Jorge Semprún

V roce 1937 je rodina republikánského přesvědčení nucena odejít do exilu. Uchyluje se do Paříže, kde také vystudoval. Po pádu Španělské republiky a rozkladu Francie vstupuje do komunistického odboje, je zatčen gestapem a zbytek války stráví v Buchenwaldu.

Po návratu do vlasti se silně angažuje ve straně a teprve v šedesátých letech se komunistické ideologie zříká. Toto jeho vyrovnávání se s minulostí „stalinistického intelektuála“ zachycují také jeho romány: Druhá smrt Ramóna Mercadera (1969) – získala cenu Fémina, Autobiografie Federica Sáncheze (1977) – získala cenu Planeta, Algarabie (1981), Vrátil se Nečaiev (1988).

K politice se Semprún vrátil v letech 1988-1991, kdy působil jako ministr kultury v socialistické vládě. V dalších letech se věnoval práci v různých nevládních organizacích na podporu gramotnosti, proti hladu v Africe apod. Seprún také působil jako překladatel v organizaci UNESCO.

Vedle bohaté prozaické tvorby jsou pozoruhodné také jeho eseje Sbohem světlo lét. Do češtiny byla kromě románu Bílá hora (1986) přeložena próza Velká cesta (1963) a autobiografie Psaní nebo život (1997).

Kromě jiného je Sempún autorem scénářů k filmům Válka skončila a Stavisky pro Alaina Rasnaise. Napsal také scénář na motivy Vassilikosovy knihy Z a spolupracoval na legendárním Doznání, filmu o československých politických procesech padesátých let.

Od roku 1996 byl jedním z členů poroty francouzské Goncourtovy ceny.

Jorge Semprún zemřel 7. června roku 2011.