José Saramago

První portugalsky píšící autor, který získal Nobelovu cenu, se narodil 16. listopadu 1922 ve vesnici Azinhaga v portugalském kraji Ribatejo.

Střední školu musel z finančních důvodů opustit a vyučil se kovodělníkem. Brzy však začal pracovat v nakladatelstvích, a poté v novinách. V roce 1975 byl ale nucen se z politických důvodů tohoto místa vzdát a od té doby se živí pouze literaturou.

Debutovalv roce 1947 románem Hříšná země, který neměl u kritiky nijak pozitivní ohlasy. Romanopisec se pak odmlčel na dlouhých třicet let. Až v roce 1977 vydal svůj druhý román Příručka malířství a krasopisu.

Mezitím se intenzivně věnoval poezii, a to ve sbírkách Možné básně (1966) a Pravděpodobně radost (1970). K próze se vrací až v roce 1982 románem Baltasar a Blimunda (v originále Pověst oklášteře), kde nacházíme změnu autorského rukopisu směrem k větším společensko-historickým konstrukcím a zapojení prvků magického realismu. Byl to právě tento román, který přinesl Saramagovi mezinárodní věhlas a v roce 1998 i Nobelovu cenu za literaturu.

Romány devadesátých let přinášejí úplnějiný tón. Namísto společenských a politických skic se najednou v Saramagových knihách setkáváme s temnými filosofickými motivy,v nichž účinkují postavy beze jmen, jež se pohybují v nedefinované době a čase. Tuto autorskou linii zastupují díla: Slepota (1995) a Všechna jména (1997), v němž Saramago vzdává hold Franzi Kafkovi a jeho Zámku. Zatím poslední Saramagův román nese jméno Zdvojený muž.