Jak jsem si zapamatovala Festival?

Neděle, 8. listopadu 2015. Podle numerologického výpočtu je tento den pod vlivem vibrace 9 a vládne mu planeta Mars. Velkou podporu má mimo jiné zahraničí a popularita. Cena Spirose Vergose za svobodu projevubude udělena v den, jenž má skrytou moc uskutečňovat velké věci. Diskuse na téma Válkaproběhne v den, kdy se vítězí.

Obloha se odráží ve sklech oken monumentálního raně barokního Valdštejnského paláce, který byl postaven na místě 2 cihelen, 26 domů a 6 zahrad, když pomalu vstupuji na jeho nádvoří. „Aby rovné, pevné i ouhledné dlážení se způsobilo, musejí se dlažební kameny dříve na čtyřhrano jako kameny do zdi tesati a co jen možno v pravidelnou formu uvésti,“přikazoval už kdysi § 44 Řádu stavebního pro města království českého a širé kraje neb dědiny. Ale zpět do současnosti.

Po širokých točitých schodech Senátu Parlamentu ČR stoupám do prvního patra. Před vstupem do Rytířského sálu si beru sluchátka na simultánní tlumočení angličtiny a perštiny a pokračuji do sálu s mramorovým obložením, které sem bylo před dvěma stoletími přeneseno z Černínského paláce. V nástropní fresce sálu řídí válečný vůz sám Albrecht z Valdštejna v podobě boha války Marta. Vypůjčil si ovšem Heliovo čtyřspřeží. 

Jsem tu dřív, před chvílí skončilo odpolední autorské čtení Mahmúda ábádiho a hosté se jdou občerstvit do Koženého salonku. Na repliky tapet z telecí kůže shlíží freska Pallas Athény. Ručně tepané konvičky se blyští a spolu s cukrovím mne zvou k zastavení. Mám dost času, a tak se bavím s majitelkou vinohradského Café Lounge Marrakesh, která pro Festival toto občerstvení připravila zdarma. Denně přivážejí z Maroka čerstvou mátu. Ptám se, zda vozí z Maroka i oblečení? „Ano, do 24 hodin by to tu bylo, stejně jako čaj,“ usmívá se přátelsky Kristýna Antošová.

Všude jsou vidět diskutující hloučky. Michael March, prezident  festivalu, si povídá s letos pozvanými spisovateli z Řecka, Nizozemska, Blízkého východu a Íránu, zatímco Vlasta Brtníková March vítá další přicházející hosty. 

Vracím se do sálu, abych si vybrala místo. „Záznam celého večera s tlumočením bude již za několik dnů na internetovém vysílání,“ ujišťují mě pracovníci ČT24. Zcela vepředu na pravé straně sedí James Gabbe, který bude moderovat panelovou diskusi v rámci galavečera. Sklání se nad notebookem. Nedá mi to.

„Hello, may I introduce myself?“ Udiveně zvedá oči. Ví, že budou následovat další otázky. „Jak Vám zde chutná jídlo?“ ptám se s úsměvem. „Oh, I love it!“ vykřikne a oba se v ten moment rozesmějeme. „Where does it come from?“ oplatí mi rychle otázku. „Zjistím Vám to.“ Tak tyhle výborné chlebíčky připravili sami pracovníci festivalu, přímo zde, v kuchyni Senátu. „Oh, really? Fantastic!“ „Je to znát, když je jídlo připraveno s láskou, viďte?“ „Sure!“

„Kdybyste chtěl, tamhle sedí překladatel John Baker, dřív editoval dokumentární filmy pro BBC a Anglia TV. Jeho otec bojoval za 2. světové války v britské Indian Army, mohla bych Vás seznámit.“ „Až bude diskuse, může položit otázku,“ uzavírá manhattanský fotograf a režisér.

… do bazénu na 25. ročníku mezinárodního Festivalu Spisovatelů Praha je hozena dívka, párty s ohňostrojem je u konce… následuje hlasitá střelba do návštěvníků v sále a hrůzu nahánějící rachot rozráží slavnostní atmosféru nabitou očekáváním…

Skončil úvodní filmový klip před diskuzí na téma Válka. Vytratily se tak i poslední tóny písně I Feel Like I'm Fixin' to Die Rag. Jeden z nejznámějších protestních songů proti válce ve Vietnamu, ragtime zvaný též The „Fish“ Cheer, složil v roce 1965 americký zpěvák Country Joe McDonald. TG-53 je ruské torpédo. Dopravní linka 529 společnosti Сухой neexistuje, zato každý si u dvojice písmen SU vybaví jejich dnešní stíhačky a bombardéry. Velkoplošný screen nyní představuje diskutující „panelisty“.

Slavnostní večer začíná. Začíná James Gabbe, čte pasáž z básně Wilfreda Owena. Říká o něm, že je považován za nejlepšího válečného básníka v anglickém jazyce. Vnímám především tato slova: zkřivená, kanóny, smutnit, nejdivočejší, nářků, žalost válkya přitom si kladu otázku – může být vůbec básník válečný? 

Mezitím je dotázáno publikum: „Co je definice války?“ Dívka ve třetí řadě vstává a někdo jí podává mikrofon:  „Maminka mě učila, že mezi sebou válčí lidé, kteří se neznají, v důsledku rozhodnutí lidí, kteří se naopak znají velmi dobře.“ 

Arnon Grunberg, který se dle slov v úvodním shotu neváhá infiltrovat do různých profesí,  zmiňuje Kurta Vonneguta a jeho Jatka č. 5. Hovoří též o nedávné myšlence lingvisty Stevena Pinkera, že svět je stále méně násilný. 

„Válka má dvě strany – totální destrukci – to co všichni vidí. Ale má i skrytou část: ekonomické důsledky po válce, zničení mentality a duše, ponížení, když vidíte, že krev lidí se stala chlebem lidu,“ rozvážně sděluje persky Mahmoud Dowlatabadi a vzpomíná přitom dílo Bertolta Brechta.

Grunberg se nyní zamýšlí, proč vlastně lidé do armády vstupují. Usuzuje, že někdo se stane vojákem pro peníze, aby měl na studia, někoho prostě vyšlou a musí přežít a zabíjet, aby sám nebyl zabit. Nezdá se mi to, jsou přece i jiné způsoby, jak financovat vzdělání – práce, půjčky, dary nadací... V dnešní době tento důvod nemůže obstát, ostatně vždy je přece možnost nestudovat za daných okolností vůbec. Něco jiného je, když je nějaká země přepadena nebo vtažena do války. Pak je tu ovšem slovní spojení, že někdo brání svou zem a svou rodinu. To však nizozemský prozaik a novinář nezmínil.

Možná i proto James Gabbe oslovuje znovu staršího zkušenějšího řečníka, Mahmouda Dowlatabadiho, a ptá se ho, co válka způsobila jemu, jak ho utvářela. „V době války jsem se snažil psát. Vyvezl jsem rodinu za město, děti a ženu uložil k spánku a pustil se do psaní. Ale nedovolil jsem válce, aby změnila mé myšlenky.“ Osobní výpověď perského spisovatele mě oslovila mnohem více. 

Spoluzakladatel časopisu Banipal, Samuel Shimon, popisuje jinou zajímavou zkušenost: „Byl jsem ve vězení, byl jsem mučen, psaní jsem potom na desetiletí odložil a učil se rusky, abych se dozvěděl, kdo tu irácko-íránskou válku vlastně začal.“

„Pokud jsem do války vyslán jako intelektuál, je mou povinností podat o tom zprávu,“ míní dál Grunberg. Otázkou ale zůstává, co se s takovou zprávou stane dál. Nevím jak dnes, ale George Orwell to v roce 1938 ve své válečné reportáži Hold Katalánskupopsal velmi svědomitě, nikdo si na něj ale v diskusi nevzpomněl.

Dowlatabadi pokračuje, je to neúprosný kritik: „Naše země byla v obou světových válkách neutrální, ale trpěla. Zůstal hlad, všechno bylo zničené. Proto jsme zaostali a zpozdili se v pokroku. Válka prý pokrok způsobuje, ale u nás jen tak na ulici hnily mrtvoly. Těla odklidili až ti, co válku způsobili. Ti se pak také začali starat o léčení zničených lidí.“

Shimon poznamenává, že „válka nemá žádný kladný výsledek, všichni bojovníci jsou na špatné straně.“

Zmíněni jsou další spisovatelé: Remarque, Heller. Je vyzdvižena myšlenka ironizovat válku a tím diskuse panelistů v podstatě končí. Mrzí mne, že Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý princdnes bojují svými slovy někde jinde: „Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj… mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“ „Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést… každý den ji zalévám… pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

Následují otázky z publika. Nejdříve se týkají odpovědnosti za vysílání vojáků do válek demokratickými zeměmi. „Demokracie neexistuje, existuje jen iluze demokracie!“ vynáší soud šedovlasý vousatý muž s brýlemi. Arnon Grunberg namítá: „Respektuji váš názor, ale voličům se někdy ta manipulace líbí, užívají si to, když z nich někdo dělá osla…“

„Co si myslí lidé v České republice? Vrátí se válka do Evropy?“ ptá se James Gabbe. „Evropané jsou chytří, nevěřím, že by Němec vzal zbraň proti Francouzovi,“ odpovídá mu Samuel Shimon. „To je optimistická věta. A teď by se mělo skončit, protože je dobré skončit optimisticky!“ uzavírá diskusi moderátor.

Lidé se zvedají, vracejí sluchátka, diskutují. Otevřené dveře Koženého salonku zvou návštěvníky festivalu na raut. Ještě dlouho si povídám s Bohdanem Koverdynským, autorem několika knih věnovaných historii leteckého pirátství.

21:58 – rozbitá sklenička na parketu Rytířského sálu. V tu chvíli jsem přesvědčena o tom, že Evropa jako celek bude mít štěstí.

Rebecca Marten
Za povídku Den podle želvy vyhrála v roce 2005 Cena Waltera Sernera. Byla redaktorkou literárního serveru pismak.cz a porotkyní Ceny Josefa Škvoreckého. Píše také poezii, její básně byly zařazeny do Antologie české poezie II. díl (1986–2006).