Nancy Huston: Otisk anděla

Publikujeme ukázku z knihy L'empreinte de l'ange (Otisk anděla) kanadské autorky Nancy Huston, kterou přeložila Helena Beguivinová.  

Anotace knihy: 

Rok 1957, Paříž. Rány z druhé světové války se sotva začaly hojit. Saffie, mladá Němka, se stane služebnou, později manželkou Raphaelovi, privilegovanému francouzskému hudebníkovi, který shledává její odtažitost provokativní a neodolatelnou. Jednoho dne potká Saffie ve staré židovské čtvrti, kam vzala Raphaelovu flétnu na opravu, maďarského výrobce hudebních nástrojů – a jejich životy se nečekaně, dramaticky změní. Zároveň v té době probíhá alžírská válka o nezávislost, do níž se Saffie a její maďarský milenec Andrés zapletou.

Následující středu, 18. října, vyvstal problém. Veliký problém.

Večer předtím se Raphaël vrátil ze zkoušky pozdě, promočený na kost, vyděšený, koktal rozrušením... Saffie, která na něj čekala u žehlení, jen těžko rozuměla tomu, co říkal: v devatenáct hodin nastoupil do metra u Orleánské brány, začalo drobně pršet, ale všude byl klid; když dvacet minut nato vystoupil na křižovatce u Odéonu, ocitl se v nepopsatelné vřavě. Z temného nebe se valily proudy vody – ulici zaplavily vlny řvoucích a pobíhajících muslimů – sirény a blikající majáčky – ohlušující jekot tisíců žen – práskání hromu – plačící děti – tříštění rozbíjených výloh a převracených aut – praskání lebek pod ranami policejních obušků – oslňující blesky ozařovaly zkrvavené tváře, oči šílené vztekem...

„Jednu chvíli jsem se ocitl ve strkanici,“ říkal Raphaël. „Upadla mi flétna, a když jsem se snažil ji sebrat, málem mě ten dav ušlapal. Bál jsem se jako nikdy! Ujišťuju tě, Saffie, na chvíli jsem myslel, že bude po mně...“

Dosud sinalý, vylekaný Raphaël si vzal osušku, kterou mu manželka podávala, a když si otřel čelo, těžce dosedl na pohovku. Znovu a znovu prožíval tu chaotickou scénu plnou kakofonie trýznící jeho sluch pronikavým kvílením žen a policejních vozů, tisíckrát vykřikovaných hesel – „Alžírsko Alžířanům! Alžírsko Alžířanům!“ –  těla šílící násilím narážela do jeho těla, lokty nohy hlavy ramena všechno v jednom, všechno se zmítalo šílenou rychlostí – a potom ten děsivý pocit prázdnoty v rukou, v duši, když mu pouzdro s flétnou z dílny Louise Lota vytrhli, a jak se pro ně sehnul, viděl ho ležet pod tou potyčkou v blátě a vodě tekoucí pod chodníkem a neznámé nohy ho postrkovaly sem a tam.

„Chápeš, Saffie,“ řekl Raphaël pomalu a tiše, jako ve snu, s pohledem dosud upřeným před sebe na peklo, které zažil před chvílí, „hudba, to je můj boj. Hrát na flétnu je můj způsob, jak dělat svět lepším. Je to to, co umím. Vždycky budou existovat nespravedlnosti, vzpoury a války, lidi, kteří musejí obětovat své štěstí v přítomnosti pro to, aby jejich děti mohly doufat v lepší budoucnost. Ale je taky třeba, aby štěstí a krása něco ztělesňovalo, tady a teď.  Poskytovat je světu je taky politický čin. Pro člověka, jemuž jako mně osud přál, jemuž život poskytl všechno: peníze, zdraví, nadání, je to dokonce politická povinnost. Takže když jsem cítil, že v té vřavě ztrácím svou flétnu... rozumíš, bylo to jako bych ztratil všechno, dokonce i smysl...“

Mohla tato řeč Saffie dojmout?

Neslyšela ji. Neposlouchala Raphaëla. Seděla vedle něj na pohovce, roztržitě ho hladila po ruce a přikyvovala. Mezitím ji v nitru trápila jediná neodbytná myšlenka: „A co András?“

V manželově přítomnosti se neodvažovala pustit rádio: bylo by to jako nahlas se vyznat z lásky k někomu jinému – a Raphaëla, příliš rozrušeného tím, co právě zažil, ani nenapadlo zapnout zbrusu novou televizi.

Šli spát.

Pro Saffie to byla bezesná noc.

Druhý den ráno: ještě bouřilo, hřmění a ledový déšť dohromady – a v bytě strašlivá zima. Radiátory nefungovaly, protože elektrické podniky i plynaři zase stávkovali. Žádné topení, žádné rádio, žádná káva. Opět jednou se zdálo, jako by se počasí a události domluvily.

Špatně naložený, nabručený Raphaël odešel kolem desáté do nahrávacího studia. Saffie s Emilem v pláštěnkách a gumových holinách deštěm běželi až k mostu des Arts. A už jsou tu.

Jenže dál se nedostanou, protože jim cestu zahradil policejní kordón. K Seině se dnes nesmí. Emila zaznamenal matčino napětí i napětí, které ochromovalo celé město, a rozplakal se.

„Ale my musíme jít za Apuem!“ žadonil u policistů naříkavě. „Vždyť je středa!“

A když zůstávali naprosto německy nepohnutí, obrátil se k Saffie:

„Proč to dělají, mami?“

„To ještě nevím,“ odpověděl Saffie. „Počkej chvilku.“

Za chvíli její pohled přivábilo cosi na břehu, jakási opuchlá nafialovělá věc, kterou hasiči vytáhli právě z vody. Popadla Emila a přitiskla si jeho tvář k břichu, jak to viděla dělat jiné matky... dřív... tam... pokaždé, když bylo třeba dětem zabránit, aby zahlédly, co viděly ony samy.

„Víš mami,“ řekl Emil na zpáteční cestě, „pokaždé když mi prší na obličej, mám pocit, jako bych plakal. Taky ti to tak připadalo, když jsi byla malá?“

„Ano, Schatz. Taky, když jsem byla malá.“

(str. 191-193)