Působíte jako evropský typ autora, což je pro anglického spisovatele neobvyklé. Zároveň Vás Evropané, obzvlášť Francouzi, považují za ztělesnění anglickosti. Jak se vnímáte Vy?

Myslím, že máte pravdu. V Británii jsem někdy brán za podezřele poevropštěného spisovatele. Zmíníte-li tu větu ale v Evropě, obzvlášť ve Francii, tak říkají: „Ne, to ne! Vy jste tak anglický!" Myslím, že jsem ukotven někde v našem společném průlivu.

Kdy jste začal přemýšlet o vlastním psaní?

Bylo mi něco přes dvacet. Pracoval jsem na Oxfordském slovníku angličtiny a strašně se nudil. Zkoušel jsem proto psát a vytvořil literárního průvodce po Oxfordu. Obsahoval svědectví každého spisovatele, který ve městě a na univerzitě pobýval. Naštěstí nikdy nevyšel, přestože práva na něj jsem prodal. Bylo mi tehdy pětadvacet, pokoušel jsem se napsat román a bylo to dlouhé, plné přestávek a pochybností, až z toho vzešel můj první román - Metroland. Vyšel, když mi bylo čtyřiatřicet. Takže to byl osmi či devítiletý proces a já během něj pochopitelně knížku často odkládal, poněvadž jsem v ni vůbec nevěřil. To platí i pro mě samotného.

Vždy existuje jeden spisovatel, velký předchůdce, jež na nás zapůsobí. Ve Vašem případě to byl Flaubert. Uvědomoval jste si to?

Už nepíšu romány jako Flaubert. Nejbezpečnější je mít za vzor spisovatele, který je nejen z ciziny, ale i mrtvý. Nejlépe mrtvý hodně dlouho. Flaubertovy práce si absolutně vážím a jeho korespondenci čtu, jako by ji adresoval mně samotnému a poslal ji teprve včera. Obavy o to, co a jak román může dokázat ve vztahu k umění a společnosti jsou věčné; pokládá všechny estetické a profesionální otázky – a odpovídá na ně hodně hlasitě. 
V mnohém s ním souhlasím. Když ale jakožto anglický spisovatel jednadvacátého století sedím před svým IBM 196c, přímo ani podvědomě se neztotožňuji se slavným Francouzem z 19. století, který psal husím brkem. Stejně jako technologie, tak i román se vyvinul. Mimoto Flaubert psal jako Flaubert – k čemu by bylo psát jako někdo jiný?

Jak moc se liší američtí spisovatelé od těch anglických? 

Především v jazyce a ještě v dialektické formě (myšleno v protikladu k té akademické). Navíc současná americká literatura nevzešla, jak tomu bylo v případě britské viktoriánské literatury, z národa, který dominuje světu – přestože je poznamenaný historickou ztrátou paměti a jen malé procento občanů zde vlastní cestovní pas. Plusy a mínusy americké literatury jsou zákonitě spojenými nádobami. Nejlepší americká literární fikce staví na odiv rozhled, troufalost a lingvistickou ráznost; ta nejhorší naopak trpí solipsismem (krajní formou subjektivismu – pozn. red.), omezeností a hloupou elefantiázou. 

Velmi dobře Vám jdou ženské postavy – působí pravdivě. Jak se muž dostane pod ženskou kůži?

Na zdi mi visí Handelsmanův kreslený vtip. Zachycuje matku, jak čte pohádku své dceři svírající medvídka. Kniha v matčiných rukou je Paní Bovaryová  a ona říká: „Překvapivé na Flaubertovi je, že byl muž a opravdu to pochopil." Spisovatelé i spisovatelky by měli být schopní zachytit opačné pohlaví – nakonec je to jeden ze základních testů jejich schopností.

Jste jedním z mála spisovatelů vážně zaujatých sportem. Čemu se věnujete a jak moc tyto sporty sledujete?

Jako kluk jsem byl kapitánem školního ragbyového týmu. Vydrželo mi to do patnácti. Hrál jsem i fotbal, kriket, tenis, kulečník (jestli tomu říkáte sport), squash, badminton, stolní tenis a trošku golf. Taky jsem byl šampionem v boxu, což byl ale výsledek štěstí a kalkulace. Aktivně pořád chodím na túry – celodenní v Británii a víkendové ve Francii a Itálii. Co se týče spisovatelů a sportu: myslím, že jsou propojení víc, než si myslíte. Hamingway boxoval a věnoval se býčím zápasům, Jarrell a Nabokov hráli tenis, Updike golf, Stoppard a Pinter zase kriket. To jen pro začátek.

Je pro Vás psaní snadné? Perelman řekl, že jsou dva druhy spisovatelů: jedni píšou s lehkostí a pak ti, u kterých se každé slovo rovná kapce krve. Co je Váš případ?

Stížnosti mi nejsou sympatické, protože nikdo po spisovateli nechce, aby psal. Slyšel jsem lidi, jak říkají: „Bože, je to tak osamělé!“ No, když někomu vadí samota, tak ať to nedělá. Stěžující si spisovatelé jsou podle mě jen vejtahové. Ano, je to těžká práce – tak ať si je. Vyměnil byste ji ale například za práci opatrovníka dvou hyperaktivních dvojčat?

Píšete rukou? 

Lásku atd. jsem napsal rukou. Normálně ale píšu na psacím stroji IBM 196c, pak text ručně opravuji. Znovu a znovu, než nabude vhodné podoby. Pak jej načisto přepíšu, znovu ručně opravím a tak pořád dokola.

Kdy končíte? Co Vás přiměje myslet si, že je hotový? 

Když zjistím, že mé změny ho kazí. V tu chvíli vím, že nastal moment zamávat mu na rozloučenou.

K čemu pak máte svůj počítač? 

Na e-maily a nakupování.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? 

Nic Vám neřeknu! Jsem totiž trošku pověrčivý. Vlastně ani ne tolik pověrčivý, jako praktický. Poslední novinářskou práci jsem dělal pro The New Yorker o Tour de France. Hodně z toho bylo o braní drog profesionálními cyklisty. Mnohé jsem o tématu zjišťoval a bylo to pro mě osobně velmi neobvyklé, především tehdy, když jsem se o svém výzkumu bavil s různými lidmi. Jak ale přišla chvíle, kdy jsem měl vše napsat, byl jsem trošku hotovej. Článek jsem začínal s velkými obtížemi. 
Měl jsem za sebou rozhovory s nizozemským sociologem cyklistiky o historii užívání drog od doby 1890 až dodneška. Všem jsem to na potkání vyprávěl, protože mi to přišlo fascinující. Pak jsem si sednul, chtěl psát a v tu ránu mě začalo napadat, zda je to opravdu tak zajímavé? Znovu se mi připomněla lekce, kterou jsem se v dávných dobách naučil a která zní: všechno to nevykecej. Je to otázka uchování. Od přírody si rád nechávám věci pro sebe. Ale nebojte se, chystám další knížky...

přeložil Tomáš Rákos
autor: Shusha Guppy pro The Paris Review
foto: Ivan Kuťák, Festival spisovatelů Praha