Jen Lien-kche: Rozpukov

V nadcházejících dnech bylo na celém patře ticho jako v hrobě. Pak desátý den kdosi do Ming-jaovy kanceláře potichoučku podstrčil dokument z vedení okresu, a to se z hrobu konečně ozvaly zvuky a začaly se dít věci. Dokument byl první vyhláškou, kterou podepsal a dal distribuovat všem institucím, úřadům a podnikům tajemník okresu den poté, kdy se americký automobilový průmysl rozhodl investovat v Rozpukově a první skupina z nejvyšších pater průmyslníků – amerických veteránů – přibyla do města, aby se zde usídlila. Vyhláškou se nařizovalo všem obyvatelům Rozpukova, kteří na ulici potkají cizince, investory nebo turisty, aby na pozdrav pokývli hlavou a nahlas a zřetelně řekli „Dobrý den!“ a aby se uklonili a ustoupili z cesty, aby cizinec mohl projít prostředkem cesty, a tak dali najevo dobré mravy civilizované země. Tři minuty poté, co dokument doputoval do Ming-jaovy kanceláře, se do té doby pevně zamčené dveře prudce rozlétly. Lidé srocení před dveřmi po deseti dnech konečně spatřili generálního ředitele Ming-jaa, oči zapadlé jako dvě vyschlé studny. Uviděli také dva dopisy od švagrové Ču Jing, ležely na okenním parapetu jako dvě vykouřené a odhozené krabičky od cigaret. Zato právě doručený dokument byl rozcupován na malé kousíčky, útržky se válely všude kolem. Území Spojených států i Tichý oceán byly posety cáry papíru a sprškou slin z jeho láteřících úst. 

Ming-jao vyrazil dlouhými kroky ze své svatyně. Když odešel, vešli někteří opatrně dovnitř a začali sbírat po zemi poházené misky a jídelní hůlky, talíře a hrnky od čaje. Neušlo jim, že Severní Amerika na maketě světa doznala jistých změn: původně černý povrch Spojených států přetřel Ming-jao bílou pohřební barvou. Americká pohoří, pouště a nížiny, stejně jako města jako New York, Washington, San Francisco nebo Seattle, také Ohio a Miami, všechna byla zahalena do čínského smutečního hávu. A na každém kousíčku země byly napsány znaky, jaké se v Číně píšou jen na rakev nebožtíka.

Zaměstnanci podniku byli všichni bývalí vojáci, dříve sloužili generálmajorům, generálporučíkům a armádním generálům po celé Číně jako pomocníci, sekretáři nebo stráž, později však z různých důvodů z armády odešli. Bylo jim jasné, že se bude dít něco velkého. Proto když z kanceláře pečlivě uklidili špinavé nádobí, zbytky rozkládajícího se jídla a papírové cáry, jak bylo jejich povinností, odešli si z uzamčených truhlic a skříní připravit výstroj a výzbroj. Uniformu, vojenskou čapku, boty a opasky s vyčištěnou výzbrojí si úhledně poskládali na stůl nebo na postel a vyčkávali.

Ming-jao se zatím přiřítil do budovy okresního úřadu. Dveře výtahu se otvíraly pomalu, a tak do nich Ming-jao třikrát silně kopnul. Skleněné lítačky v chodbě se o něj otřely, a tak skleněnou výplň jednou ranou rozbil. Když vrazil do kanceláře okresního tajemníka, našel bratra ve společnosti dalších, kterak se domlouvají, jak co nejvíce zpříjemnit americkým investorům jejich pobyt v Rozpukově, aby v budoucnu na udičku přilákali všechny velkopodnikatele bohatých evropských a afrických států. Ming-jao vpadl dovnitř, popadl konferenční stůl, ale nepodařilo se mu ho převrátit, tak alespoň třískl hrnky s čajem o zem. Voda s čajovými lístky šplíchala kolem, po podlaze se rozlil příboj, z něhož jako osamělé ostrůvky trčely porcelánové střepy. „Jak můžeš zrovna teď Rozpukovskejm nařizovat, aby cizince zdravili?! Aby se jim klaněli a ustupovali z cesty?!“ zařval Ming-jao. „Seš vlastizrádce! Kolaborant! Otrok cizáků! Uvědomuješ si to?“

Ming-liang bratra odstrčil a vrazil mu facku: „Ekonomika je na prvním místě státního zájmu, ty hlupáku!“

„A ještě něco ti povím…,“ řval na bratra dál Ming-liang, „stačí jediný lejstro s mým podpisem a z tvýho těžařskýho impéria nezbude nic, zkrachuješ, zabaví ti majetek a zmrazí všechny účty!“

Pak se celý brunátný posadil do svého křesla: „Tak ty si to chceš rozdat s vlastním bráchou? Chceš vidět, jestli dřív sesadím já tebe, nebo ty mě, okresního tajemníka?“

„Nezapomínej,“ třískl Ming-liang do stolu, „že beze mě bys ty, Kchung Ming-jao, byl úplná nicka!“

Mezitím se ostatní tiše vytratili a nechali rozlícené bratry, ať si to spolu vyříkají. Tajemník se na mladšího bratra ušklíbl: „Myslíš, že vyděláváš? Co si za těch svejch pár drobnejch asi tak koupíš? Bitevní loď? Jaderný hlavice? I kdybys v Rozpukově postavil jadernou základnu, myslíš, že bys mohl jen tak poslat atomovou bombu na Spojený státy? Tak já ti, bráško, jménem svý funkce okresního tajemníka něco povím: Rozpukov je chudej jak kostelní myš. Až bude Rozpukov bohatej, bude tvůj brácha sedět v křesle guvernéra provincie. Čína je chudá. Až Čína doopravdy zbohatne, koupí si i americkýho prezidenta.“ 

„Běž domů.“ Ming-liang ze sebe oklepával vodu a čajové lístky, které na něm přistály. „Najdi si ženu, ožeň se. Bez ženy, když nebudeš milovat, to daleko nedotáhneš.“

Než Ming-jao opustil bratrovu kancelář, hlasitě si odfrkl a opáčil: „Tak ty nestáhneš tu vyhlášku o klanění se před Amíky a cizinci? Tak já to udělám za tebe,“ prohlásil výhružně. „Nebudu se s těma zasranejma americkejma investorama vůbec bavit, ať si táhnou, odkud přišli!“ Těmito slovy zahájil ústup z budovy okresního úřadu. Polední slunce ozařovalo chodbu, a jak Ming-jao vystřelil z kanceláře a letěl chodbou, blýskal se jako letící hlavice, obličej mosazně blyštivý. Zářil, protože konečně na něco přišel. Pokud dosud tápal, jak se postavit neštěstí čínského letectva, a proto vtrhl na okresní úřad a vybouchl potlačovaným hněvem, pak po hádce s bratrem se mu rozjasnilo a on už věděl, jak pomstít invazi amerického letounu. Prošel hlavní bránou, téměř běžel, a neohroženě se po chodníku rozběhl zpátky k sídlu svého podniku. Úplně zapomněl, že na okresní úřad přijel vozem a že jeho řidič i limuzína na něj stále čekají na parkovišti.

Po čtyřiceti minutách doběhl do areálu své těžební společnosti a zamířil si to za hlavní budovu, kde se vedle sebe rozprostírala tři basketbalová hřiště. Jeho věrní, jeho muži, jeho vojáci, které za vysokou gáži rekrutoval z řad bývalých vojáků, tam už na něj netrpělivě čekali, přesně jak předpokládal. Tito muži bývali v armádě vojíny, veliteli družstva, četaři, rotmistry nebo veliteli praporu, teď pracovali pro nejbohatší těžební podnik v kraji, vedli polovojenský život s civilním povoláním k tomu a čekali, až se začnou dít velké věci a Ming-jao je povolá do akce. Teď přišla jejich chvíle. Americký letoun srazil ve vzdušném prostoru Jihočínského moře čínskou stíhačku a k tomu si dovolil bez povolení přistát na svrchovaném území Čínské lidové republiky. Věděli, že bude potřeba jednat. Čekali na rozkazy už celých deset dní. Dnes se konečně dočkali. Ming-jao konečně vyšel ze svého velitelského stanoviště a teď přiběhl z okresní radnice.

V ulicích města to vypadalo jako vždy, praskaly ve švech, zástupy lidí a aut proudily sem a tam, prodavači vyřvávali a kupující smlouvali o cenách. I v továrnách a podnicích to vypadalo, jako by se vůbec nic nestalo, všichni chodili vesele do práce a z práce. Ale za budovou těžebního podniku, na place obehnaného vysokou cihlovou zdí, stály nastoupené tři pluky domobrany v plné polní. Seřazeni po četách zaplnili všechna tři basketbalová hřiště. Někteří velitelé praporů a rotmistři byli bývalí rotmistři a četaři, některé Ming-jao pasoval do důstojnických grádů později. K okamžitému nástupu je svolal zástupce velitele pluku, který měl na starosti vojenský výcvik. Promluvil k vojákům o alarmující vážnosti situace a nechal všechny přečíst sestříhané a slepené novinové zprávy a fotografie dokumentující srážku letounů, zveřejněné za posledních deset dnů. To už přibíhal z okresní radnice Ming-jao. Když zástupce velitele pluku, bývalý praporečník, uviděl uříceného Ming-jaa, vypnul hruď, zaťal pěsti a běžel mu v ústrety. Pak v pozoru předpisově pozdravil a hlásil: Armáda je nastoupena v plném počtu, čekáme na rozkazy! Nato si Ming-jao setřel záplavu z čela, pot odmrštil na zem, zhluboka se nadechl, podíval se po svých jednotkách a odmlčel se. Když se jeho dech konečně zklidnil, došel pomalým, rozvážným krokem před své muže a vystoupil na dřevěné pódium. Bylo rozlehlé jako celá jedna místnost, pět schodů, metr vysoké. Když ho nebylo potřeba, stálo opřené o zeď zakryté plachtovinou, když bylo potřeba, dotáhli ho na určené místo a potáhli rudým kobercem.

Teď stálo pódium přesně uprostřed tří hřišť, natažený koberec ve slunci zářil, až zrak přecházel. Ming-jao vystoupal po schůdkách a jen co se jeho noha dotkla koberce, ucítil, jak se mu z pódia do nohou vlévá horká krev, proudí mu tělem a stoupá do hlavy. Načež jen co se zastavil a napřímil, více než tisícovka (přesně) vojáků pod pódiem se vypnula do pozoru a zasalutovala. Před Ming-jaovými zraky to dvakrát prudce jako blesk zahučelo, to jak pravačky najednou prudce vylétly a zase padly dolů. To už v něm krev vřela, celé jeho tělo na pódiu vzplálo. Podíval se na své muže pod sebou a silným hlasem zahlaholil:

„Zdar, soudruzi!“

A zdola se ozvalo tisíc mužů jako jeden muž: „Zdar, soudruhu veliteli!“

„Soudruzi, pracujete do úmoru!“ zvolal Ming-jao.

A pod ním to opět zaburácelo: „Sloužíme lidu!“

„Víte, co se stalo?“ 

Muži pod pódiem zahrozili pěstmi a skandovali: „Pryč s americkým imperialismem! Táhněte, Amíci, odkud jste přišli!“

Tak tedy Ming-jao motivoval své muže, inu jak se říká, tisíce dnů na cvičišti, jediný den na bojišti. Ale Ming-jao necvičil svou armádu kvůli jediné bitvě, neměl v úmyslu vyhlásit Spojeným státům válku ani na ně zaútočit. Jeho strategie byla jiná: vlastní chudobou udolat jejich bohatství, vlastní slabostí udolat jejich sílu, vlastní moudrostí udolat jejich hloupost, slávou jednoho kraje zvaného Rozpukov udolat tu jejich celoamerickou pýchu a šílenství. Tam venku za zdmi bylo ticho a klid jako obvykle. Ming-jao mluvil ke svým mužům celých třicet minut bez přerušení, jako by jim dával lekci ze strategie války, než vyhlásil rozchod. Vojáci se měli vrátit na ubytovny a domů a čekat na rozkazy. Důstojníky (manažery) od rotmistra výše svolal na velitelství, kde měli další strategickou poradu. Výsledkem bylo vyhlášení tří základních principů boje:

1.  vyčkat, až nastane vhodná chvíle; držet jazyk za zuby;

2. měkkým porazit tvrdé; zaskočit nepřítele a zvítězit;

3. nevydechneme, dokud nedosáhneme vítězství, to přísaháme.

Ukázka z Knihy XIII Nové umění války

Jen Lien-kche je autorem desítek povídek, esejí a románů, z nichž jsou českým čtenářům známé: Novela Služ lidu! (překlad Petra Andělová) a román Čtyři knihy (překlad Zuzana Li). Autor žije v Pekingu , kde je profesorem na katedře čínského jazyka a literatury na Univerzitě Žen-min. O Lien-kchem je slyšet hodně v Číně, ale i ve světě. Získal mnoho prestižních cen, v roce 2014 Cenu Franze Kafky.  Při té příležitosti navštívil již podruhé Českou republiku. Jeho texty můžeme číst i v literární revue Souvislosti.