Soumrak Rakouska-Uherska

„Včerejškem se stalo především bytí Rakouska-Uherska, soustátí, které naši předci trefně nazvali žalářem národů. A politologové počátku minulého století pohotově přidali do štítu druhé evropské velmoci rozlohou a třetí počtem obyvatel další znevažující epiteta o říši soumraku, zemi nepravděpodobnosti, mocnářství jen málo mocných, o chorém muži na Dunaji, státu minulosti, monarchii na výpověď a mnoho jiných neméně lichotivých názvů.
Avšak hodně bylo v oněch časech i obhájců oprávněnosti moci habsburského domu a jejich tisícileté dynastické slávy, vzešlé ze šera švýcarského Habichtsburgu v dávném jedenáctém století, ochotných opěvovatelů božské povolanosti jedné z nejschopnějších rodin střední Evropy, tvůrců říše, před kterou se po staletí třásla Evropa…“
                                                (z knihy Zrození republiky 1914-1918 Josefa Hotmara)

Vzorová dynastická monarchie v předvečer války ztratila definitivně svůj lesk. Sice byla stále uznávána jako stát mocensky stabilizující národními konflikty zmítanou jihovýchodní a střední Evropu, zároveň ale působila jako chřadnoucí stát, stagnující ve všech směrech, který již nemá svoje místo v Evropě 20.století. Josef Hotmar píše o důvodech neudržitelnosti rozpadu císařství: „Rozděleno mocensky na rakousko-maďarské pojetí vlády v denní praxi,ale především spoutáno nerovným sňatkem, spojenectvím s Německem – s říší dopoledne-, jenž omezenost staletého státu – proto i říše soumraku – potvrzovalo zvláště na zahraničním poli. Zvolna, ale vytrvale ustupující do pozadí i hospodářsky od okamžiku, kdy se Německo stalo druhou průmyslovou velmocí světa. Navíc už neschopné držet krok dokonce s Francií a Ruskem.“
Posledním svorníkem mnohonárodnostního státu přes veškeré napětí byla osobnost císaře Františka Josefa I.. Jeho smrt 21. listopadu 1916 definitivně zpečetí hlubokou krizi v habsburské monarchii. Císařská vláda cítí, že dovedla svůj osud na scestí, válkou se dostala do slepé uličky, z níž není východisko. Pět století stará říše se zanedlouho zhroutí a z jejích trosek povstane spolu s dalšími středoevropskými národy i samostatné Československo.

Špatná nálada v Praze, válka se blíží

Rozklad říše probíhal souběžně se zostřujícími se rozpory v jihoslovanské otázce, které vyústily do války v Srbsku a všeobecnému konfliktu mezi národy. Profesor moderních dějin Hans Mommsen v knize První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci nastiňuje pozadí krize znovu vyostřené sarajevským atentátem:  „Zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarajevu dalo císařské vládě záminku k tomu, aby skoncovala se stále sebevědomějším vystupováním Srbského království a dostala ho do postavení habsburského satelitu.“
V Praze panovala deprimující nálada. Německý tisk provolával hanbu Srbsku a volal po pomstě. Češi v těch dnech byli zaraženi, věděli, že budou muset narukovat a museli spolknout své rozhořčení. 26. července splnili svou povinnost a s písní „Červený šátečku kolem se toč, my jdeme na Srba, nevíme proč…“ narukovali.
28. července pak mohli obyvatelé císařství na všech sloupech a nárožích číst smuteční oznámení Františka Josefa I., pozvánku do zákopů první světové války, ze které se následně nevrátí téměř dvacet miliónů vojáků: 

„Mým národům! Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo rozhodnuto jinak. S nevděkem rychle zapomínajícím nastoupilo králosvství srbské, které od prvního začátku své státní samostatnosti až do nejnovější doby od mým předkův a ode Mne bylo chráněno a podporováno, již před léty cestu otevřeného nepřátelství proti Rakousku-Uhersku… A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se mocí zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým národům pokoj uvnitř a trvalý mír navenek. V této vážné chvíli jsem si plně vědom dosahu Svého rozhodnutí a Své odpovědnosti před Všemohoucím. Vše jsem prozkoumal a zvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost vykazuje. Spoléhám na Své národy, které se ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu seřadily a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byly ochotny. Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou brannou moc Rakousko-Uherska. A důvěřuji ve Všemohoucího, že mým zbraním dopřeje vítězství. František Josef I., v.r.“


Počátky Maffie: falešné pasy i hrozba vězení

Spisovatel a novinář Karl Kraus v knize Poslední dnové lidstva přesně popsal vzrůstající německý nacionalismus v počátcích války. Nadřazenost německé části obyvatelstva, opírající se o říšskoněmeckého partnera byla založena na přesvědčení, že Centrální mocnosti vyhrají válku a posílí tak své vůdčí postavení na úkor slovanských národů. To se negativně odrazilo i na česko-německých vztazích. Všudypřítomná tíseň a obavy z policie a udavačů jsou přítomny ve všech složkách společnosti. Češi jsou často vystaveni nátlaku, dozoru státní policie, někdy i soudnímu stíhání. Pronásledování se nevyhnou ani někteří čeští politici jako například Karel Kramář, jehož odsouzení představovalo skandál, který neměl obdoby. Tyto události přesvědčily osobnosti angažující se ve vznikajícím československém odboji, že pro budoucnost národa bude lépe zajištěna u vítězné Dohody. České politické scéně se spojenectví Rakouska-Uherska s Vilémovým Německem samozřejmě nelíbilo, v zahraniční politice si ale počínala převážně pasivně.
Osobnosti politického života se dlouho rozhodovali, jak a jestli vůbec budou podnikat kroky proti monarchii či Německé řiši. Vyčkávali. Mlčení české politiky bylo jedinou možnou taktikou. I Masarykovi, kterému v té době bylo už přes čtyřiašedesát let, trvalo několik měsíců, než se rozhodl. Věnoval se sice politické činnosti, z hlediska protirakouské činnosti však spíše jen pozoroval své okolí, prováděl sondáže. Se svým bývalým studentem, toho času již třicetiletým docentem Edvardem Benešem, se kterým se sblížil díky spolupráci v Čase, se velmi shodli na hodnocení věcí veřejných.

Až v lednu 1915 se Masaryk rozhodl pro emigraci. Ještě před svým odchodem z vlasti, dal Masaryk podnět k založení tajného spolku zvaného Maffie či Česká mafie, který zpočátku řídil Beneš, po jeho emigraci pak Přemysl Šámal. Působili v době, kdy byli čeští politici systematicky pronásledováni a zatýkáni. Ve chvíli, kdy Masaryk trvale odešel za hranice, do Itálie přes Vídeň, dalo by se říci, že se začala budovat trvalá a opravdová opozice, na život a na smrt. Jedna z prvních schůzek „mafiánů“ se konala už po Masarykově návratu z Holandska na přelomu září a října. Jak později uvedl sám Beneš, zúčastnili se jí advokáti - dr.Bouček, dr.Šámal a dr.Veselý, novináři - dr.Herben, Cyril Dušek, nakl. Dubský a stavitel inž. Pfefferman, kterýmžto Masaryk vylíčil situaci v zahraničí, svoje názory na válku i možnosti opoziční protirakouské akce.  Řady spiklenců se začaly postupně rozrůstat, stejně jako se postupně rozšiřovala zpravodajská síť, která se podílela na protirakouské propagandě. Původně diskusní kroužek přátel debatujících o situaci v mocnářství a dalších státech, v Německu, Anglii, Rusku i Francii, začal postupně sledovat akční cíle.
Když Masaryk přijel do Ženevy, z domova mu přišlo varování, aby se do své vlasti už nevracel. V hlavě tak začal spřádat plány, jak uskutečnit svůj sen o svobodném českém státě. Musel ovšem počkat na souhlas domácí politické scény, ten mu osobně přetumočil počátkem září 1915 dr. Edvard Beneš. Stal se jeho nejbližším spolupracovníkem a koncem roku se k nim připojil i dr.Štefánik. 
K pětistému výročí Husova upálení pronesl na půdě univerzity v Ženevě Masaryk svůj slavný projev, v němž vyhlásil boj proti habsburské navládě : „..Bylo řečeno, že historie je soudcem. Já pravím, že dějiny jsou povinností. Každý Čech se musí rozhodnout buďto pro reformaci nebo pro protireformaci, buď pro myšlenku českou nebo pro myšlenku Rakouska, nástroje evropské reakce. Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou naším živoucím programem…Českou reformací celý národ poprvé se rozřešit otázku autority v moderním smyslu. Také dnes jde o tutéž otázku, otázka ta nestrpí odkladu a je třeba za každou ji rozřešiti.“

V začátcích, kdy neměl Masaryk téměř žádné zázemí, mu pomáhali jeho přátelé v Londýně Henry Wickham Steed, Robert William Seton-Watson či v Paříži prof. Ernest Denis.
Čechoameričan Emanuel Voska také poprosil chicagského průmyslníka Charlese Crana o finanční podporu pro Masarykovu zahraniční kampaň. Krajané v této fázi vstoupili do odboje jako významní mecenáši, jejichž dary se vyšplhaly do výše jednoho miliónu dolarů, jak uvádí Masaryk ve Světové revoluci.




Literatura:

Josef Hotmar: Zrození republiky
Hans Mommsen: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci
Karl Kraus: Poslední dnové lidstva
Vítězslav Houška: Novinář Peroutka o T.G.M.

- - - - - - - - 

Projekt připravuje Marie Fišerová