsem vám to neříkal?"

Stařík se poprvé usmál a všichni začali naráz mluvit jeden přes druhého. Místnost se naplnila mnoha hlasy, takže jsem nic nezachytil. Po chvíli předseda zabušil pěstí do stolu. Všichni přestali mluvit, a když nastalo úplné ticho, obrátil se ke mně:

„Století, v němž žijeme, je bezpochyby nejznamenitější ze všech dějinných epoch. Ať už pro své mnohé velevýznamné události, nebo vyhlídky, které ho teprve čekají. Co však z těchto událostí - válek, revolucí, vynálezů - našeho století bude v budoucnu připomínáno?"

Uvítal jsem tuto otázku, i když odpovědět na ni nebylo tak snadné. Ale vycítil jsem možnost předvést plný rozsah svých znalostí na oblíbeném tématu.

„To je podnětná otázka. Mohl bych zmínit mnoho závažných událostí."

„Rádi bychom," vložil se do toho blonďák, „slyšeli jednu jedinou. Její podstata a pole působnosti by měly být celosvětové. A to nemluvím o schopnosti ztělesnit vznešené a věčné ideje civilizace tohoto století."

Usmál jsem se a odpověděl: „A v tom je právě trochu problém, pane. Mohli bychom třeba vzpomínat na Marilyn Monroe. Tahle americká kráska představovala v jistém smyslu celosvětový kulturní fenomén. Ale fenomén pomíjivý, vysvitl a hned zhasl. Estetická měřítka se totiž pomocí nadaných lidí, jako je Dior nebo Cardin, mění každý den. Také lidské bytosti jsou samy o sobě pomíjivé, bez trvalého účinku. To je rys, který nám brání zvolit například arabskou ropu, protože i ta se za pár let vytratí. Mohli bychom si také připomínat dobývání vesmíru, ale to dosud nepřineslo nic hodnotného. Stejný požadavek pak vyloučí mnohé revoluce. Možná nás napadne zastavit se u Vietnamu. Tomu bych se ale bránil, protože by nás to zbytečně zatáhlo na pole ideologických sporů.

Říkám to všechno proto, že jste chtěli slyšet něco, kvůli čemu bude naše století stát v budoucnu za zmínku. Anebo k tomu nedojde, objeví-li se jednou totéž, co by se samo stalo věčnou připomínkou?

To nás nasměrovalo někam jinam. Bez potíží na tu správnou cestu narazíme, naneštěstí je ale dlouhá a přeplněná k prasknutí. Stejně jako cesta vedoucí k letišti, která je lemována billboardy vychvalujícími nejrůznější značky, jako je například Philips, Toshiba, Gilette, Michelin, Shell, Kodak, Westinghouse, Ford, Nestlé nebo Marlboro.

Domnívám se, vážení, že se mnou budete souhlasit, když řeknu, že celý svět využívá výrobky těchto jmen. A zároveň obří koncerny, které je vyrábějí, využívají svět a proměňují dělníky ve stroje, spotřebitele v čísla a státy v trhy. Stávají se tak nebezpečným plodem vědeckotechnologických vymožeností našeho století. Zároveň jim nehrozí zánik ani vyčerpání. Jsou určeny k přetrvání. Co si tedy zvolíme?"

Na několik vteřin jsem se odmlčel a zadíval se na ně. Pak jsem významně odpověděl:

„Nic z toho!"

Ozvalo se nesouhlasné mručení. Dodal jsem si odvahy, zvedl jsem ruku a zvolal:

„Upokojte se, dámy a pánové! Nechtěl jsem tím říct, že neumím odpovědět na otázku této ctihodné Komise. Naznačoval jsem, že odpověď se neskrývá pod žádným z jmen, která jsem tu zmínil."

„Na vaši otázku, vážení," pokračoval jsem po další odmlce, „vám odpovím jedním dvojslovným názvem: Coca-Cola."

vydalo nakl. Dan Ibn Rushd v překladu Ondřeje Beránka
foto // Petr Machan, FSP 2013