Barnesův román si vypůjčil jméno z pamětí Osipa Mandelštama. Ruský básník a významná tvář hnutí akméistů byl jedním z přímočarých Stalinových kritiků. Tím byl jeho osud zpečetěn. Během Velké čistky byl vyhoštěn a později roku 1938 zemřel v tranzitním táboře ve Vladivostoku. Námětem Barnesovy nové knihy však není statečný a zatracený Mandelštam, ale výjimečný génius, jehož umění vzkvétalo navzdory represi sovětských autorit: Dmitrij Šostakovič. 

Podrobnosti ze života skladatele plodí otázky univerzálního významu: zásahy moci proti umění, hranice odvahy a vytrvalosti, nesnesitelné požadavky na osobní integritu a svědomí. 

Kniha nám nabízí šíři celého života skladatele na stranách útlé knihy. Čtenář jej navštíví během tří kritických momentů jeho života, mezi nimiž autor přeskakuje s neobyčejným šmrncem a virtuozitou. Poprvé se s Šostakovičem setkáme jako s „mužem, který stojí ve výtahu s malým kufrem u nohou, ve kterém má cigarety, spodní prádlo a pastu na zuby, stojí a čeká, až bude odveden pryč“. Usvědčující úvodník z Pravdy, pravděpodobně napsaný Stalinem, veřejně odsuzuje jeho Lady Mackbeth jako „nepolitickou a matoucí“, protože „lechtá perverzní vkus buržoazie svou neklidnou a neurotickou hudbou“. Šostakovič čeká na svou první konverzaci s mocí, vyjednávání s Lidovým komisariátem vnitřních záležitostí a podle všeho na exil nebo ještě hůř.

Další setkání se skladatelem se koná po válce, na propagandistické cestě po Spojených státech. Podnětem k jeho návštěvě je druhé setkání s mocí, telefonát se samotným Stalinem. Navrácen mezi dobrá stranická díla úspěchem své patriotické Leningradské symfoniedává Šostakovič přednášky odsuzující vlastní práci a také dílo Stravinského, kterého má rád a kterého obdivuje. Svůj projev si monotónně mumlá pod vousy a doufá, že slova budou pochopena, jak mají být – jako diktát strany. V obecenstvu je Nicolas Nabokov (Vladimirův synovec placený CIA), který nutí Šostakoviče zopakovat svůj souhlas s Andrejem Ždanovem, mužem, který jej „perzekvoval od roku 1936, zakázal jej, posmíval se mu a vyhrožoval, jeho hudbu přirovnával ke sbíječce“. To je moment žalostného, mučivého ponížení skladatele.

Třetí část knihy nám představuje Šostakoviče v letech, sedícího na zadním sedadle auta, zahořklého nevyčerpatelnými požadavky strany, přestože Stalinův teror otevřel cestu „Nikitovi – kukuřičnému klasu“. Skladatel se popisuje jako hrbáč,  morálně i spirituálně: „Nemůže sám se sebou žít. To byla jen fráze, ale přesná. Pod tlakem Moci se já láme a rozpadá.“ Jsme svědky jeho „poslední ničivé konverzace s mocí“, když jej funkcionář Pospelov donutí vstoupit do strany a stát se předsedou Ruské federativní unie skladatelů. Šostakovič výstižně diagnostikuje svou největší chybu, že „žil moc dlouho.“ 

Asi v půlce románu se objeví pasáž, která apeluje na čtenáře: „Byli ti, kteří chápali trochu více, kteří tě podporovali a zároveň se v tobě zklamali. Kteří nepochopili jednoduchou pravdu o Sovětském svazu: že bylo nemožné říkat zde pravdu a žít. Kteří si představovali, že vědí, jak Moc pracuje a chtěli, abys s ní bojoval tak, jako by oni bojovali na tvém místě. Jinými slovy, chtěli tvou krev.“ Zde cítíme ducha Osipa Mandelštama, který poskytuje heroickou vizi – brzká smrt, některými chválena, je většinou zapomenuta.

Při čtení Zvuku času Alex Preston pomyslel na J. M. Coetzeeho, na jeho nedoceněný životopis Dostojevského, The Master of Petersburg, ale především mnohem intenzivněji na Hanebnost. V tomto románu je hrdinovi Davidu Luriemu nabídnuta snadná cesta z potíží hned na začátku. Namísto toho, veden tvrdošíjným smyslem pro osobní integritu, obviní sám sebe z nevýslovné nouze až do výjimečného, kvazireligiózního konce románu.

Šostakovič, stejně tak jako Lurie, rozumí tomu, že jeho trápení má prastaré kořeny: „Zná Bibli dobře. Všímá si hříchu a také veřejného mechanismu jeho odpuštění. Přestupek, knězův soud, úkon kajícnosti, odpuštění. Přestože byly situace, kdy byl hřích tak velký, že jej nemohl odpustit ani kněz.“ Každé ráno namísto modlitby si recituje básně Jevtušenka: „Ale čas má svůj způsob protestu / nezlomní jsou ti nejinteligentnější / proto bych se měl věnovat své kariéře / tím, že se budu snažit nevěnovat se nikomu.“

Skladatelův zhoršený zdravotní stav, který drtí jeho duši, jeho naděje, že „smrt osvobodí jeho hudbu... od jeho života“ – Barnes prezentuje Šostakovičovu klesající spirálu s jakousi nemilosrdnou nevyhnutelností. Tolstoj v Pravdě napsal o Šostakovičově Páté symfonii: „Zde se osobnost noří do velké epochy, která ji obklopuje a začíná s ní rezonovat.“

Barnesovi se něco podobného povedlo s úsekem historie a místem, které jsou navzdory své vzdálenosti vylíčeny s mimořádnými, intimními detaily. Poskytl nám román, který je dojemným, zhuštěným mistrovským kouskem, který jde po stopách celoživotního boje svědomí jednoho muže a jeho umění s nesnesitelnými požadavky totality. 

Recenze vyšla v deníku The Guardian.