Jan Rychlík: Pittsburská dohoda a česko-slovenské vztahy

Už počátky vztahu mezi dvěma na první pohled blízkými národy, Čechy a Slováky, byly poznamenány vzájemným neporozuměním si. 31. května 1918 byla podepsána Pittsburská dohoda, na jejímž základě byl vytvořen společný stát Čechů a Slováků. Slováci se na tuto dohodu odvolávali, Češi ji zpochybňovali.

Jaké motivace měly obě strany k jejímu podepsání?

Dohodu podepsaly české a slovenské krajanské organizace – konkrétně České národní sdružení, Sdružení českých katolíků a Slovenská liga v Americe. Smyslem bylo vyjádřit podporu myšlence společného česko-slovenského státu. Ovšem, Slovenská liga zároveň viděla v dohodě záruku, že nový stát nebude prostě českým národním státem zvětšeným o Slovensko (“Great Czechia“), ale že půjde o unii dvou národních států – českého a slovenského. Masarykova účast byla vlastně dílem náhody – byl v té době právě v USA – a tak se setkání představitelů krajanských spolků v Pittsburghu zúčastnil. Vystupoval zde z titulu své funkce předsedy Československé národní rady. Zúčastnil se jednání 30. května (toto datum má i dohoda, i když byla ve skutečnosti fyzicky podepsána až následující den). Později, ještě před odjezdem z USA, kdy už byl v Praze v nepřítomnosti zvolen prozatímním prezidentem, Masaryk podepsal i kaligrafický text, který nechal dodatečně vyrobit pro Slovenskou ligu Milan Getting.

Slováci hned od počátku poukazovali na to, že to, co Masaryk spolu se zástupci českých a slovenských organizací v Americe, podpisem slíbili, nebylo dodržováno. Masaryk pak sám později řekl, že se jednalo pouze o dohodu lokální mezi americkými Čechy a Slováky, a není tedy právně závazná. Jednalo se tedy o ospravedlnitelnou politickou dohodu vedoucí k vytvoření státu, národní smlouvu, která měla být včleněna při formování státu, nebo pouze dohodu lokální?

Pittsburská dohoda byla především politickým dokumentem, sama o sobě neměla pro území pozdějšího Československa žádnou právní platnost, ovšem zavazovala signatáře, a tedy i T. G. Masaryka morálně. Masaryk později ve své „Světové revoluci“ (což jsou vlastně jeho paměti z doby první světové války) přiznal, že mu šlo primárně o získání podpory amerických krajanů. Platnost dohody zpochybnil odkazem na její závěrečný paragraf, podle kterého měli definitivně o uspořádání vztahů Čechů a Slováků rozhodnout zástupci Čechů a Slováků doma. Masaryk to interpretoval tak, že tímto rozhodnutím bylo schválení československé ústavy 29. února 1920. Tato ústava s autonomií pro Slovensko nepočítala. Nevíme a už nikdy nebudeme vědět, zda byl Masaryk už při podpisu dohody rozhodnut ji v budoucnu ignorovat. Je ale třeba říci, že Masaryk by nebyl mohl prosadit autonomii Slovenska, ani kdyby chtěl. Záležitosti státoprávního uspořádání byly věcí Národního shromáždění, nikoliv prezidenta republiky. A česká většina v Národním shromáždění se stavěla zásadně proti autonomii Slovenska.  

Viděl byste paralelu mezi chováním Československa ke Slovensku a rakousko-uherské monarchie k Čechům? Slováci stejně jako my toužili po národním sebeurčení a autonomní postavení…

Paralely zde nepochybně jsou. Češi chtěli přeměnit před rokem 1914 existující rakousko-uherský dualismus v trialismus, tedy získat stejné postavení, jaké měly v rámci habsburské monarchie Uhry. Slováci zase v rámci Československa usilovali o dualismus (resp. později spolu s Podkarpatskou Rusí o trialismus), kde by Slovensko bylo polosamostatným státem.    

Když si Slováci vybírali v roce 1918 mezi Čechy a Uhry, co je vedlo nakonec k tomu, že se připojili k Čechám? Slovensku byla přece odjakživa blíže spíše uherská kultura, tradice, dějinné milníky…

Slovenský politický program už od roku 1848 stál na zásadě vybudování autonomního slovenského státu v rámci federalizovaných Uher. První světová válka definitivně ukázala, že v Uhrách není na maďarské straně žádná relevantní politická síla, která by byla ochotna o takovémto programu alespoň jednat. Navíc měli Slováci v Uhrách velmi nepříznivé podmínky pro svůj národní rozvoj (na rozdíl od Čechů v Předlitavsku, kteří měli naopak všechny možnosti rozvoje). V roce 1918 byla „česká opce“ pro Slováky nejvýhodnější, protože ve společném státě s Čechy se Slováci mohli dotvořit jako moderní svébytný národ. Slovenští autonomisté se navíc domnívali, že zde budou moci realizovat svůj autonomistický program vlastního státu, který si přinesli z uherských dob.

Jaký pak měla Pittsburská dohoda vliv na události v předmnichovském Československu? Byla jednou z příčin, proč se Češi a Slováci ocitli na druhé straně barikády?

Pittsburská dohoda se stala „Magnou Chartou“ slovenských autonomistů. Odvolává se na ni i ústavní zákon o autonomii Slovenska, který si slovenští autonomisté (Hlinkova slovenská ľudová strana – ľudáci) prosadili krátce po Mnichovu. Nenaplnění Pittsburské dohody po roce 1918 jistě přispělo ke zhoršení slovensko- českého poměru, ale na druhé straně nelze tento fakt přeceňovat. I čeští politici totiž ve třicátých letech pochopili, že centralismus se neosvědčil a že myšlenka jednotného československého národa je mrtvá. Jsem přesvědčen, že autonomie Slovenska by byla autonomisty prosazena i bez oslabení Československa po Mnichovu. Poslední návrhy Hodžovy vlády a samotného prezidenta Beneše z doby krátce před Mnichovem totiž v podstatě znamenaly příslib autonomie.

 

Jan Rychlík patří k významným českým historikům. Doménou jeho studií jsou české a slovenské dějiny devatenáctého a dvacátého století a dějiny Balkánu. Na dané téma napsal nespočetné množství studií, článků a knih. Publikace Češi a Slováci ve 20. století či Rozdělení Československa 1989–1992 jsou ojedinělým příspěvkem k nedávné a dosud živé minulosti. Pracuje v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd České republiky, přednáší na Univerzitě Karlově.

- - - - - - - -

Projekt připravuje Marie Fišerová