Andrew Wallace: Pittsburghská (ne)dohoda

„Nenaplněná (Pittsburghská) dohoda představila výzvu k podpoře slovenských nacionalistů. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyla seriózně zvážena ani federace ani autonomie jako možné řešení jeho strukturních potíží, stalo se Československo dědicem starého Rakouska a mohl ho tak nakonec potkat stejný osud v podobě jeho zmizení z mapy.“[1]

Třicátého prvního května 1918 se ve Spojených státech v Pittsburghu sešli Masaryk a zástupci reprezentující skupiny českých a slovenských krajanů a podepsali dokument, který navrhoval plán pro Slovensko v rámci budoucího česko-slovenského státu. Tento dokument vešel ve známost jako Pittsburghská dohoda. Ačkoli byla pouze jednou z mnoha dohod vytvořených v převratném období formování Československa, je těžké nadhodnotit význam této listiny. Slovenské námitky, že Češi nesplněním této dohody ignorovali nejdůležitější dokument týkající se jejich sebeurčení, vyvolaly jejich rozčarování, že jsou ve spolku se svými českými bratřími považováni za méně důležitého partnera.[2]


Toto napětí ve vzájemných vztazích dosáhlo svého vrcholu v době podpisu Mnichovské dohody v roce 1938, kdy mohlo Německo využít hrozícího rozpadu česko-slovenského svazku podepsáním „ochranné smlouvy“ se Slováky, která posílila jeho vlastní pozici ve střední Evropě před propuknutím války.[3]
Poválečná Košická dohoda, jejímž cílem bylo uspořádat vztahy mezi Čechy a Slováky, byla zdánlivě vypracována s přihlédnutím k Pittsburghské dohodě, tím jak zvýraznila skepsi s jakou Slováci stále pohlíželi na české úmysly,[4] nicméně její podmínky byly stále ignorovány až do roku 1968, kdy byly některé slovenské požadavky, které v Pittsburghu zazněly, uspokojeny.[5] Vzájemný poměr mezi Čechy a Slováky představoval zdroj sváru až do roku 1992, kdy se Československo znovu rozdělilo, tentokrát natrvalo.[6] Podezření, že stát vytvořený v roce 1918 na základě porušení důvěry na straně jeho tvůrců, znamenalo nezbytně, že spojení Čechů a Slováků bylo vždy předurčeno k rozdělení a ve své podstatě k selhání.

Vliv Pittsburghské dohody na česko-slovenské a středoevropské dějiny dvacátého století by neměl být podceňován a také by měly být při každém dalším pátrání po vztazích mezi těmito dvěma zúčastněnými národy bedlivě posouzeny následky tohoto dokumentu v rámci Československa i Evropy v širším kontextu.
Mým záměrem bylo v této diplomové práci rozebrat, zda bylo údajné zmanipulování plánu první Československé republiky Masarykem a centralisty ospravedlnitelné, tím, že posoudím, co Pittsburghská dohoda znamenala a zda byla dodržena. Abych mohl toto podrobně rozebrat, pokusím se o objasnění následujících otázek:

1. Jaké pohnutky vedly obě strany k sestavení Pittsburghské dohody?
2. Podepisoval Masaryk tento dokument s tím, aby uznal místní krajanský plán, nebo aby ujednal smlouvu týkající se vytvoření státu?
3. Bylo závěrečné ustanovení Pittsburghské dohody dodrženo?
Závěry, ke kterým jsem došel, představím na konci práce a zejména dospěji ke konečnému rozuzlení otázky položené v úvodu projektu.

Při bádání nad položenou otázkou jsem konzultoval různé primární a sekundární zdroje, abych dosáhl vyvážené bibliografie, která mi umožnila nahlédnout zkoumaný předmět z mnoha úhlů. Podrobnou analýzu těchto textů jsem propojil s vlastními výklady diskutovaných problémů, abych dospěl k osobnímu a nezávisle dosaženému soudu.

Vznik Pittsburghské dohody

Na začátku května 1918 přijíždí do Spojených států Masaryk. Vůdce Národní rady česko-slovenské čekalo množství oficiálních a neoficiálních schůzek. Doufal v to, že podobně jako se setkal se zástupci českých a slovenských emigrantských seskupení, že se mu také dostane schůzky se zástupci vlády Spojených států, se kterými si v předchozích měsících dopisoval.[7] Jak podtrhuje Victor Mamatey, významný autor zabývající se záležitostmi slovenské emigrace a syn Alberta Mamateyho, vůdce Slovenské ligy během převratného období, jeho cesta měla dvojí poslání: „Masaryk přicestoval do Washingtonu s dvojím úmyslem. Aby zajistil transport československých sborů v Rusku a aby získal od vlády Spojených států oficiální uznání československého hnutí za nezávislost.“[8] Přestože státy Dohody přijaly mnoho rezolucí schvalujících program „osvobození Čecho-Slováků“ a vytvoření československého státu, nepodařilo se zatím od Dohody získat oficiální uznání Národní rady a jejího neprávem přisvojeného faktického statusu vlády českých zemí a Slovenska. Protože právě tyto státy budou mít největší slovo při formování poválečné Evropy, považoval Masaryk za nevyhnutelné získat od vůdců Dohody oficiální podporu pro svazek Čech, Moravy a Slovenska před mírovou konferencí na konci konfliktu, kdy se Maďarsko a v menším rozsahu Polsko budou dožadovat práva na slovenské území.

Stejně jako pokračoval Edvard Beneš a Národní rada československá v Paříži v lobbování za oficiální uznání Francií, Británií a Itálií, dal si Masaryk podobný úkol ve Spojených státech. Na začátku roku 1918 začalo být zřejmé, že se Američané ujmou rozhodující role v poválečné evropské politice. A prezident Wilson také na začátku ledna 1918 udělil Maďarsku „čtrnáct bodů“, a tím vyjádřil požadavek pro příměří a utváření poválečné Evropy.[9] V něm vyjádřil, že by se „národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi ostatními národy bychom si přáli vidět ochráněné a zajištěné, mělo dostat co nejsvobodnější možnosti autonomního vývoje.“[10] Wilson tedy ustanovil „sebeurčení národů“ jako klíčovou strategii sledovanou od té doby při mezinárodních vyjednáváních. Maje toto na paměti nemohl se však Masaryk spoléhat na Spojené státy, že podpoří program Národní rady československé jako celek. Victor Mamatey uvádí: „Masaryk se v době jejího koncipování blížil k tomu, aby vláda Spojených států podpořila československou věc. Věřilo se tehdy, že president Wilson založí svou podporu na principu sebeurčení. Tady ale vyvstal nepříjemný problém, protože zatímco českých prohlášení žádajících sebeurčení existovalo mnoho, nebylo v zahraničí známé žádné slovenské vyjádření za nezávislost."[11] Avšak v Pittsburghu, kde byl Masaryk přijat americkými emigrantskými organizacemi, měl příležitost podobné prohlášení o sebeurčení ve prospěch československého programu získat a s ním také mandát od organizace reprezentující značný počet Slováků k tomu, aby on sám tento program prosazoval.

Ačkoli zůstává nejasné, zda Masaryk rozpoznal Slovenskou ligu v Americe jako médium, skrz které může dosáhnout svých cílů už před svou návštěvou Spojených států, nebo vycítil takovou příležitost, až když přicestoval do Pittsburghu, nemohl si Masaryk nebýt vědomý výhod, které by dohoda s takovou skupinou přinášela. Slovenská liga v Americe představovala největší organizaci slovenských emigrantů ve Spojených státech, ve kterých žila odhadem jedna třetina celkové slovenské populace. [12] Protože byla organizací založenou v Americe, je pochopitelné, že by taková dohoda stanovující slovenské sebeurčení měla u americké administrativy při posuzování československého programu větší váhu. Z hlediska Masarykových politických ambicí bylo důležité, že Slovenská liga už vyjádřila svoji podporu sjednocenému, a to dokonce i federálnímu, československému státu v Clevelandské dohodě z roku 1915. Dalším Masarykovým podnětem mohlo být, že takováto skupina emigrantů by pravděpodobně nevstupovala do vnitrostátních záležitostí a ponechala by vládu nad zemí Masarykovi a jemu rovným. Tato závěrečná úvaha je však v rozporu s nároky na autonomii vyjádřenými Slovenskou ligou ve výše zmíněné Clevelandské dohodě. Masarykův vlastní program centralistického svazku Slovenska a českých zemí byl zcela v protikladu k tomuto uspořádání. Byl obezřetný v udělování autonomie Slovensku z mnoha důvodů, které shrnuje James Felak: „Za prvé, bylo to logickým důsledkem československé myšlenky. Pokud by Češi a Slováci byli jednotným národem, proč by neměli sdílet jednotnou vládu? Za druhé, pokud by nový režim odsouhlasil autonomii Slovákům, mohlo by to představit nebezpečný precedent pro další menšiny, obzvlášť Němce a Maďary, které by mohly žádat totéž. Za třetí, v Praze panovala skutečná obava, že centrální kontrola byla nezbytná, aby zabránila tomu, aby se region znovu neocitl v rukách Maďarů.“[13]

Tento problém měl být v Pittsburghu delikátně nastíněn. Masarykovo odhodlání zajistit schválení československého programu krajany a nedopustit přitom slovenskou autonomii a odhodlání amerických Slováků přesvědčit Masaryka pro podmínky dojednané v Clevelandské dohodě jasně vedly k nejasnému a kontroverznímu výsledku.

Mamatey popisuje Masarykův příjezd do Pittsburghu: „Češi a další slovanské imigrantské skupiny v Pittsburghu přivítaly 30. května Masaryka bouřlivými ovacemi vrcholícími velkým veřejným shromážděním, na kterém bylo přečteno prohlášení ministra zahraničí Roberta Lansinga. V něm se vyjadřovaly ‚nejupřímnější sympatie‘ vlády Spojených států ‚nacionalistickým tužbám Čecho-Slováků a Jugoslávců po svobodě.‘ Toto vyjádření podpory Američanů hnutím za nezávislost rakouských Slovanů bylo očekáváno dlouze a netrpělivě. U publika vyvolalo bouřlivé nadšení“[14]. Přestože byl Masaryk při svém příjezdu v americkém slovenském tisku vítán jako „největší žijící Slovák“ a „náš otec a vůdce“, Karol Sidor, který se později stal předsedou vlády nezávislého Slovenska, popisuje, jak veřejnost nebyla fanfárami doprovázejícími Masarykův příjezd zcela přesvědčena: „Na množství amerických Slováků umělý výraz obdivu k Masarykovi neplatil. Chtěli vidět to, co říkal tak pěkně a hladce, napsané tak říkajíc černé na bílém“[15]. Tyto pochybnosti Slováků byly utišeny následujícího dne, kdy se Masaryk setkal se zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků. Výsledky jednání této schůzky jsou často zpochybňovány a budou rozebrány později, ale nakonec byl jeho účastníky včetně Masaryka vypracován a podepsán následující dokument:

Představitelé slovenských a českých organizací ve Spojených státech, Slovenské ligy, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků rokovali za přítomnosti předsedy Národní rady československé profesora Masaryka o československé otázce a našich dosavadních programových projevech a usnesli se následovně:

Schvalujeme politický program usilující o spojení Čechů a Slováků v samostatném státě z českých zemí a Slovenska.
Slovensko bude mít vlastní správní systém, vlastní zákonodárný orgán a vlastní soudnictví.
Slovenština bude úředním jazykem ve školách, úřadech a veřejném životě vůbec.
Československý stát bude republikou a jeho ústava bude demokratická.
Organizace spolupráce Čechů a Slováků ve Spojených státech bude podle potřeby a měnící se situace a za společného souhlasu prohloubená a upravená.
Podrobná ustanovení o uspořádání československého státu jsou ponecháná osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům.[16]

V tomto dokumentu obecně označovaném jako Pittsburghská dohoda, americké krajanské organizace jasně deklarovaly svůj souhlas s Masarykovým programem československé jednoty a uspokojily tak hlavní cíl vůdce československého osvobozeneckého hnutí. Na druhé straně mnohé požadavky, které krajané uvedli v Clevelandské dohodě, byly zopakovány a schváleny, jmenovitě zřízení vlastního správního systému Slovenska, zákonodárného orgánu, soudnictví a používání jazyka. Tyto důležité prvky jsou nicméně mnoha nejednoznačnými větami zapsanými v dokumentu zastřené. Byly to však právě tyto zdánlivě neškodné věty, a ne prohlášení ve prospěch spojeného Československa a slovenské autonomie, které vyústily v největší spor a rozdíl ve výkladu mezi Masarykovým táborem a autonomisty.

Povaha Pittsburghské dohody

Polemiky o výklad tohoto textu se zaměřily zejména na definování politického charakteru Pittsburghské dohody. Během posledních let a desetiletí byl tento dokument pečlivě prohlížen a vykládán různými způsoby různými skupinami v souladu s jejich vlastními cíli, aby se určilo, zda byla dohoda podepsáná jako smlouva, za kterou Masaryk zasadil, aby zveřejnil a uskutečnil program amerických Slováků, nebo zda byla pouhým potvrzením signalizujícím, že Masaryk uznal navrženou místní krajanskou dohodu a z toho důvodu by ji zohlednil při tvorbě československého státu bez toho, aniž by ji musel nutně implementovat. Nyní se pokusím shrnout argumenty jak autonomistů, tak centralistů, abych dospěl k závěru, jak bychom měli pohlížet na povahu Pittsburghské dohody, tedy na to, k čemu dal Masaryk svým podpisem souhlas a čí píseň tehdy zpíval.

Nejprve musíme zhodnotit text dohody a jeho výklady z minulosti, abychom došli k výchozímu dílčímu závěru. Co se týče Masarykovy role při vyjednáváních, v úvodním odstavci je popsáno, že rokování proběhla „za přítomnosti předsedy Národní rady československé profesora Masaryka.“ Ivan Dérer, který v roce 1938 jako československý ministr spravedlnosti zásadně popřel, že by Pittsburghská dohoda byla jakýmkoli způsobem porušena, uvádí, že to vypovídá, že Masaryk byl do rokování zapojen minimálně: „Pokud by tyto spolky toužily dojednat smlouvu s Masarykem, zápis by ho neuváděl pouze jako jednu z přítomných osobností, ale výslovně by k němu odkazoval jako ke smluvní straně…. Proto je z textu zápisu zřejmé, že Masarykova úloha spočívala v pouhém sledování rokování oněch společností a vyslechnutí toho, na čem se dohodly.“[17] Podle Dérera se tedy Masaryk nezavázal k žádnému předsevzetí nebo na sebe nepřevzal žádnou povinnost. Tato interpretace je však v rozporu s úvahou Victora Mamateyho: „Mnoho slovenských mluvčích vyjádřilo své obavy z toho, aby jejich krajané nebyli v novém státě asimilováni (‚čechizováni‘) mnohem silnějším českým živlem. Proto, aby utišil jejich obavy, Masaryk si sednul a načrtl plán, jaké společné cíle by měly české a slovenské organizace sledovat.“[18] Ačkoli tato verze událostí neuvaluje na Masaryka žádné břemeno, přinejmenším naznačuje, že role, kterou v Pittsburghu hrál, byla mnohem aktivnější, než jakou mu přisuzuje Dérer. Masaryk vysvětlil svou vlastní úlohu ve svých pamětech v roce 1927, kde tvrdí, že dohoda „byla uzavřená, aby ukonejšila malou slovenskou frakci, která bůhví proč snila o jakési nezávislosti pro Slovensko.“[19] Toto implicitně naznačuje aktivní účast z Masarykovy strany při akceptování podmínek Pittsburghské dohody, a tímto ho svazuje s dohodou mezi ním a americkými Slováky. Masaryk byl samozřejmě pod nesmírným tlakem takovou dohodu akceptovat. Byl si dobře vědomý, kochaje se tím, co dokázal vzbuzovat při veřejných průvodech a na manifestacích u publika, jak je pozitivní propagace důležitá pro budování jeho vlastní prestiže.[20] Tento jev ovšem účinkuje i opačným způsobem. Kdyby Masaryk po euforických výjevech z předchozího dne a své vlastní řeči pochlebující americké slovenské populaci odmítl zohlednit to, jak američtí Slováci vnímali svá národnostní práva, jeho vlastní prestiž a prestiž celého československého národně osvobozeneckého hnutí by utrpěla zdrcující ránu.

Tvrzení centralistů, že Pittsburghská dohoda představovala dohodu lokální je rovněž ospravedlnitelné, protože se v textu zmiňuje další úsilí ve „spolupráci Čechů a Slováků ve Spojených státech.“ Pokud by byl dokument zaměřený na dohodu s Masarykem, očekávali bychom, že „spolupráci“ vymezí mezi krajanskými skupinami a Národní radou československou, a stane tak jednou ze závazných dohod utvořených exkluzivně pro budoucí československý stát. Dérer také argumentuje, že to, že povaha textu je lokální, je zřetelnější, pokud ignorujeme jeho nadpis: „Záhlaví protokolu ‚Československá dohoda uzavřená v Pittsburghu, Pa., dne 30. května 1918‘ bylo dopsáno později a už se ani neví kým.“ [21] Tento argument má značnou váhu také proto, že datum uvedené pro podepsání dokumentu je mylné. Historici si povšimli, že dokument byl ve skutečnosti podepsán 31. května, a ne 30., jak se v něm uvádí.[22] Chyba v datu naznačuje, že také ono bylo dopsáno později, pravděpodobně ve stejné době jako nadpis. Jeho nadpis nabyl na vážnosti v následujících letech, kdy různé strany při odkazování k tomuto dokumentu používaly různé výrazy v závislosti na jejich postoji k centralismu. Termín „dohoda“, naznačující Masarykův souhlas, se však stal nejběžnějším.

Pokud posuzujeme text Pittsburghské dohody jen a pouze sám o sobě, je nemožné určit, zda se jedná ze své podstaty o dohodu lokální, nebo národní. Částečně je tomu tak kvůli nejednoznačnosti závěrečného ustanovení a také je tomu tak proto, že Masarykova role při podpisu dokumentu nebyla dostatečně specifikována. Pokud Tomáš Masaryk podepisoval dokument jako pozorovatel, mělo to být uvedeno, aby se zamezilo dohadování ohledně jeho spoluúčasti. Stejně tak by tomu mělo být v případě, že dokument podepisoval jménem Národní rady československé. Ale protože žádné takové bližší určení neexistuje, je nezbytné nahlédnout šířeji na kontext, ve kterém byla dohoda podepisována, abychom mohli přesně vyhodnotit povahu Pittsburghské dohody.
Při zakládání první Československé republiky se staly všechny dokumenty podepsané Masarykem ve jménu Národní rady československé během revolučního období závazné dle československého práva.[23] Stalo se tomu tak v prvé řadě proto, aby se dbalo mezinárodních dohod, ke kterým se zavázal s různými zahraničními mocnostmi. Pokud však uskutečnil dohodu ve jménu Národní rady československé rovněž s americkými Slováky, měla by i ona být právně závazná. Jestliže však Masaryk nenaznačil ve jménu koho tuto dohodu podepisoval, je toto otevřeno různým výkladům. Centralisté přišli s námitkou, že jelikož Slovenská liga v Americe nebyla v době podpisu Pittsburghské dohody úřady Spojených států uznána, nemohla být tato dohoda podle tohoto práva závazná.[24] Tato dedukce má v sobě nádech pokrytectví, protože ani Masarykovo vedení nebylo v revolučním období uznáno Spojenými státy nebo jakoukoli jinou zemí. Tento argument může být tedy odsunut, protože jinak by se dala zpochybnit právní platnost jakékoli mezinárodní dohody podepsané Národní radou československou během revolučního období. Můžeme tedy považovat tuto dohodu za právně závaznou.

Je zřejmé, že američtí krajané pojímali Pittsburghskou dohodu jako národní smlouvu, která měla být včleněná při formování státu, a to kvůli tomu, že už o pouhé tři roky dříve podepsali lokální dohodu v Clevelandu, a tedy další čistě lokální smlouva s podobnými podmínkami by byla pro ně kontraproduktivní. V Pittsburghu požadovali, aby Masaryk, který si nemohl nebýt vědomý záměrů amerických krajanů, tento jejich v minulosti odsouhlasený program uznal a zasadil se o jeho prosazování. To je důkazem toho, že američtí Slováci chápali tuto dohodu podepsanou Masarykem ve jménu Národní rady československé jako národní smlouvu. Objevují se ovšem další argumenty ohledně práva krajanské skupiny rozhodovat národní politiku státu. Ivan Dérer prohlašuje: „To, na čem se tito američtí občané usnesli nemohlo být přirozeně závazné pro nový Československý stát přinejmenším proto, že velká většina členů těchto spolků nejevila nikdy žádný úmysl se do Evropy vrátit.“[25] Ačkoli je toto velmi pravděpodobné, pravdou zůstává, že jejich nárok určit budoucnost Slovenska byl v té době největší. Zatímco američtí Slováci měli jasné cíle ohledně budoucnosti Slovenska, které projevili v Clevelandské dohodě, jejich krajané pod Tatrami žádný takový program neměli. Až do začátku roku 1918 nebylo v otázce, s jakým státem spojí svou národní budoucnost, učiněno všeobecné rozhodnutí.[26] V porovnání s Čechy byla národní vyspělost Slováků na mnohem nižší úrovni a jak poznamenává Joseph Mikuš, nemohli předložit soudržný program pro Slovensko ani v době, kdy se svazek těchto dvou národů stal skutečností: „Oni však nezformulovali jasné stanovisko ke způsobu, jak by měly být vyjádřeny vztahy mezi Čechy a Slováky v ústavě nového státu. Jednoduše spoléhali na nepsané zásady dobré vůle a čestných úmyslů.“ [27] Slováci ve Spojených státech dosáhli úrovně národní vyspělosti, která se dala srovnat s Čechy. Jejich uvědomění si situace v jejich domovině, stejně tak jako jejich vliv na Slovensko můžeme vyvodit z množství jejich publikací, které byly na Slovensku hojně čteny, v porovnání s malým množstvím publikací vydávaných a rozšiřovaných Slováky na Slovensku.[28] Pokud k tomu připočteme rozsáhlý finanční, politický a vojenský přínos Slovenské ligy Národní radě československé a Československým legiím, je těžké popřít právo slovenských emigrantů mít rozhodující slovo na to, jakým způsobem má být vedena jejich země.[29] Mimoto, bez ohledu na roli, kterou při dohodě v Pittsburghu zastával, Masaryk dal jasně najevo, že považoval intelektuální vklad krajanů za dostatečně důležitý na to, aby s nimi spojil své jméno.
Abychom přesně rozpoznali, jak chápal Masaryk svůj podpis a jménem koho jednal, a tedy jasněji definovali povahu dokumentu, musíme zhodnotit národní a mezinárodní kontext, ve kterém byla dohoda podepisována. Předně musíme mít na vědomí, že Masaryk byl ve Spojených státech proto, aby zajistil transport Československých legií z Ruska, které Národní rada československá uznávala jako svou národní brannou sílu.[30] Masaryk byl tedy ve Spojených státech v prvé řadě jako státník. Jakékoli dohody, ke kterým se zavázal během této návštěvy, byly proto učiněny jménem Národní rady československé, pokud nebylo uvedeno jinak, a to v Pittsburghské dohodě nebylo.
Už jsme popsali, jak Masaryk nutně potřeboval nějakou dohodu, aby přesvědčil Spojené státy, že slovenské sebeurčení se utvářelo ve prospěch československého programu. Český vůdce věřil, že takováto dohoda by mu napomohla sjednat setkání s vládou Spojených států. A vskutku o pouhé čtyři dny později se Masaryk sešel s americkým ministrem zahraničí Robertem Lansingem a koncem měsíce pak s prezidentem Wilsonem. I když se ve skutečnosti dostalo Masarykovi přijetí těmito státníky spíše díky úspěchu Československých legií než kvůli uznání sebeurčení Čechů a Slováků, chtěl Masaryk využít dohody s americkými Slováky na mezinárodní scéně.[31] Skutečnost, že se tohoto dokumentu užívalo se záměrem podpořit mezinárodní zájmy Národní rady československé, potvrzuje, že Masaryk pokládal Pittsburghskou dohodu za pro stát nezbytnou. Je to zřejmé z toho, že ji podepisoval jménem Národní rady československé, a proto má dohoda povahu národní úmluvy mezi americkými Slováky a vedením československého osvobozeneckého hnutí.

Splnění Pittsburghské dohody

Ústava první Československé republiky byla jednomyslně přijata 29. února 1920. [32] Slovenští autonomisté byli zděšeni, že Revolučním národním shromážděním prošla ústava, která odepírala Slovensku „vlastní správní systém, vlastní zákonodárný orgán a vlastní soudnictví.“ Mezi Čechy a Slováky se nedělal žádný rozdíl, a proto nebyly učiněny žádné ústupky uvedené a vyžadované Pittsburghskou dohodou. Jazykové požadavky byly rovněž ignorovány, protože rozdíl mezi českým a slovenským jazykem zmizel. Ústava uváděla, že „československý jazyk“ se stane oficiálním státním jazykem.[33] Jak podotýká Mary Heimannová, mnoho Slováků vidělo v tomto zákoně plán „československé“ asimilace, „zákeřný prostředek, podobný k maďarizaci, k popření jejich vyhraněné slovenské národní identity.“[34]

Nicméně to, zda Národní shromáždění nestydatě ignorovalo podmínky Pittsburghské dohody, je diskutabilní, pokud zvážíme závěrečné ustanovení tohoto dokumentu. Autonomisté si jistě spojovali „podrobná ustanovení o uspořádání československého státu“ s konkrétními podrobnostmi vztahujícími se ke slovenské autonomii a trvali na tom, že podmínky dohody nebyly z tohoto hlediska splněny, jak bylo oprávněně požadováno."[35] Avšak ani pokud považujeme Pittsburghskou dohodu za národní smlouvu, nemuselo Národní shromáždění nezbytně tuto úmluvu porušit. Ivan Dérer shrnuje nejčastěji zmiňovaný argument centralistů: „Pokud Pittsburghský protokol ponechal ‚podrobná ustanovení o uspořádání československého státu osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům‘, bylo to totéž jakoby bylo řečeno v případě pochyb a rozporů týkajících se výkladu Pittsburghského ustanovení náleží rozhodující hlas těmto představitelům. A to se také stalo, když československý konvenční parlament 29. února 1920 jednomyslně přijal ústavu.“[36]

Nejednoznačnost tohoto textu takový výklad ospravedlňuje. Pokud se Národní shromáždění opravdu skládalo z „právoplatných představitelů osvobozených Čechů a Slováků“, potom Pittsburghská dohoda nemusela být nezbytně porušena, ale pouze zeslabena poté, co byla pečlivě zvážena, k čemuž bylo toto shromáždění oprávněné. Musíme proto prověřit, do jaké míry je takové prohlášení pravdivé tím, že prošetříme složení Národního shromáždění.
V kontextu vytváření demokratického československého státu, můžeme považovat za národní „právoplatné představitele“ skupinu demokraticky vybraných jedinců, kteří by mohli nejlépe naplnit princip „sebeurčení“ v rámci státní ústavy. Zatímco v českých zemích bylo toho dosaženo výběrem členů stran podle volebních výsledků do rakouského Reichsratu před rozpadem habsburské říše, takovýto přístup byl na Slovensku nemožný vzhledem k tomu, že do sněmovny v Budapešti byli bezprostředně před válkou zvoleni pouze dva Slováci.[37] Z toho důvodu neexistoval žádný zřejmý systém pro rozhodování, koho nejlépe pověřit, aby zasedl ve Slovenském klubu Národního shromáždění.[38] Nejvhodnější metodou z hlediska naplnění principů sebeurčení by proto musela být volba slovenských poslanců do Národního shromáždění v národním hlasování. Nicméně, jak vysvětluje renomovaný znalec pro Slovensko R. W. Seton-Watson, tato možnost byla zamítnuta: „Jestliže bylo shledáno nemožným vypsat volby v ‚historických zemích‘, přestože tam existovalo všeobecné volební právo a předepsané volební podmínky, bylo toto neskonale více nemožné na Slovensku, kde bylo stále v platnosti úzké volební právo a kde byly volební seznamy v tragickém stavu a kde v důsledku toho chyběla vlastní báze pro demokratickou výzvu k národu.“[39]

Za této situace byl Vavru Šrobárovi, centralistickému ministru pověřenému napůl diktátorskou kontrolou nad Slovenskem, svěřen úkol vybrat slovenské poslance. V původním čtyřicetičlenném „Slovenském klubu“ bylo třicet luteránů, a tedy zpravidla „československého“ smýšlení, a pouze deset katolíků, přestože na Slovensku žilo kolem osmdesáti procent katolíků.[40] Třebaže centralisté obhajují to, že složení Národního shromáždění bylo uzpůsobeno tak, aby ním centralistická ústava mohla projít, Mikuš namítá, že „se české vedení spolehlo na své vlastní slovenské styky se zástupci, kteří více tíhli k ‚československému‘ smýšlení, než s těmi, se kterými byli centralisté v kontaktu málo nebo vůbec. Ostatně ‚centralističtí‘ slovenští vůdci byli většinou evangelického vyznání.“[41] Nicméně složení sněmovny nám umožňuje pochopit, proč byla slovenská autonomie zamítnuta. Ve sněmovně však zasedalo i šest poslanců z autonomistické Slovenské lidové strany Andreje Hlinky.[42] Během projednávání se tito poslanci opakovaně dovolávali přijetí slovenské autonomie stanovené Pittsburghskou dohodou a Hlinka sám usiloval vzbudit mezinárodní pozornost autonomnímu hnutí tím, že se pokusil předvést kopii Pittsburghské dohody na Mírové konferenci v Paříži.[43] V této souvislosti vypadá jako zvláštní, že centralistická ústava měla projít jednomyslně. Šest členů podepsalo ústavu v zájmu jednomyslnosti, učinili to ovšem s nechutí a „neskrývali to, že považovali svoji podporu takové ústavě za pouze dočasnou.“[44] Nehledě na úspěch při přijetí ústavy, okleštěná sestava revolučního Národního shromáždění vzbuzuje otázky jeho legitimity jako sboru „právoplatných představitelů osvobozených Čechů a Slováků.“ Třebaže se velká kritika snesla na hlavu Šrobára pro jeho post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, Seton-Watson ukazuje na ty, kteří rozhodovali o úroveň výš: „Je snadné rozpoznat ve světle pozdějších událostí, že se Praha dopustila hrubé chyby, když se spoléhala výhradně na dr. Šrobára jako na svého poradce pro všechny otázky Slovenska místo toho, aby uznala (Slovenskou) národní radu v Turčianském Sv. Martině jako zdroj autority v prvotních dnech revoluce a hledala možnosti, jak rozšířit svoji základnu tím, že zahrne každý názorový odstín.“[45]

Slovenská národní rada vybraná slovenskými stranami na Slovensku už prokázala svou politickou zásluhu vydáním důležité Martinské deklarace 30. října. Je tedy těžké nesouhlasit se závěrem učiněným Setonem-Watsonem, protože tento demokratičtější přístup by zcela jistě dal Slovenskému klubu Národního shromáždění zřetelnější mandát k usnesení o sebeurčení Slováků v rámci československého státu. S ohledem na podmínky stanovené a odsouhlasené Pittsburghskou dohodou, autokratický styl, jakým byla ústava sepsána a schválena, znemožňuje to, aby se rozhodnutí Národního shromáždění dalo považovat za legitimní ve vztahu k naplnění závěrečného ustanovení dohody. Znamená to tedy, že tato smlouva, určující odsouhlasené utváření československých vnitřních záležitostí, byla z právního hlediska porušena.

Závěry

Po pečlivé analýze detailů Pittsburghské dohody, kontextu, ve kterém byla podepsána, a polemik, které následovaly, mohou být učiněny určité závěry, které poukazují na povahu této dohody a na to, zda byly její podmínky nakonec splněny.
Nemůžeme vyvodit mnoho závěrů o povaze Pittsburghské dohody, pokud analyzujeme její text jen sám o sobě. Pouze pokud zkoumáme tento dokument v kontextu, ve kterém byl vytvořený, můžeme určit, zda by se mělo na něj pohlížet jako na lokální dohodu s americkými krajanskými organizacemi, nebo jako na národní smlouvu mezi Slováky a Čechy. Viděli jsme, jak Masaryk použil Pittsburghskou dohodu pro podporu programu Národní rady československé na mezinárodní scéně tím, jak využil příležitosti k dohodě se Slovenskou ligou v Americe, aby opatřil důkaz, že Slováci své sebeurčení vidí ve spojení s Čechy ve společném státě, který by měl zajištěno u vlády Spojených států dobré přijetí. Vzhledem k tomu, že lokální krajanskou dohodu už uzavřeli v Clevelandu, přistupovali slovenští krajané k Masarykovi s výslovným požadavkem jeho písemných záruk za slovenskou autonomii v rámci československého státu, kterých se jim také dostalo. Protože Masarykova návštěva Spojených států měla oficiální charakter s ohledem na státní brannou moc a protože byly československými zákony uznány všechny dohody učiněné Masarykem během první světové války, musíme považovat Pittsburghskou dohodu jako naplněnou národní smlouvu z kontextového, stejně tak jako z právního hlediska.

Nicméně skutečnost, že Národní shromáždění nezačlenilo požadavky na slovenskou autonomii učiněné v Pittsburghu do Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920, není důkazem porušení Pittsburghské dohody. Opomenutí signatářů blíže určit, jak mínili „podrobná ustanovení o uspořádání československého státu“, znamenalo, že ponechali výklad závěrečného ustanovení dohody na Národním shromáždění podle toho, jak se mu to přijde vhod. Jeho centralistický výklad pak vedl k zamítnutí požadavků na slovenskou autonomii.
Odhalili jsem nicméně, že Pittsburghská dohoda byla porušená ve způsobu, jakým bylo Národní shromáždění vybráno. Způsob výběru vedl ke zmanipulování složení shromáždění, ve kterém se měli usnést pro ústavu „právoplatní představitelé osvobozených Čechů a Slováků“, a které v uspokojení závěrečného ustanovení Pittsburghské dohody selhalo. Nedošlo proto k naplnění demokratického charakteru stanoveného Pittsburghskou dohodou, a tato dohoda byla tedy porušena.
Shrňme argumenty, předložené v této diplomové práci. Je těžko zpochybnitelné, že Pittsburghská dohoda byla podepsána jako smlouva mezi Slováky a československým vedením, která blíže určovala slovenské zapojení do nového společného státu. Pokud uvážíme nedemokratický ráz, v jakém byla ústava odsouhlasena, a tedy porušení právní dohody ohledně slovenského sebeurčení, vypozorujeme, že jakkoli první Československá republika vznikla a byla formována v atmosféře vzájemného nedorozumění a všeobecného zmatku vzhledem k situaci doma a na mezinárodní scéně, slovenské podezření ze záměrné manipulace a zneužití důvěry pražskými vůdci při vytvoření jednotného státu bylo zcela opodstatněné. To naznačuje, že konečný rozpad Československa byl, volně řečeno, předpovídatelný už z povahy jeho početí.

Poznámky pod čarou
[1] Mastny, EEPS 2000, pp. 75
[2] Mark Cornwall and Robert John Weston Evans. Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe, 1918-1948. (Oxford: Published for The British Academy by Oxford University Press, 2007), 169
[3] Mark Cornwall and Robert John Weston Evans. Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe, 1918-1948. (Oxford: Published for The British Academy by Oxford University Press, 2007), 169
[4] Dorothea H. El Mallakh. The Slovak Autonomy Movement, 1935-1939: A Study in Unrelenting Nationalism. (Boulder: East European Quarterly, 1979), 149
[5] Ibid.,150
[6] Karen Henderson. Slovakia: The Escape from Invisibility. (London: Routledge, 2002),
[7] Mark Cornwall and Robert John Weston Evans. Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe, 1918-1948. 271-284
[8] Victor S. Mamatey. The United States and East Central Europe, 1914-1918. (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1957), 282.
[9]Věra Olivová. The Doomed Democracy: Czechoslovakia in a Disrupted Europe, 1914-38. (London: Sidgwick and Jackson, 1972), 84.
[10] Seth P. Tillman. Anglo-American Relations at the Paris Peace Conference of 1919. (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1961), 29
[11] Victor S. Mamatey. The United States and East Central Europe, 1914-1918. 223
[12] Josef Kalvoda. The Genesis of Czechoslovakia. (Boulder [Colo.]: East European Monographs, 1986), 284
[13] James Ramon Felak. At the Price of the Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1929-1938. 18-19
[14] Victor S. Mamatey, ed. Norman Stone and Eduard Strouhal. “Czechoslovakia: Crossroads and Crises, 1918-88”. (Basingstoke: Macmillan in association with the BBC World Service, 1989), 72
[15] Karol Sidor, The Slovak League of America and the Slovak Nation’s Struggle for Autonomy. Ed. Jozef Paučo. “Sixty Years of the Slovak League of America”. (Middletown, Pa: [Slovak League of America], 1967), 52
[16]Dorothea H. El Mallakh. The Slovak Autonomy Movement, 1935-1939. 32
[17] Ivan Dérer. The Unity of the Czechs and Slovaks. Has the Pittsburgh Declaration Been Carried Out? (Prague: "Orbis" publishing co, 1938), 25-26
[18] Victor S. Mamatey. The United States and East Central Europe, 1914-1918. 282
[19] T. G. Masaryk and Henry Wickham Steed. The Making of a State, Memories and Observations 1914-1918. (London: G. Allen & Unwin Ltd, 1927), 203
[20] Ibid,. 207
[21] Ivan Dérer. The Unity of the Czechs and Slovaks. Has the Pittsburgh Declaration Been Carried Out? 24-25
[22] Victor S. Mamatey. The United States and East Central Europe, 1914-1918. 282
[23]James Ramon Felak. At the Price of the Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1929-1938. 41
[24] T. G. Masaryk and Henry Wickham Steed. The Making of a State. 210
[25] Ivan Dérer. The Unity of the Czechs and Slovaks. Has the Pittsburgh Declaration Been Carried Out? 14
[26] Macartney, C. A. Hungary and Her Successors; The Treaty of Trianon and Its Consequences 1919-1937. (London: Oxford University Press, 1937), 94
[27] Joseph A. Mikuš. Slovakia and the Slovaks. (Washington: Three Continents Press, 1977), 30
[28] Ismo Nurmi. Slovakia, a Playground for Nationalism and National Identity: Manifestations of the National Identity of the Slovaks, 1918-1920. (Helsinki: Suomen Historiallinen Seura, 1999), 15
[29] Karol Sidor, The Slovak League of America and the Slovak Nation’s Struggle for Autonomy. Ed. Jozef Paučo. “Sixty Years of the Slovak League of America”. 49
[30] Josef Kalvoda. The Genesis of Czechoslovakia. 197
[31] Ibid., 292
[32] Stanislav J. Kirschbaum. A History of Slovakia: The Struggle for Survival. (New York, N.Y.: Palgrave Macmillan, 2005), 165
[33] Czechoslovakia, Jiří Hoetzel, and V. Joachim. The Constitution of the Czechoslovak Republic. (Prague: Edition de la Société l'effort de la Tchécoslovaquie, 1920).
[34] Mary Heimann. Czechoslovakia: The State That Failed. (New Haven: Yale University Press, 2009), 68
[35] Karol Sidor, The Slovak League of America and the Slovak Nation’s Struggle for Autonomy. Ed. Jozef Paučo. “Sixty Years of the Slovak League of America”. 64
[36] Ivan Dérer. The Unity of the Czechs and Slovaks. Has the Pittsburgh Declaration Been Carried Out? 64
[37] Mary Heimann. Czechoslovakia: The State That Failed. 43; James Ramon Felak. At the Price of the Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1929-1938. 13
[38] R. W. Seton-Watson. The New Slovakia. (Prague: F. Borový, 1924), 22
[39] Ibid., 22
[40] Josef Kalvoda. The Genesis of Czechoslovakia. 432
[41]Joseph A. Mikuš, Slovakia, A Political History: 1918-1950. Marquette Slavic studies, 5. (Milwaukee: Marquette University Press, 1963), 11-12; quoted in Dorothea H. El Mallakh. The Slovak Autonomy Movement, 1935-1939. 162n18
[42]James Ramon Felak. At the Price of the Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1929-1938. 41
[43] Josef Kalvoda. The Genesis of Czechoslovakia. 457
[44] Ibid., 19
[45] R. W. Seton-Watson. The New Slovakia. 24

Bibliografie
primární zdroje
•    Hoetzel, Jiří, and Joachim V.. The Constitution of the Czechoslovak Republic. Prague: Edition de la Société l'effort de la Tchécoslovaquie, 1920.
sekundární zdroje
•    Cornwall, Mark, and Weston Evans, Robert John. Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe, 1918-1948. Proceedings of the British Academy, 140. Oxford: Published for The British Academy by Oxford University Press, 2007.
•    De Colonna, Bertram. Czecho-Slovakia Within. London: T. Butterworth, 1938.
•    Dérer, Ivan. The Unity of the Czechs and Slovaks. Has the Pittsburgh Declaration Been Carried Out? Prague: "Orbis" publishing co, 1938.
•    El Mallakh, Dorothea H. The Slovak Autonomy Movement, 1935-1939: A Study in Unrelenting Nationalism. East European monographs, no. 55. Boulder: East European Quarterly, 1979.
•    Falťan, Samo. Slovenská otázka v Československu. Bratislava: Vyd. politickej literatúry, 1968.
•    Felak, James Ramon. At the Price of the Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1929-1938. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 1994.
•    Heimann, Mary. Czechoslovakia: The State That Failed. New Haven: Yale University Press, 2009.
•    Henderson, Karen. Slovakia: The Escape from Invisibility. Postcommunist states and nations. London: Routledge, 2002.
•    Jelinek, Yeshayahu A. The Lust for Power: Nationalism, Slovakia, and the Communists, 1918-1948. East European monographs, no. 130. Boulder, Co: East European Monographs, 1983.
•    Jelinek, Yeshayahu A. The Parish Republic: Hlinka's Slovak People's Party, 1939-1945. East European monographs, no. 14. Boulder, [Colo.]: East European quarterly, 1976.
•    Jesina, Cestmir. The Birth of Czechoslovakia. [Washington]: Czechoslovak National Council of America, Washington, D.C. Chapter, 1968.
•    Kalvoda, Josef. Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy. Washington: University Press of America, 1978.
•    Kalvoda, Josef. The Genesis of Czechoslovakia. Boulder [Colo.]: East European Monographs, 1986.
•    Kirschbaum, Stanislav J. A History of Slovakia: The Struggle for Survival. New York, N.Y.: Palgrave Macmillan, 2005.
•    Macartney, C. A. Hungary and Her Successors; The Treaty of Trianon and Its Consequences 1919-1937. London: Oxford University Press, 1937.
•    Mamatey, Victor S. The United States and East Central Europe, 1914-1918. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1957.
•    Mamatey, Victor S., and Luža, Radomír. A History of the Czechoslovak Republic, 1918-1948. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1973.
•    Masaryk, T. G., and Henry Wickham Steed. The Making of a State, Memories and Observations 1914-1918. London: G. Allen & Unwin Ltd, 1927.
•    Mikuš, Joseph A. Slovakia, A Political History: 1918-1950 . Marquette Slavic studies, 5. Milwaukee: Marquette University Press, 1963
•    Mikuš, Joseph A. Slovakia and the Slovaks. Washington: Three Continents Press, 1977.
•    Nurmi, Ismo. Slovakia, a Playground for Nationalism and National Identity: Manifestations of the National Identity of the Slovaks, 1918-1920. Helsinki: Suomen Historiallinen Seura, 1999.
•    Olivová, Věra. The Doomed Democracy: Czechoslovakia in a Disrupted Europe, 1914-38. London: Sidgwick and Jackson, 1972.
•    Paučo, Jozef. Sixty Years of the Slovak League of America. Middletown, Pa: [Slovak League of America], 1967.
•    Perman, D. The Shaping of the Czechoslovak State; Diplomatic History of the Boundaries of Czechoslovakia, 1914-1920. Studies in east European history, 7. Leiden: E.J. Brill, 1962.
•    Přikryl, František. Národnostná otázka v našich dejinách. Bratislava: Pravda, 1980.
•    Pynsent, Robert B., and Miro Kollar. Scepticism and Hope: Sixteen Contemporary Slovak Essays. Bratislava, Slovakia: Kalligram, 1999.
•    Seton-Watson, R. W. The New Slovakia. Prague: F. Borový, 1924.
•    Seton-Watson, R. W. Slovakia Then and Now, a Political Survey. London: G. Allen & Unwin, 1931.
•    Seymour, Charles, and Whiteman, H. B.. Letters from the Paris Peace Conference. New Haven: Yale University Press, 1965.
•    Stanek, Imrich. Zrada a pád; hlinkovští separatisté a tak zvaný slovenský stát. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1958.
•    Stolarik, M. Mark. Immigration and Urbanization: The Slovak Experience, 1870-1918. New York: AMS Press, 1989.
•    Stone, Norman, and Eduard Strouhal. Czechoslovakia: Crossroads and Crises, 1918-88. Basingstoke: Macmillan in association with the BBC World Service, 1989.
•    Tillman, Seth P. Anglo-American Relations at the Paris Peace Conference of 1919. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1961.
Periodické zdroje
•    Kožak, J. B. “The Future of Czechoslovakia.” Slavonic and East European Review. American Series. Vol. 3, No. 1 (May, 1944), pp. 41-64. Print.
•    Nykl, Alois R. “Czechoslovakia or Czecho-Slovakia?” Slavonic and East European Review. American Series. Vol. 3, No. 4 (Dec., 1944), pp. 99-110. Print

Andrew Wallace je absolventem bohemistiky a italštiny na Glasgow University.

Do češtiny přeložila Michaela Gomolová

Text byl zveřejněn na Britských listech. 

http://www.blisty.cz/