Celých pětatřicet let svého života jsem se pokoušel psát romány, ale vždycky jsem rukopis zase zničil, protože mi připadalo, že neustále jen někoho napodobuji a neumím najít svůj vlastní styl. Nedokázal jsem sebrat odvahu a postavit se na vlastní nohy jako skutečný umělec, zůstat chudý a dát prostor umělci ve mně, a namísto toho jsem si zvolil ten nejsnadnější kompromis: stal jsem se novinářem, navýsost buržoazním a myslím, že i úspěšným; nejprve jsem psal pro americké deníky, později jsem nastoupil jako redaktor časopisu India Today, nejslavnějšího a nejvlivnějšího týdeníku v celé zemi. La Chambre des perfumes byl můj první román a dokončil jsem ho krátce před svými šedesátými narozeninami. Dřímal ve mně ale celá desetiletí.

Inspirací pro vaši knihu byl váš vlastní život, přestože se nejedná o autobiografii: byl to snad způsob jak uctít ty, které jste miloval, nejvíce asi vašeho otce a „Seritu“?

Souhlasím s Erikou Jongovou – že každý román se v člověku rodí. Psaní je přestřižením pupeční šňůry, postavy se rozlétnou všemi směry a musíte je doslova krotit, aby se vám nerozprchly. Ve srovnání s klasickou science fiction nebo s detektivními romány, v nichž si můžete postavy vymýšlet, si skutečná literatura může vymýšlet pouze situace, ne lidi. Postavy v mé knize nejsou smyšlené – jsou jen přizpůsobené tvůrčí fantazií. Jsou součástí lidí, které jsem znal.

Děj knihy se odehrává v místech mého dětství, některé situace mají reálný původ následně rozvinutý metaforickou imaginací. Kniha je jistě poctou všem, kdo v ní vystupují. Především je ale nesmlouvavou oslavou indického hybridu – multilingvního multikulturního indického křížence, nejsilnější a nejhouževnatější kombinace Východu a Západu, kombinace, která je možná jen díky všeobjímající, všezahrnující védantské mystické tradici.

Hlavní postava knihy říká, že dobré knihy je třeba číst dvakrát: nejprve pochopíme příběh, po druhém přečtení ducha... Knihu jsem si přečetl teprve jednou, a jelikož jsem lenoch, byl bych rád, kdybyste mi mohl říci něco o skrytém duchu knihy.

Moje kniha ve skutečnosti postrádá konvenční „napínavý děj“, a mnoho amerických nakladatelství proto můj rukopis odmítlo. A já jsem odmítl cokoli měnit jen proto, aby se jim kniha lépe prodávala. Zato Francouzi pochopili knihu dokonale! Le Monde ji dokonce nazval „Les Moments Fondateurs d’Inderjit Badhwar“ (Základní okamžiky Inderjita Badhwara). To je docela výstižné. Kniha se vyvíjí po okamžicích a každý okamžik se stává zjevením, které předurčuje spirituální vývoj protagonisty. Filmy Truffauta, Bergmana, Godarda nebo Louise Mallea také nestačí vidět jenom jednou. Bergmanovy Scény z manželského života a jeho Sedmou pečeť jsem viděl tucetkrát. Postava mé knihy říká, že při prvním čtení skutečné literatury si osvojíte jistou zkušenost a při druhém čtení se do oné zkušenosti vžijete. Zkuste si to sám. Přečtěte si trilogii Henryho Millera Růžové ukřižování jednou a vznášíte se pouze nad hladinou. Při dalším čtení už plavete. A když pak čtete potřetí, začínáte se v knize topit. Taková je síla literatury. Konečný test je její nadčasovost a přežití.

Postavy ve vašich knihách s oblibou čtou americké a evropské autory od Joyce po Sartra, od Thomase Manna až po Henryho Millera. Indická literatura je, zdá se, úplně zapomenuta.

Nejúžasnější indická literatura jsou Védy a Upanišady a dva rozsáhlé eposy Rámájana a Mahábhárata, které čerpají z textů starých až tři tisíce let. Jejich jambické pentametry, dvojverší, mýty, pověsti a paraboly pojednávají o nekonečnosti, zlobě, žárlivosti, násilí, rozvodu, sexuálních vztazích, věrnosti, nenávisti, moudrosti, o válce, spravedlnosti, pomstě, soucitu, žalu či extázi, o nihilismu. Jsem přesvědčen, že co není v nich, nelze najít nikde jinde. Tato literatura je natolik filosoficky bohatá, že inspirovala i mnohé západní autory: například Ginsberg, Algren, Simone de Beauvoirová, Tolstoj, Dostojevský, Mann, Philip Roth, abych jmenoval alespoň některé, ve svých dílech hledali smysl a cestu, a to je dovedlo až ke studiu Véd. Možná to je náhoda, ale je to tak. Neurotičtí hrdinové židovských autorů, jako je Bellow a Singer, nevyhnutelně nacházeli útěchu v talmudu.

Indickou literaturu nemůže žádný rodilý Ind „zapomenout“. Védy a Purány se u nás dětem zpívají a vyprávějí od narození. Poezie a literatura starých bardů je tak sugestivní, tak rozsáhlá a vyčerpávající, že jen málokterý z moderních spisovatelů se jí dokáže alespoň přiblížit. Indická literatura rozhodně není zapomenuta, pouze indičtí autoři se nesnaží získávat pozornost čtenářů prostřednictvím oněch velkých textů, které na půdu této země sestoupily z velkého neznáma.

Jak se díváte na současnou Indii, která se stává jednou z ekonomických velmocí? Obstojí indická kultura v celosvětové kultuře

Indie dokázala během posledních padesáti let pozvednout z chudoby více než tři sta milionů lidí, což patrně nemá ve světových dějinách obdoby. Dnešní Indie patří mezi největší producenty mléka, ovoce a obilí na světě, vyniká v oblasti vyspělých technologií, indičtí vědci a manažeři se uplatňují téměř ve všech velkých nadnárodních společnostech. Od vzniku republikánského zřízení jsme nikdy neměli diktaturu. V indických vesnicích nenajdete téměř nic z neurotičnosti Západu. Lidé věří, že život na zemi je věčný kosmologický děj obnovy a že lidé jsou pouze jeho součástí. Jak říká jedna postava mé knihy: „Rozdíl mezi Indií a Západem spočívá v tom, že zatímco vy na Západě věnujete celý svůj život boji se smrtí a jejímu oddálení, my se snažíme smrti porozumět, žít se smrtí a zvítězit nad ní.“

Jaké jsou vaše další spisovatelské plány?

Moji knihu La Chambre des parfums připravují k vydání přední nakladatelství ve Španělsku, Portugalsku, Německu a Holandsku. Chystám také upravenou a zkrácenou verzi pro Británii a Spojené státy. V současnosti pracuji na knize povídek zobrazujících triumf lidského ducha. Také jsem přijal pozvání do Prahy na setkání osobností literatury, které se tam každoročně koná. 

Zpracováno s použitím zdroje: http://www.indereunion.net

Publikováno na serveru Literární.cz.