Hans Richter: Dada Berlín
09. května 2007 10:43
Protože Dada nemělo program ve smyslu historiků umění, stávalo se vždycky tím, co z něho udělali jednotliví členové. A co z něho udělali členové, bylo podstatně spoluurčováno příslušnými vnějšími okolnostmi.
V revolučním Berlíně 1918 bylo Dada revoluční. Na ulicích se střílelo a „anti" tamního Dada nemířilo jenom proti umění, nýbrž taky proti autoritě, proti staré stejně jako proti nové. Dada troubilo k útoku k poslednímu soudu.
V Berlíně zavedl Dada jako samozvaný vyslanec Curychu Huelsenbeck. Šlo o to, nechat v Berlíně explodovat bombu vyzkoušenou v Curychu. Huelsenbeck nemusel půdu pro Dada dlouho připravovat, našel tam rebelsko-revolucionářskou skupinu, která Dada bez váhání vepsala na své prapory: Georga Grosze, třídně bojovného portrétistu německých a mezinárodních měšťáků; Raoula Hausmanna, agresivního vynálezce, malíře, spisovatele, filosofa a nepřítele lidí; Wielanda Herzfeldeho, vždy v linii, a jeho bratra malíře, který si po americku říkal John Heartfield; ti všichni čekali jenjen vyrazit.
Jako extra přívažek či koruna této skupiny přidal se k nim architekt Johannes Baader, který si říkal Vrchní Dada. Tato skupina spolu s Huelsenbeckem vytvořila exkluzivní Dada Club, který sliboval, že se ujme osudů antiumění a revoluce. Básník Franz Jung a spisovatel Carl Einstein, básník a šansoniér Waiter Mehring, Hausmannova přítelkyně malířka Hannah Höchová tvořili činnorodé rezervy těžce vyzbrojeného úderného oddílu.
V nejkratší době byla uspořádána celá řada přednášek, které vzdor přestřelkám v ulicích a střílení ze střech naplnily sály k prasknutí. Bylo to uprostřed revoluce, pardon se neudílel. Publiku se z pódia spílalo do idiotů nebo bylo oslovováno jako stádo volů. Ohlášené „umělecké pořady" sloužily často jenom jako vějička, a pak se obecenstvu předkládaly zcela jiné věci, které v mnoha případech vedly k zmatku a rvačkám. Dada bylo REBELIE, a to měli lidé v sále pocítit.
Kromě přednáškami se zabývali tiskem pamfletů, manifestů a časopisů: politická, apolitická, antiumělecká, umělecká a anti-antiumělecká díla, a posléze proti všemu. Není divu, že po dvou až třech číslech byla každá publikace zakázána. To pak zkrátka vyšla jiná, s jiným titulem, ale na stejnou notu: Der blutige Ernst, Die Pleite, Die rosa Brille (poklop klozetu), Die Pille, Das Bordell, Der Gegner, Jedermann sein eigner Fussball, a - přirozeně - Der Dada.
Jako v Curychu, jako v New Yorku a v Barceloně, přinesla i tato antiumělecká rebelie nolens volens umění a umělecké novoty, které dodnes neztratily svou cenu a platnost: Koláž byla vyvinuta už v Curychu a v New Yorku. Naproti tomu fotomontáž byla berlínské novum. Odcizení fotografie, převrácení věcí, aktuální přítomnosti, v opak, to byla berlínská dimenze. Grosz tento experiment popsal jako změť anoncí, kýlních pásů, obchodních knih a psí výživy, etiket z kořalek, fotografií z ilustrovaných časopisů, starých dopisů a všeho, co bylo rozstříháno a znovu složeno jinak. Raoul Hausmann, který mezitím sklidil titul Dadasof, a John Heartfield s čestným titulem Fotomontér byli hlavními zástupci tohoto směru, který oba sledovali nadále až podnes. Plujíc týmž směrem rozvinula Hannah Höchová svůj vlastní styl fotomontáže a i ona jej udržela živý a působivý po celých těch padesát let.
Ale Hausmann, světoběžník v oblasti idejí, brázdil taky jiná moře. Typografii, volně rozvinutou už v Curychu, rozvinul básník Hausmann pro své abstraktní básně v „optofonetickou báseň", v níž byla výslovnost jednotlivých hlásek, slabik a slov organizována podle principů malířství.
Nikdo však nemohl Baaderovi upírat jeho postavení Vrchního Dada. Tím spíše ne, že mezitím avancoval na Pána Vesmíru. Necouvl před ničím, ani před veřejným napadením důstojných otců německého národního shromáždění ve Výmaru, zaměstnaného vypracováváním konstituce první německé republiky, ani před provokačním přerušením dvorního kazatele v berlínském domě. Ale při vší té aktivitě zaměřené navenek byl přece jenom novátorem v oblasti umění, který strhával plakáty ze stěn, nově je spojoval a vytvářel ony obrovské barevné koláže, jež dnes dopomáhají k slávě Rotellovi a Leydenovi. Plánoval konečně obrovskou plastiku: Diodada-drama, Velikost a pád Německa v 5 etážích, 3 zahradách, jednom tunelu, 2 výtazích a jedněch dveřích ve formě cylindru. Nikdy se nedočkala realizace.
(z knihy DADA 1916 - 1966; dokumenty mezinárodního hnutí Dada, sestavil a komentuje Hans Richter - Southbury, Connecticut, copyright Goethe-Institut 1969)