Michel Houellebecq: Mapa a území /ukázka/

V

Jed zakopl o dětskou sedačku, v poslední chvíli se zachytil detekčního rámu, couvl a vrátil se do fronty. Kromě něj k odbavení mířily jen rodiny se dvěma nebo třemi dětmi. Před ním kňučel a o cosi žadonil malý blonďáček, který sebou zničehonic mrštil o zem a rozeřval se na celé kolo, klepaje se vztekem; jeho matka si vyměnila unavený pohled s manželem, jenž se pokusil malou podlou bestii zvednout. Román nelze napsat proto, řekl mu Houellebecq včera, proč nelze ani žít: kvůli kumulaci tíží. A všechny teorie svobody od Gida po Sartra jsou jen nemorálnosti vyprodukované nezodpovědnými chlapy bez závazků. Jako jsem já, dodal a načal třetí láhev chilského.

V letadle nebyla označená místa, a tak se při nástupu pokusil připojit ke skupině teenagerů, zdržel se však pod kovovými schody – jeho příruční zavazadlo bylo příliš objemné a musel ho předat leteckému personálu – a skončil u centrální uličky mezi pětiletou holčičkou, která se vrtěla na sedadle a neustále škemrala o bonbony, a obézní ženou s matnými vlasy, jíž sedělo na klíně mimino, které začalo vřeštět zhruba v okamžiku, kdy se stroj odlepil od země; po půlhodině mu museli vyměnit plíny.

U východu z letiště Beauvais-Tillé se zastavil, položil cestovní tašku a pomalu dýchal, aby se vzpamatoval. Rodiny obtěžkané kočárky a dětmi se cpaly do autobusu směrem k Maillotově bráně. Hned vedle stálo malé bílé vozidlo s velkými okny a znakem beauvaiské městské dopravy. Jed k němu přistoupil a od řidiče vyzvěděl, že jde o kyvadlovou dopravu do města; cesta stála deset eur. Koupil si lístek; byl jediný cestující.

„Chcete vysadit u nádraží?“ zeptal se řidič trochu později.

„Ne, v centru.“

Zaměstnanec se po něm překvapeně podíval; nezdálo se, že by beauvaiská turistika zrovna těžila z místního letiště. Přibližně jako ve všech francouzských městech zde přitom byla patrná snaha o výstavbu pěších zón v centru spojených s informačními panely o místní historii a kultuře. První známky osídlení Beauvais mohly pocházet již z doby 65 tisíc let před naším letopočtem. Než město, původně římskou pevnost, zničili roku 275 barbaři, jmenovalo se Caesaromagus a později Bellovacum.

Díky své poloze na křižovatce obchodních cest obklopené bohatými obilnými lány zažívalo Beauvais od počátku 11. století významný rozkvět a rozvinula se zde textilní výroba – látky z Beauvais se vyvážely až do Byzance. V roce 1225 dal hrabě biskup Milon de Nanteuil zahájit stavbu katedrály svatého Petra (tři hvězdičky v Michelinu, stojí za návštěvu), která přesto, že zůstala nedokončená, obsahuje nejvyšší gotickou klenbu v Evropě. Úpadek Beauvais spolu s textilním průmyslem začal koncem 18. století; od té doby vlastně nepřestal a Jed sehnal bez problémů volný pokoj v hotelu Kyriad. Až do večeře dokonce myslel, že je jediným hostem. Když se pouštěl do telecího ragú – denního menu –, uviděl vejít osamoceného, asi třicetiletého Japonce, jenž se kolem sebe vyjeveně rozhlížel a pak usedl k vedlejšímu stolu.

Nabídka telecího ragú vyvolala v Japonci úzkost; zvolil raději roštěnku, a když mu ji po několika minutách přinesli, smutně, nerozhodně se jal ji zkoumat vidličkou. Jed se obával, že se pokusí o konverzaci; také to udělal, jakmile ocumlal pár hranolků. Chudák, byl zaměstancem Komatsu, firmy na obráběcí stroje, které se podařilo udat jeden ze svých nejnovějších textilních automatů poslednímu dosud činnému soukenickému závodu v departementu. Program stroje se porouchal a on přijel, aby se pokusil ho zprovoznit. Na takovou misi, lamentoval, společnost dříve vysílala tři nebo čtyři techniky, každopádně přinejhorším dva; jenže rozpočtové škrty byly strašlivé, a tak se ocitl sám v Beauvais s rozzuřeným klientem a strojem se závadným programováním. 

Určitě se dalo říct, že je v prekérní situaci, uznal Jed. Nemohl však aspoň požádat o pomoc telefonicky? „Time difference…“ odpověděl smutně Japonec. Možná že v jednu ráno se mu podaří někoho v Japonsku zastihnout, až se otevřou kanceláře; ale do té doby je sám a na pokoji nemá ani japonské kabelové programy. Chvíli se zahleděl na svůj nůž na maso, jako by uvažoval o improvizovaném seppuku, ale nakonec se rozhodl použít ho na roštěnku. 

Při sledování Thalassy bez zvuku si Jed ve svém pokoji otevřel mobil. Franz mu zanechal tři zprávy. Odpověděl na první zazvonění.

„Tak co? Jak to šlo?“

„Celkem dobře. Akorát mám dojem, že text se trochu zpozdí.“

„To ne, to nejde. Potřebuju ho koncem března, jinak nemůžu vytisknout katalog.“

„Řekl jsem mu…“ Jed zaváhal, osmělil se. „Řekl jsem mu, že to nevadí; ať si vezme času, kolik potřebuje.“

Franz vydal jakýsi nevěřícný škrundavý zvuk, načež zmlkl a zase se ozval napjatým hlasem těsně před výbuchem.

„Poslyš, musíme se vidět a promluvit si o tom. Můžeš se teď stavit v galerii?“

„Nemůžu, teď jsem v Beauvais.“

„V Beauvais? Co sakra děláš v Beauvais?“

„Dávám si trochu odstup. Je to fajn, dát si odstup v Beauvais.“

Z nádraží jel vlak v 8.47 a cesta na Severní nádraží trvala něco přes hodinu. V jedenáct stál Jed v galerii před zkroušeným Franzem. „Nemám tu jenom tebe, víš…“ řekl mu vyčítavě. „Jestli se výstava neuskuteční v květnu, budu ji muset odsunout až na prosinec.“

S příchodem Marylin o deset minut později se nálada trochu spravila. „No já v prosinci můžu,“ řekla rovnou a přidala s dravou žoviálností: „Aspoň budu mít víc času na práci s anglickými časopisy; na anglické častopisy se musí hodně předem.“

„Dobře, tak prosinec…“ mrzutě povolil poražený Franz.

„Já…“ začal Jed a lehce zvedl ruce, ale pak se zarazil. Chtěl říct: „Umělec jsem já,“ nebo podobnou nabubřelou větu, nakonec se ale ovládl a prostě dodal: „Potřebuji také čas na Houellebecqův portrét. Chci, aby byl kvalitní. Chci, aby to byl můj nejlepší obraz.“

VI

Jak zdůrazňuje většina kunsthistoriků, s „Michelem Houellebecqem, spisovatelem“ Jed Martin opouští praxi realistických pozadí, která charakterizovala celé jeho dílo v období „řemesel“. Neopouští je snadno a cítíme, že ho tento zlom stojí velké úsilí a různými fígly se snaží navodit, jak to jen lze, iluzi realistického pozadí obrazu. Houellebecq na něm stojí čelem k pracovnímu stolu pokrytému popsanými nebo polopopsanými listy papíru. Bílá zeď, odhadem pět metrů za ním, je bez jediné mezery kompletně polepená rukopisnými archy. Historici umění zdůrazňují obrovský význam, jaký Jed Martin ve svém díle přikládá textu. Zdá se, jako by se zaměřoval na text odtržený od jakékoliv skutečné reference. Přitom všichni literární historici potvrzují, že Houellebecq při práci rád připínal na zdi svého pokoje různé dokumenty, ale šlo většinou o fotografie míst, kam situoval scény svých románů; zřídkakdy napsané nebo rozepsané scény. Nicméně i když ho Jed Martin zobrazil uprostřed papírového světa, pravděpodobně se nesnažil zaujmout stanovisko k otázce realismu v literatuře; nechtěl ani Houellebecqa spojovat s formalistickými pozicemi, od nichž se navíc výslovně distancoval. Nejspíš ho prostě unesla čistá platická fascinace těmi větvícími se textovými bloky, které se pojily a plodily navzájem jako nějaký gigantický polyp.  

Každopádně málokdo si na tomto obrazu všímá pozadí, které přebíjí neuvěřitelná expresivita hlavní postavy. Autor, zachycený ve chvíli, kdy se rozhodl provést korekturu na jednom z listů ležících na stole, vypadá jako v tranzu, zachvácený běsem, jejž někteří neváhali označit za démonický; ruka s opravným perem, provedená s lehkou rozostřeností pohybu, se vrhá na papír „s rychlostí kobry vymršťující se, aby udeřila na kořist“, jak píše obrazně Wong Fu Xin, jenž zde pravděpodobně ironicky parafrázuje metaforicky nadměrná klišé, tradičně přisuzovaná autorům z Dálného východu (Wong Fu Xin se považoval především za básníka; jeho básně jsou však téměř zapomenuty a také se dají jen obtížně sehnat, zatímco jeho eseje o díle Jeda Martina představují základní uměnovědní pramen). Osvětlení, mnohem kontrastnější než na předchozích Martinových obrazech, nechává většinu spisovatelova těla ve stínu a soustředí se jen na horní část obličeje a ruce s dlouhými prsty, vychrtlými a zahnutými jako spáry dravce. Výraz jeho očí se ve své době jevil tak podivně, až kritici soudili, že ho nelze přiřadit k žádné existující malířské tradici, ale spíše k některým snímkům z etnologických archivů týkajících se obřadů vúdú.

25. října Jed zavolal Franzovi, že obraz dokončil. Už několik měsíců se moc nevídali; oproti zvyklostem ho nevolal, aby mu ukázal přípravné práce nebo skicy. Franz se zase věnoval jiným výstavám, které měly docela úspěch, jeho galerie byla už několik let vidět, její kredit stoupal – aniž se to zatím projevovalo podstatnými prodeji.

Franz dorazil kolem osmnácté. Plátno stálo uprostřed ateliéru, natažené na standardním rámu 116 x 89 centimetrů, dobře osvícené halogenovou rampou. Franz usedl na rozkládací plátěnou židli hned naproti a dobrých deset minut si ho mlčky prohlížel.

„Hm…“ řekl nakonec. „Občas mě štveš, ale malovat umíš. Musím uznat, že stálo za to čekat. Je to dobrý obraz; dokonce hodně dobrý. Víš jistě, že mu ho chceš dát?“

„Slíbil jsem to.“

„A co text, přijde brzy?“

„Do konce měsíce.“

„Ale jste v kontaktu, nebo ne?“

„Vlastně ani ne. Jenom mi v srpnu poslal mail, že se vrací do Francie, že se mu podařilo koupit dům v Loiretu, kde strávil dětství. Ale upřesnil, že se tím nic nemění a text koncem října pošle. Věřím mu.“

VII

Ráno 31. října Jed skutečně dostal e-mail a přílohu s textem bez názvu o zhruba padesáti stranách, který okamžitě přeposlal Marylin a Franzovi, přičemž vyjádřil obavu, zda není moc dlouhý. Od Marylin však přišlo obratem uklidnění: naopak, psala, vždycky je lepší mít „objem“.

Přestože je tento Houellebecqův text – první takto významný text věnovaný Martinovu dílu – dnes považován spíše za historickou kuriozitu, obsahuje některé zajímavé postřehy. Kromě variací témat a technik poprvé potvrzuje jednotu umělcovy práce a objevuje hlubokou logiku v tom, že po studentských létech věnovaných hledání podstaty tovarů se počínaje druhou částí své dráhy zajímá o jejich výrobce.

Pohled Jeda Martina na soudobou společnost, zdůrazňuje Houellebecq, je víc pohledem etnologa než politického komentátora. Martin, naléhá, nemá nic z angažovaného umělce, a přestože „Uvedení akcií Beaty Uhse na burzu“, jedna z jeho vzácných davových scén, může připomínat období expresionismu, se skřípavým, sžíravým provedením George Grosze nebo Otto Dixe má pramálo společného. Jeho tradeři ve sportovních soupravách a mikinách s kapucí, kteří s blazeovanou lhostejností vítají velkou průmyslnici německého porna, jsou přímými potomky měšťáků v žaketech, již se donekonečna míjejí na recepcích režírovaných Fritzem Langem ve filmech o Doktoru Mabusovi; jsou zpracováni se stejným odstupem, s týmž objektivním chladem. V názvech, stejně jako v samotných obrazech, je Martin vždy prostý a přímý: popisuje svět, a jen málokdy si dovolí poetický údaj, komentář v podobě podtitulu. Výjimečně to činí v jednom ze svých nejúspěšnějších děl, „Billu Gatesovi a Stevu Jobsovi debatujích o budoucnosti informatiky“, které se rozhodl otitulkovat Konverzace v Palo Altu.

Bill Gates v proutěném křesle zeširoka otvíral náruč a usmíval se na partnera v hovoru. Na sobě měl plátěné kalhoty, khaki košili s krátkými rukávy s náprsenkou a nahá chodidla v žabkách. Už nešlo o Billa Gatese v tmavě modrém obleku z doby, kdy Microsoft upevňoval svou nadvládu nad světem a on sám sesadil brunejského sultána z trůnu nejbohatšího člověka. Nebyl to ještě Bill Gates zúčastněný, bolestivý, navštěvující srílanské sirotčince či vyzývající mezinárodní společenství k pozoru před nárůstem výskytu neštovic v západoafrických zemích. Byl to Bill Gates přechodný, uvolněný, očividně šťastný, že opustil místo chairmana společnosti vedoucí ve výrobě softwaru, Bill Gates tak říkajíc na dovolené. Pouze brýle s kovovými obroučkami a silně zvětšujícími skly mohly připomínat jeho nerdskou minulost.

Naproti němu Steve Jobs, byť vsedě se zkříženýma nohama na kanapi, paradoxně působil jako ztělesnění asketičnosti, oné die Sorge tradičně přisuzované protestantskému kapitalismu. V tom, jak si svíral čelist pravou rukou, jako by si chtěl pomoci v obtížném zamyšlení, ani v pohledu plném nejistoty, který adresoval svému protějšku, nebylo nic kalifornského; dokonce ani havajská košile, do níž ho Martin navlékl, nedokázala zaplašit pocit celkového smutku vyvěrající z jeho lehce shrbené polohy a zmatku čitelného ve tváři.

Setkání evidentně probíhalo u Jobse. Vše v místnosti – kombinace bílého nábytku s vytříbeným designem a etnickými pestrobarevnými látkami – evokovalo estetický svět zakladatele Applu, ležící na opačném pólu než high-techové hračky na pomezí science-fiction, které podle pověsti charakterizovaly dům, jejž si zakladatel Microsoftu nechal postavit na předměstí Seattlu. Mezi oběma muži ležely na konferenčním stolku šachy skládající se z ručně vyřezávaných figurek; právě přerušili partii ve velmi nevýhodné pozici pro černé – tedy Jobse.

Na některých místech Gatesovy autobiografie Informační dálnice prosakuje něco, co bychom mohli považovat za naprostý cynismus – zejména v pasážích, kde prohlašuje zcela nepokrytě, že pro firmu není nutně výhodné nabízet nejnovátorštější výrobky. Nejčastěji je lepší sledovat, co dělají konkurenční společnosti (a jasně přitom odkazuje, aniž by ho citoval, na svého konkurenta Apple), nechat je přijít s novinkami, potýkat se s obtížemi, které si každá inovace žádá, svým způsobem zabydlet terén; a následně zaplavit trh levnějšími kopiemi výrobků konkurence. Tento zdánlivý cynismus, zdůrazňuje ve svém textu Houellebecq, však Gatese nevystihuje; skutečně se projevuje spíše v překvapivých, skoro dojemných pasážích, kde potvrzuje svou víru v kapitalismus, v tajemnou „neviditelnou ruku“; své absolutní, neotřesitelné přesvědčení, že jakkoli je trh vrtkavý a přináší zdánlivě protichůdné příklady, nakonec má vždycky pravdu, a dobro trhu se vždy ztotožní s dobrem všeobecným. V tom se Bill Gates ve své opravdovosti jeví jako věřící bytost, a tuto víru v kapitalismus a její upřímnou bezelstnost mu Jed Martin dokázal vtisknout, když ho zobrazil široce rozpaženého, vřelého a přátelského, s brýlemi lesknoucími se v posledních paprscích slunce zapadajícího za Tichý oceán. Naopak Jobs, pohublý nemocí, se starostlivou tváří pokrytou prořídlým vousem bolestivě složenou do pravé ruky, připomíná jednoho z těch putujících evangelistů, jehož jako by se náhle zmocnily pochyby, když podesáté odříkává své kázání řídkému a lhostejnému posluchačstvu.

A přesto se zdá, jako by nehybný, zesláblý Jobs byl v prohrané pozici pánem hry; takový je, zdůrazňoval Houellebecq, hluboký paradox tohoto plátna. V jeho očích stále svítí ona pochodeň, která je vlastní nejen kazatelům a věštcům, nýbrž i vynálezcům tolikrát popsaným Julesem Vernem. Při bližším ohledání Martinovy partie na šachovnici vychází najevo, že není nutně prohraná; že Jobs ji může po oběti dámy zakončit smělým matem ve třech tazích pomocí střelce a jezdce. Stejně tak vzniká dojem, že pronikavým, bezprostředním nazřením nového výrobku náhle vnutí trhu nové normy. Prosklenou stěnou za oběma muži šlo vidět smaragdově, téměř surreálně zelenou krajinu luk svažující se zvolna k řadě útesů, kde se spojovaly s jehličnatým lesem. Kousek dál Pacifik rozvíjel své zlatohnědé nekonečné vlny. V dálce na trávě hrála děvčata frisbee. Uprostřed výbuchu zapadajícího slunce, které Martin pojal v oranžové nádheře téměř nepravděpodobně, se stmívalo nad severní Kalifornií a současně nad nejpokročilejší částí světa; i to, nepopsatelný smutek loučení, se dalo vyčíst v Jobsových očích.

Dva přesvědčení zastánci tržní ekonomiky; rovněž dva odhodlaní přívrženci Demokratické strany, a přesto dvě protichůdné tváře kapitalismu, tak rozdílné, jak jen může být Balzakův bankéř a Verneho inženýr. Konverzace v Palo Altu, vyzdvihuje Houellebecq v závěru, je příliš skromný podtitul; Jed Martin mohl svůj obraz nazvat spíše Krátká historie kapitalismu; neboť právě o to šlo. 

přeložil Alan Beguivin
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha