Sovětský člověk nechce odejít z dějin, tvrdí spisovatelka Aleksijevičová

Poslední roky bývá považována za favoritku Nobelovy ceny za literaturu. Přitom píše dokumentární romány o Velké vlastenecké válce, sovětských vojácích v Afghánistánu, o černobylské katastrofě, abychom jmenovali ty nejznámější. Spojuje je jedno – zájem o Homo sovieticus, tvora vzešlého z největšího sociálního experimentu 20. století. Člověka, který ještě nechce odejít z dějin, jak ostatně nyní ukazují události na Donbasu.

„Třicet let jsem byla kronikářkou tohoto člověka. I já jsem byla jeho součástí. Definitivně jsem to ze sebe dostala v Afghánistánu. Do té doby jsem myslela, že může existovat nějaký socialismus s lidskou tváří, jak o tom mluvil třeba Dubček," říká šestašedesátiletá běloruská spisovatelka Světlana Aleksijevičová, která nedávno přijela na Festival spisovatelů Praha.

Do širšího povědomí se tato dcera vesnického učitele dostala díky knize Válka nemá ženskou tvář, vydané v roce 1985. V ní sestavuje hrůznou mozaiku příběhů žen bojujících na frontě, v partyzánských oddílech nebo žijících na okupovaných územích. Už zde Aleksijevičová ukázala svou tvůrčí metodu. Mluvila s téměř sedmi stovkami pamětnic a z jejich výpovědí složila příběh války žen. S tématy do té doby tabuizovanými, jako kolaborace, alkoholismus, sex nebo brutalita partyzánské války. „Já vyrostla na běloruské vesnici, kde po válce nezbyli skoro žádní muži. A ty příběhy, které jsem slyšela od žen, byly strašlivé. Přitom v knížkách jsem se nic takového nedočetla," vysvětluje Aleksijevičová, jak našla téma pro své první dílo.

V roce 1989 vydala knihu Zinkoví chlapci o ruské intervenci v Afghánistánu a především o každodennosti vojáků plnících „internacionální povinnost". Která se radikálně lišila od idylických úvodníků stranických novin. Slávu ve světě Aleksijevičové přinesla kniha Modlitba za Černobyl, jež byla přeložena i do češtiny. „I zde bylo neuvěřitelné množství lží, lidé chápali, že stát se na ně vykašlal. Ale bylo to skoro fascinující sledovat, vždyť nikdo neměl zkušenost s jadernou katastrofou takového rozsahu. Musela jsem hledat nová slova, jak popsat tuhle novou zkušenost,“ říká spisovatelka, která nad jednou knihou stráví v průměru sedm let.

Sovětský člověk podle ní stále existuje. „Podívejte se, co se děje v Donbasu, jakých krutostí jsou lidé schopni se dopouštět. Jako kdyby se ty miliony mrtvých za SSSR znovu probouzely, jako by se to vraždění otisklo do genetickém kódu. A zase ve jménu nějaké myšlenky," kroutí hlavou Aleksijevičová. Podle ní je právě víra v nějakou ideu pro sovětského člověka klíčová. „Důležité je, že ta myšlenka je pro něj podstatnější než lidský život. Otec byl ředitelem vesnické školy a já ho skoro neviděla, pořád byl v práci. Tři děti vyrůstaly prakticky bez táty," říká.

Spisovatelka letos publikovala článek kritizující Rusko a Putina kvůli postupu během ukrajinské krize. „Náš problém je, že v sovětských dobách jsme byli disidenty vůči vládě, nyní jsme disidenty vůči vlastnímu národu," zvážní Aleksijevičová. Při přípravě poslední knihy nazvané Čas Secondhand pokládala svým respondentům otázku, zda by raději žili v normální zemi typu Dánska nebo Švédska, anebo v zemi mocné. Prý sedmdesát procent by si zvolilo věhlas proti materiálnímu prospěchu.

„Myslím, že nakonec se vrátíme na evropskou cestu a budeme jako všichni ostatní. Není žádná jiná volba. Otázka ovšem je, zda se toho my dožijeme," dodává. 

Autor: Ondřej Soukup
publikovaly Hospodářské noviny 24. 11. 2014