Román o sisyfovském údělu, o kampaních, hladu a o ceně za přežití se odehrává v době Velkého skoku – Mao Ce-tungovy zničující hospodářské kampaně a následného hladomoru, který si vyžádal životy desítek milionů lidí. Příběh o přerodu člověka zasadil autor do pradávné kolébky čínské civilizace – ke břehům Žluté řeky, které jsou protkány vyschlými říčními koryty a slanými nánosy spraše, do mikrokosmu gulagu zabydleného téměř výhradně intelektuální elitou národa, jemuž velí Dítě. Tuto knihu psal Jen Lien-kche s vědomím, že je zrádcem literatury, nehodným synem realismu a že kniha skončí v šuplíku. 

Kapitola druhá

Zóna přerodu

Staré řečiště, s. 1–2

A tak jsem tedy začal psát, jako loďka plující s proudem.

Dostal jsem papír, pero a inkoust. Nahoře určili mému dílu výstižný název Záznamy zločinců. Chtěli po mně, abych zaznamenával úplně všechno o zločincích z devětadevadesáté zóny a postupně, jak to přijde, jim to odevzdával. Toužím napsat knihu, ale ne takovou, jakou po mně chtějí. Když jsem si od Dítěte bral perko, tuš a papír, ruce se mi třásly. Už je mi půl století, napsal jsem pět románů, přes dvacet novel a ke stovce povídek, taky jsem vydal několik sbírek fejetonů. Moje dílo bylo přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, korejštiny a vietnamštiny. Film Každý to zná, natočený podle mé novely, získal ocenění na mezinárodním filmovém festivalu. Státní delegace do zahraničí mnohokrát vezly mnou podepsaná nejznámější díla jako státní dar představitelům a prezidentům cizích států. A tenhle oslavovaný, vážený já svolal všechny slavné spisovatele a kritiky provincie na demokratickou schůzi, protože jsme u nás v práci nenaplnili určenou kvótu na převýchovu. Schůze začala v devět ráno a v jednu odpoledne jsme se stále ničeho nedobrali. Vybrat jednoho reakcionáře na převýchovu je těžší, než když na Západě volí prezidenta. Celé tři dny jsme schůzovali a volili, nespokojenost spisovatelů a kritiků stoupla jako voda po přívalových deštích. Třetí den, bylo něco přes hodinu po poledni, všem kručelo v břiše, jazyky se lepily na patro ve vyschlých ústech, jsem najednou zaslechl své jméno, ty jsi významný spisovatel, předseda Svazu spisovatelů, volali na mě, ty řekni, kdo je reakcionář, koho jmenuješ, ten to bude, my ti to odhlasujeme všema deseti.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že situace je nanejvýš nepřehledná, bylo nad slunce jasnější, že nemohu jen tak říct nějaké jméno.

Rozdal jsem tedy všem papíry a vyhlásil tajné hlasování. Každý měl na bílý papír napsat jméno toho, koho považuje za největšího reakcionáře a hrozbu moci. Navíc jsem v duchu demokracie lišácky vyhlásil, že kdo se obává přezkoumávání písma, může psát levou rukou anebo napodobit rukopis někoho jiného, může nejenom psát levačkou, ale zavřít u toho i obě oči. Prostě napište jméno onoho reakcionáře tak, aby nikdo nebyl schopen vaše písmo identifikovat, a odevzdejte lístky.

Všichni tedy tím nejúžasněji demokratickým způsobem napsali jedno jméno na lístek. Pak jsme je vybrali, kdo získá nejvyšší počet hlasů, ten bude samozřejmě zvolen. A výsledkem bylo, že na téměř všech hlasovacích lístkách stálo moje jméno. 

Byl jsem zvolen naprostou většinou.

Abych se zachránil, napsal jsem jednomu nejmenovanému vůdci dopis, ve kterém jsem vyjmenoval všechna svá díla, umělecké pocty a oddanost státu, a doufal jsem, že Peking zasáhne a vymaže mé jméno ze seznamu reakcionářů. Seshora mi přišla blesková odpověď: „Právě pro tvé nebývalé literární zásluhy můžeš odjet do zóny přerodu a tam vytvořit pro lid velké dílo revoluční literatury.“

V den, kdy jsem opouštěl hlavní město provincie, se se mnou přišli rozloučit všichni kolegové z práce, kteří mě zvolili. Všichni mi shodně říkali, že jsem jediný, kdo má šanci díky své slávě, úspěchům a věhlasu odolat převýchově, když budeš pryč, postaráme se dobře o tvou rodinu, děti a blízké.

Staré řečiště, s. 7–10

Devětadevadesátá zóna se nacházela na středočínské planině na jih od Žluté řeky, vzdálena od naší matičky řeky ještě přes čtyřicet kilometrů.  V té čtyřicetikilometrové pustině nebylo nic než písečné nánosy z dřívějších říčních koryt, jak řeka neustále měnila svůj tok. Po staletí byly povodně na Žluté řece tak častou záležitostí, že kvalita půdy zde byla mizerná. Většina původních rolníků se již dávno odstěhovala jinam, zůstal tu jen písek, plevel a nekonečná pustina s pár vesničkami a obyvateli, ideální místo, kde vybudovat vězení a kam posílat zločince. Od dynastie Ming až do Osvobození tu věznice jen vzkvétaly, kriminálníků přibývalo, v dobách největší slávy jich tu bylo přes pětatřicet tisíc, nejrůznější odsouzenci na smrt a převychovávaní zločinci tu zpevňovali břehy Žluté řeky, vybírali bláto ze dna starých řečišť, písek seshora zahrabávali pod bláto, to byla jejich hlavní práce, udělat z pustiny úrodná pole, přeměnit poušť v ornici. A když se z dalekosáhlých lánů pouště stala úrodná pole, starý stát zanikl a byl založen nový, věznici pro odsouzence k smrti zrušili a udělali z ní převýchovnou farmu. Na farmě se prací převychovávali odsouzenci, pěstovali tu obilí a bavlnu. A pár let po založení republiky už to nebyla převýchovná farma, ale farmě podobná zóna přerodu zločinců.

Rozložení zóny přerodu přejalo uspořádání vězeňských cel staré káznice, na nekonečném starém řečišti Žluté řeky se ustanovilo ústředí a oblastní zóny. Ústředí bylo na okrese. Rozloha oblastních zón kolem ústředí se pohybovala od tisíců po desetitisíce mou, kolik to dělalo půdy a zločinců, kteří se měli přerodit, to nikdo přesně nevěděl. Někteří tvrdili, že tu je celkem přes osmnáct tisíc sedm set přerozujících, jiní říkali, že jich je dohromady přes dvacet tři tisíc tři sta. Z těch zhruba dvaceti tisíc převychovávaných zločinců bylo devadesát procent profesorů, učenců, vědců, učitelů, spisovatelů a vzdělanců nejrůznějších profesí. Pak tu bylo těch zbylých zhruba deset procent kádrů a vysokých státních úředníků. V naší devětadevadesáté zóně nás bylo celkem sto dvacet sedm, devadesát pět procent z toho vzdělanci.

Devětadevadesátá zóna se nacházela nejdál od ústředí, na samém okraji, nejblíže břehu Žluté řeky. A tak se nebylo třeba obávat, že by někdo utekl. Ať se šlo vpravo, vlevo nebo vpřed, kilometry a kilometry pustinou, stěží by člověk narazil na živého tvora kromě zločinců z ostatních zón. A když už by člověk ušel dlouhé kilometry, přešel pustou holinou, spatřil pole a obilí a pomyslel by si, že došel k lidem a k vesnici, zjistil by, že to je jen další zóna přerodu a na poli orající skupinky zločinců. Tobě podobní zločinci, které je třeba přerodit. Pravidlo přerodu spočívá v udávání jiného zločince podezřelého z pokusu o útěk, odměnou je měsíc opušťáku a možnost návštěvy příbuzných. Kdo chytí jiného na útěku, dostane opušťák tři měsíce. Za tři chycené na útěku tě propustí na svobodu a můžeš se vrátit do svého města k původní práci. V zónách přerodu čekají všichni na příležitost někoho udat. Touží chytit jiného na útěku a být oceněn. Je samozřejmě možné jít na sever, překročit Žlutou řeku a dostat se do vesnice na severním břehu. Ale Žlutá řeka v těchto místech protekla z Kan-su přes Šen-si doprostřed Che-nanu a je po období dešťů rozvodněná, plná nánosů spraše, nikdo se nikdy neodvážil ji tu přeplavat. V zimním období řeka u břehů zamrzá, led člověka i unese, ale uprostřed na desítkách metrů je tak silný proud, že tam řeka nezamrzá, voda je ledová, není šance dostat se na druhou stranu. Žlutá řeka je přírodní zdí zóny přerodu, jako státní hranice, na které zemře každý, kdo se pokusí ji překročit. Naše devětadevadesátka se rozkládá zrovna tady, vklíněná mezi řeku a lidi. Stalo se, že se jeden pokusil o útěk, ale jiný zločinec ho chytil a dopravil zpátky, zdvojnásobili mu trest, zatímco ten druhý odjel coby nový člověk domů za rodinou. Pak byl taky jeden, který si myslel, že koncem podzimu vody Žluté řeky opadnou, a pokusil se přejít přes vodu, nedostal se však daleko, utopil se ve Žluté řece a jeho mrtvolu vyplavil proud na písečnou dunu desítky kilometrů dál. A stalo se už dokonce i to, že se komusi pokus o útěk zdařil, ale když se vrátil domů, jeho žena a děti, zřejmě ze strachu nebo z uvědomění, ho odvezli zpátky do zóny přerodu. Nakonec ho zavřeli do vězení a jeho ženu, jen co přijela domů, povýšili z učitelky na ředitelku školy, z vedoucí oddělení na vedoucí odboru.

Od té doby už nikdo na útěk nepomýšlel.

Zvlášť když se život zde výrazně lišil od života zločinců ve vězení. Jídla bylo dostatek, chodili jsme teple oblékaní, vzduch byl svěží a šťavnatý jako na počátku léta čerstvě utrhnutá broskvička.  A to nemluvím o tom, že většina z nás se moc nenadřela, v zimě jsme se vyhřívali na sluníčku a v létě schovávali ve stínu, pracovali jsme jen v období polních prací, jinak to tu bylo úplně jako na dovolené. Třeba já jsem chodil na procházky, dýchal čerstvý vzduch, povídal si s ostatními, hrál karty a vyspával, a navíc jsem tu mohl psát i svou knihu. Kdyby nedošlo k tomu, že všichni řekli, že není absolutně možné dosáhnout výnosu tři sta kilo na mou, skoro každý si mohl číst, co chtěl. A přemýšlet, o čem se mu zlíbilo.

Ale stalo se, že jsme se všichni dopustili zločinné chyby. Spočívala v tom, že jsme shodně trvali na tom, že výnos nemůže nikdy dosáhnout tři sta kilo. Pak už nebylo nic jako dřív. Nastal zvrat. Písek se proměnil v kámen a vánek přerostl v bouři.

Záznamy zločinců, s. 9 (kráceno) 

Poklidné odpoledne 26. prosince bylo přesyceno otevřeným i skrytým bojem kapitalistické třídy a proletariátu. Na první pohled by se zdálo, že všichni pracují a převychovávají se, že jdou s dobou, ovšem pod tímto klidným povrchem kapitalistická třída tajně proklínala proletariát a kula proti němu pikle. Například o mladé a krásné hudebnici jsem zjistil, že si s sebou na pole nosí knihu Dáma s kaméliemi. To je nejreakcionářštější kniha kapitalistické Francie, která oslavuje kurtizánu. Hudba nejenže iniciativně neodevzdala tuto reakcionářskou knihu, ale dokonce se odvážila vzít si ji s sebou na pole, a v době, kdy všichni odpočívali po práci, ona si vpovzdálí potají četla tu reakcionářskou knihu, byla zcela ponořená do četby, v očích se jí leskly slzy, navíc si dlouze prohlížela obrázek silně zmalované kurtizány Markéty, desítky vteřin nemohla od toho obrázku odtrhnout zrak – z toho je patrné, jak špinavá a prohnilá je mysl Hudby. Kurtizána Markéta chodí vždy ozdobena červenými kaméliemi, aby přilákala pozornost mužů. Proto kolem sebe stále šíří vůni kamélií, a Hudba kolem sebe také šíří vůni pleťového krému podobnou kaméliím. Markéta nosila vlasy v lokýnkách, splývajících na ramena jako vodopád, a Hudba nosí vlasy také splývající na ramena úplně stejně jako vodopád, co to asi znamená?

Doporučuji, aby byl seshora zpřísněn dohled nad tímto prohnilým kapitalistickým chováním a projevy Hudby. I mravenec může nakonec způsobit kolaps pevné hráze. Nesmíme dopustit, aby její ženská zkaženost silně buržoazního rázu nakazila naši zónu přerodu.