Samuel Shimon: Cesta do Hollywoodu

Šel jsem na stanoviště taxíků a nasedl do jednoho, který mířil do Východního Bejrútu, což je něco přes hodinu cesty z Damašku. Když jsme dojeli na místo, zůstal jsem ve voze z cestujících poslední. Šofér se mě zeptal: „Kde vlastně chceš vystoupit, kamaráde?“ „Nevím,“ odpověděl jsem. „Fajn,“ řekl. „Takže jestli nevíš, tak teď jsme v Ashrafiehu ve Východním Bejrútu, a tady končím.“ Chvíli jsem jen tak bloumal ulicemi, až jsem objevil hotel Alexandre, kde po mně recepční chtěl pas a pětapadesát libanonských liber. Zaplatil jsem za pokoj, ve kterém jsem nikdy neměl přespat, a šel se ven projít. Asi po hodině jsem se ocitl v úzké uličce vedoucí k moři. Najednou jsem zaslechl výbuchy, a když jsem se zadíval k městu, viděl jsem, jak na budovy dopadají bomby. Rozhodl jsem se vrátit do hotelu, jenže na zpáteční cestě proti mně vyjel vojenský džíp a pak už si pamatuji jen ránu pěstí do obličeje. 

Když jsem se probral k vědomí, ležel jsem v temné místnosti a slyšel hlasité burácení moře, jako kdybych byl na nějaké lodi. Položil jsem si dlaň na žaludek a uvědomil si, že mám hrozný hlad. Chvíli jsem se utěšoval pomyšlením, že mě unesli falangisté. Tak se nazývá libanonská křesťanská milice. Když jim řeknu, že jsem Asyřan a že jsem přijel do Východního Bejrútu, protože chci s pomocí některé křesťanské charitativní organizace emigrovat do Ameriky, určitě mě pustí. Po několika hodinách se objevil holohlavý muž a hrubě se mě zeptal: „Viděl jsi ty palestinské a syrské bomby? Všechny přesně zasáhly své cíle. A víš proč? Protože tady máme špehy, kteří jim dodávají informace.“ „Jsou to zločinci,“ řekl jsem. Podíval se na mě a usmál se. „Kdo jsou zločinci?“ „Ti špehové,“ odpověděl jsem. Prudce mě udeřil. „Ty hajzle,“ rozkřikl se, „jestli jsou to zločinci, tak proč pro ně pracuješ?“ Vrhl se na mě a bil mě hlava nehlava a já jsem jen opakoval: „To je omyl, já jsem Asyřan a chci se dostat do Ameriky.“ Byl úplně bez sebe vzteky, bušil do mě a kopal mě a sprostě mi nadával. Zvláštní na tom bylo, že jsem si celou dobu jen říkal, jak podivně a legračně zní všechny ty nadávky v libanonském dialektu, který jsem nikdy předtím neslyšel. „Vy všichni sem jezdíte a vymýšlíte si všelijaké báchorky,“ řekl mi. Potom přišel další muž a zeptal se toho prvního: „Nepotřebuješ pomoct, Pierre?“ A začal mě bít tlustým obuškem. Ucítil jsem tak strašnou bolest, až mi začaly téct slzy. Vychrlil jsem na ně ty nejhorší kletby, které znám. 

Ten samý den přišel ještě třetí muž. Byl pohledný a elegantně oblečený, připomínal mi hrdiny libanonských televizních seriálů, které jsme vídali v irácké televizi. Začal se mě vyptával na můj pobyt v Damašku, a tak jsem mu řekl, že mě tam mučili. Dal se do smíchu a řekl: „Tak tebe tam mučili... a nebyl to spíš výcvik?“ Zapálil si cigaretu, která odporně páchla. Později jsem zjistil, že se ta značka jmenuje Gitanes. Řekl jsem mu, že jsem přišel do Východního Bejrútu, protože chci odjet do Ameriky. Na to on řekl: „Ty křesťanské organizace, s jejichž pomocí jsi počítal, byly zrušeny v roce 1976, rok po vypuknutí občanské války.“ Naléhal na mě, abych mu řekl pravdu, protože jinak mi nemůže zaručit, jak to se mnou dopadne. Pak přišel asi čtrnáctiletý chlapec a přinesl mi láhev vody a placku. Ačkoli jsem měl velký hlad, byl jsem tak zbitý, že jsem ji dokázal sníst jen s obtížemi. Později jsem zjistil, že tyhle placky jsou v Libanonu a Palestině velmi oblíbené a nazývají se zaatar manaqish. 

Ve Východním Bejrútu jsem si brzy uvědomil, jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že se mnou budou křesťanští falangisté jednat vlídně – až tady jsem pochopil, že ve srovnání s jejich praktikami bylo moje uvěznění v Damašku jen legrace. Tady si falangisté všechnu svou nenávist vůči svým nepřátelům – Syřanům a Palestincům – vybili na mně. 

Třetího dne za mnou přišel mladý muž a klidným hlasem mi přikázal: „Vstávej, ty hajzle, půjdeš se mnou.“ Bylo mu asi pětadvacet a měl na sobě jeansy a bílou košili, stejně jako já. Vedl mě jakousi úzkou uličkou, kde jsme minuli onoho holohlavého muže, který spěchal k vojenskému vozidlu a tomu mladému řekl: „Tony, nepárej se s ním moc dlouho.“ „Jasná věc,“ odpověděl mladý muž a pak se otočil ke mně a s úšklebkem řekl: „Slyšel jsi ho, panáčku? A víš, co to znamená? Je to můj nadřízený a tím chce říct, že tě mám hodit do moře.“ Znovu jsem mu zopakoval, co všechno jsem prožil, a prosil ho: „Ať ti Bůh žehná, Tony, věř mi. Jsem nevinný, nevím nic o válce ani o Libanonu.“ Nakopl mě do zadku a poručil: „Jdi přede mnou, ty špíno. Takoví jako ty jsou zkáza naší země.“ Došli jsme na konec uličky k široké betonové zdi nad mořem. Tony vytáhl revolver a zadíval se na moře: „Dám ti poslední šanci. Když mi řekneš, proč jsi sem přišel, tak se přimluvím, aby tě propustili. Dobře si to rozmysli. Máš na to pět minut.“ Posadil se na zeď, vytáhl modrou krabičku Gitanek a jednu si zapálil. „Musíš mi říct úplně všechno,“ řekl, „než dokouřím tu cigaretu.“ Uvědomoval jsem si vážnost situace a snažil se zachovat klid: „Prosím, pozorně mě vyslechni, Tony. Pocházím z chudé asyrské rodiny a vždycky jsem snil o tom, že jednou odjedu do Ameriky a budu pracovat u filmu. Věř mi, Tony, nemám nic společného s žádnou politickou ani nepolitickou organizací. To je čistá pravda, Tony.“ 

Odhodil cigaretu do moře a přiložil mi hlaveň revolveru ke spánku. „Jestli mě zastřelíš, Tony,“ řekl jsem nevinně, „spousta lidí po mně bude truchlit.“ „Nikdo nebude truchlit nad smrtí jednoho špinavýho zmetka, kterej pracuje jako profesionální špión.“ „Já nejsem žádnej špión! Chci točit filmy.“ „Ty hnusnej teroristo! Ty že víš něco o filmu? Nepřišel jsi sem snad, abys dával bomby do kostelů a do škol? Co vlastně víš o filmu?“ „Vím všechno. Nejsem jako ty a ti tvoji přátelé, kteří jen zabíjejí a kouří Gitanky.“ Cítil jsem na spánku dotek revolveru. Zavřel jsem oči a slyšel, jak mi buší srdce. Po chvíli ticha se Tony zeptal: „Znáš Godarda? Víš, kdo je to Jean-Luc Godard?“ Chtěl jsem zavrtět hlavou, že nevím, ale bál jsem se, že by zbraň mohla spustit a prostřelit mi hlavu, tak jsem jen zašeptal, že ne. Znovu se zeptal: „Nikdy jsi neslyšel o ‚Nové vlně‘?“ „Ne,“ opakoval jsem. „Ty šmejde,“ rozkřikl se, „jak mi chceš namluvit, že chceš pracovat u filmu, když ani nevíš, kdo je Jean-Luc Godard, a neznáš ‚Novou vlnu‘? Pche! Dal jsem ti druhou šanci, a i tu jsi promarnil.“ 

V té chvíli jsem se dal do křiku: „Ale vím, kdo je to John Ford a John Wayne, Henry Fonda a James Stewart, Gary Cooper a Maureen O’Hara. Znám Katherine Hepburnovou a Ray Rogerse, viděl jsem Krále kovbojů a vím, kdo je Victor Mature, Ava Gardnerová, Gregory Peck, Alan Ladd, Vera Milesová, Randolph Scott, Clark Gable a D. W. Griffith. Vím, kdo je Rock Hudson, James Dean, Gene Tierneyová, Clint Eastwood, Paul Newman, Rod Taylor, Lee Marvin, Humphrey Bogart, Bob Hope, Errol Flynn, Joan Crawfordová a Dean Martin. Znám Normana Wisdoma a vím všechno o Charlie Chaplinovi a Montgomery Cliftovi. Znám dokonce i King Konga a Frankensteina.“ 

Když jsem skončil, slyšel jsem, jak se Tony směje. Otevřel jsem oči a viděl, že zastrčil revolver zpátky do pouzdra u pasu. „Poslyš, kovboji!“ řekl. „Pamatuj si, že hollywoodské filmy jsou ubohé ve srovnání s Novou vlnou.“ Pořád jsem nechápal, co se vlastně děje, ale raději jsem souhlasil: „Možná.“ A v té chvíli jsem si vzpomněl na Kiryakose, který mě odmalička naučil všemu, co jsem znal o filmu. Jednou mi řekl: „Když se tě někdo zeptá: ‚Kdo je nejlepší scénárista na světě?‘, jak mu odpovíš?“ „Počkejte, musím se nad tím zamyslet,“ řekl jsem tehdy. Kiryakos se zasmál a řekl: „Tady není o čem přemýšlet. Je to Bůh. Ano, Bůh je nejlepší scénárista na světě. To on vytvořil tenhle film, který my všichni žijeme.“ Cestou z Východního Bejrútu zpátky do Damašku jsem seděl vzadu v taxíku a obdivoval okolní krajinu. Pak jsem vzhlédl vzhůru k nebi a šeptem pronesl: „Kiryakos mi ale nikdy neřekl, že Bůh má rád happyend v hollywoodském stylu.“