30. září 2014 11:47
V souvislosti s tématem letošního Festivalu spisovatelů Praha jsme oslovili některé osobnosti literatury se stejnou otázkou: jak vnímají základní životní konfrontaci lásku a nenávist.
Tomáš Sedláček
„Je to složité“. Taková je jedna z možností na facebooku, kterou mnozí z nás volí, mají-li popsat svůj vztah k druhému. Vybrat si můžeme „mám partnera“, „jsem nezadaný“, nebo za třetí „je to složité“.
Není žádným tajemstvím, že láska a nenávist jsou spojité nádoby. Třetí možností je lhostejnost, nezájem, anebo nejútočnější neutrální stav: tolerance. Proto je někdy lepší být ve střetu zájmů, než být ve střetu nezájmu. A proto se také žádný z citů neobjevuje v čisté formě, ale obvykle se mísí s citem jiným, často opačným. V každé touze je kousek strachu, v každém strachu je kousek touhy. Po některých touhách toužíme toužit, po jiných toužíme netoužit. Některé lásky milujeme s láskou, jiné milujeme bez lásky. ‚Všude je nějaká skulina,‘ zpívá Leonard Cohen, ‚kudy proniká světlo.‘“
Protože jsem ekonom – nikoli básník – měl bych raději převést toto téma do ekonomie namísto popisu banálně zjevného osobního vztahu. Při sledování současných debat mívám pocit, že podobně se mísí láska s nenávistí i v našem vztahu k ekonomii a trhu: obojí současně milujeme i nenávidíme. Příkladem může být spotřeba: všichni spotřebu milujeme – jen si to přiznejme – a současně ji nenávidíme.
A když už jsme u toho, není na škodu zamyslet se nad samotnou podstatou věcí. Nejčastěji chybně citovaný citát praví, že „peníze jsou kořenem všeho zla.“ Bible ale nic takového neříká. Stojí tam, že „láska k penězům je kořenem všeho zla“. A jak poznamenal svatý Augustin už ve třetím století, jedná se stále o lásku. Primárně je to tedy láska (k penězům), která je kořenem všeho zla. Pokud je láska, jako každá ctnost – věnována nepatřičným věcem – nebo lidem – přes míru, stává se něčím špatným, což je podstatou Aristotelovy filosofie a etiky. Je to láska (k penězům), která způsobila tolik nenávisti.
Tím jsme se dostali od ekonomie k teologii, a tou bychom měli skončit. A netrápit se kvůli vezdejším složitým záležitostem. Kdyby měl pánbůh facebook, napadá mě při četbě bible, napsal by, navzdory své božské dokonalosti, o svém vztahu k lidem: „Je to složité.“
Petr Prouza
Co milujete a nenávidíte?
Pro mne osobně jsou láska a nenávist zcela nesouměřitelné pojmy. Hluboký cit lásky, kdy někoho vpravdě milujete, vnímám pouze v privátních vztazích v nejbližším rodinném kruhu. Ty ostatní souvztažnosti mohou být přátelství, respekt, obdiv či záliba. Mám rád třeba obrazy René Magritta, hudbu Carla Orffa či povídky Isaaca Babela, ale to není láska, ta má přece jiné niterné a ostatně i vnější příznaky.
Domnívám se, že skutečná láska zcela absentuje i ve veřejném životě, pokud nepočítáme hesla na praporech z vyčpělých bitev. Těžko si představit lásku například mezi politiky nebo podnikateli. Nepochybně neexistuje ani láska mezi národy, mohou se vám zamlouvat některé více a jiné méně, ale zamilován, řekněme do Finů, nejsem, jsou mi prostě sympatičtí.
To nenávist má širší rejstřík působnosti. Právě na příkladu národních a národnostních uskupení je rozdíl velmi zřejmý. Čirá nenávist mezi různými národy je v současném světě až nebezpečně aktuální a nevyhýbá se ani smrtících podob. I kvasící nenávist mezi jednotlivými lidmi, někdy snad i důvodná, ale mnohdy z pustých, malicherných příčin, je možné vypozorovat poměrně často.
Ale do sféry umění a zvláště literatury bych onu hořkou emoci nezatahoval, tedy pokud nejde o přímé autorské sdělení. Jinak se ovšem mohu ošívat nad některými uměleckými počiny anebo rovnou opovrhovat pseudotvorbou blbostí všech žánrů, ale, že by to byla přímo nenávist, to v žádném případě, to si ani onen mentální kýč nezaslouží.
Ryzí láska bývá nehalasná, nepatetická, nevývratně ukotvená v nás. Kdežto nenávist si nejednou zakládá na hlasitých proklamacích, na veřejné zavilosti i záštiplných piklech, bez přítomnosti empatie a hranic normální slušnosti. A navíc,bohužel, má nenávist, jak zmiňováno, pestřejší rejstřík svých projevů. Dokonce se nejednou stává, že láska se z rozličných důvodů promění v nenávist, ať již v osobních lidských vztazích a přeneseně i ve společenském prostoru. Opačný emoční zvrat je vskutku vyjímečný.
Takže shrnutí: miluju lásku a nenávidím nenávist.
Róbert Gál
Láska a nenávist nejsou nevyhnutelně v protikladu, neboť láska není nevyhnutelně tím, co nenávist nenávidí. Nenávist nenávidí především sebe sama, což má společné s každou formou utrpení a s bolestí, která z něho plyne. Budeme-li brát každé slovo vážně, pak to, co lásce zabraňuje, není jen její negace, ale i vnitřní paradox onoho slova, jež jenom stěží umí obsáhnout celkovost toho, co ze své části pojmenovává. Láska je tedy definice, jíž definujeme definované vždy jinak, a to podle skutečné míry něčeho, co je těžko dělitelné, ale přece rozpoznatelné v konkrétním postoji člověka jako části světa ke světu jako neutuchajícímu souhrnu „všech lásek dohromady“.
Radka Denemarková
Z hlediska systému jsou osobní názory na lásku a nenávist i na dobro a zlo náhodné. Žádná skupina neví, co jiná skupina považuje za dobré. Kolik desetiletí trvá, než se může nahlas vyslovit pravda. Proč vlastně tolik v Čechách milujeme milosrdné lži a přehledné závoje, jimiž realitu zakrýváme? Nikdo se nikdy nemůže vymlouvat, že taková byla nebo je doba. Vinni jsou lidé.
Nenávidím věty jako: nikdo nic lepšího než demokracii nevymyslel. Protože tuto větu vyslovují lidé, kteří nejsou demokraté. Nenávidím fascinující formu sebelásky, jakou je mužství. Nenávidím dějiny žen viděné z perspektivy mužů. Nenávidím náboženské systémy. To je univerzita totalit. Ony přišly s myšlenkou, že žena je bytost druhého řádu. Čím obnažily, že se bojí sexuality a že sexualita, nikoliv duch jim vládne. Nenávidím jednostrannost pramenů. Nenávidím církve, které nás učí, že je svět zlý. Nenávidím jakoukoliv formu totality v politice a ve vztazích. Lidé, kteří milují svět, přece nemůžou zůstat uvnitř jedné skupiny. Láska k životu a ke světu je něco jiného než jakákoliv náboženská víra, která se bojí a nenávidí a rozděluje. Víra je destruktivní. Skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života. Máme se obrátit k bohům, které známe jen z vyprávění. Když chtějí, abych boha uctívala, nutí mě popřít všechno, co vidím a cítím. Musím pak věřit jen tomu, co říkají druzí.
A co miluju? Miluju své děti. Miluju život. Jsme odsouzeni žít ve vesmíru omezených souřadnic. A to se dá vždy překonat jen nepochopitelnou věcí, láskou. Jen láska může překonat hranice nesdělitelnosti jednoho lidství k druhému. Miluju vlaštovky. Jsou nezávislé. A jinak nemohou. Jeden pták v hejnu může letět různými směry. Ale hejno mění směr jen jako celek. Každá vlaštovka se podřizuje většímu celku. Tím si zachovává členství ve skupině. Nekonečný zápas lásky a nenávisti i nekonečný zápas dobra a zla je složitý. Stejně jako je složité hledání sebe sama. Miluju psaní, protože člověk není nikdy dokončen. Luštit hádanku jménem člověk, to je literatura.
Tomáš Zmeškal