Yasmina Khadra: Kábulské vlaštovky
29. listopadu 2012 12:57
z francouzštiny přeložila Hana Krejčí
„Nemůže být žádných pochyb," zaburácí mulláh Bašír z hloubky svého volete.
Jeho obrovitý prst rozetne vzduch jako šavle.
Škubne polštářem, aby se mu pohodlněji sedělo, zavrtí se za skřípotu pódia, které mu slouží jako tribuna, vampýrský a lidožroutský, s masitou tváří lesknoucí se uprostřed pramenů vousů.
Jeho oči, zářící pronikavou, znepokojující inteligencí, kloužou po posluchačích.
„O tom nemůže být žádných pochyb, bratři. Je to taková pravda, jako že slunce vychází na východě. Radil jsem se s horami, ptal se znamení na nebi, vody v řekách a mořích, větví na stromech a stop na cestách: vše mi potvrdilo, že očekávaná Hodina nastala. Stačí mít nastražené uši, abyste slyšeli, všecičko na této zemi, každé stvoření, každý šelest vám potvrdí, že chvfle slávy je na dosah, že imám El Mehdí je mezi námi, že naše cesty jsou osvícené. Ti, kteří o tom zapochybují třeba jen vteřinu, nepatří mezi nás. Jsou posedlí ďáblem a jejich těla poslouží peklu jako neuhasitelný otop. Budete je slýchat po celou věčnost, jak budou litovat, že nevyužili příležitost, kterou jim předkládáme na stříbrném podnosu, příležitost přidat se k nám, uchýlit se pod křídla Pána."
Prstem suše zaklepe o podlahu. Plamenným pohledem si u strnulého posluchačstva znovu vynutí nábožné ticho.
„I kdyby žadonili miliony let, zůstaneme hluší k jejich prosbám, jako oni jsou dnes hluší ke slovům, která jim nabízí spásu."
Muhsín Ramát využije zavrtění v prvních řadách a vrhne pohled přes rameno. Zunajra sedí na schodech zříceného domu proti mešitě a čeká. Když se k ní přiblíží policista s puškou přes rameno, vstane a ustrašeně vztáhne nejistou ruku k mešitě. Chlap se ohlédne, kam mu ukazuje, kývne hlavou a odejde.
Mulláh Bašír si zabubnováním do podlahy, vyžádá napjatou pozornost.
„Už nemůže být žádných pochybností. Pravé slovo zní ve všech koutech světa. Islámské národy, s pevným přesvědčením v nitru, sbírají síly. Brzy bude na zemi jediný jazyk, jediný zákon, jediný řád: tento!" vykřikne a zamává koránem. „Západ zahynul, už neexistuje. Model, který nabízel pošetilcům, ztroskotal. Co je to za model? Co je správného na tom, co považuje za emancipaci, za pokrok? Nemorální společnost, již postavil na nohy, kde vládne zisk, kde svědomí, milosrdnost, dobročinnost nemají žádnou cenu, kde se vyznávají jenom finanční hodnoty, kde se z bohatých stávají tyrani a z pracujících otroci, kde firmy nahrazují rodinu, aby izolovaly jedince, ochočily je a pak propustily, aniž by se mohli bránit, kde si žena libuje v postavení děvky, kde muži uzavírají manželství mezi sebou, kde se obchoduje s lidským masem před zraky všech, aniž by to vyvolalo nějakou reakci, kde celé generace jsou vyhnány do primitivních podmínek a znají jen bídu? Takový je model, který pyšně hlásá svou úspěšnost. Nikoliv, věrní, pomníky se nestavějí na pohyblivém písku. Západ je vyřízený, dodělává, jeho smrdutý pach mu otravuje vzduch. Je to prolhaný svět. Všechno, co z něho zahlédnete, je jenom šalba, podivný přízrak rašící ze sutin jeho nestálosti. Je to podvod, Západ je fraška, která se rozpadá. Jeho pseudopokrok je útěkem zpátky. Jeho gigantická fasáda je pouhou maškarádou. Jeho horlivost prozrazuje paniku, která se ho zmocňuje. Je v posledním tažení, uvízl v pasti jako krysa. Když ztratil víru, ztratil svou duši a my mu nepomůžeme najít ani jedno, ani druhé. Věří, že ho zachrání jeho ekonomika, věří, že nás ohromí svou vyspělou technologií, že přeruší naše modlitby svými satelity, věří, že nás odradí svými letadly, raketami a žoldáckými armádami... a zapomíná, že není možné ohromit ty, kdo se rozhodli zemřít za slávu Boží. Radary možná nezachytí zákeřné bombardéry, ale Božímu oku neunikne nic." Hašteřivě bouchne pěstí. „Kdo by se odvážil měřit s hněvem Božím?" Rty se mu roztáhnou v dravém úsměvu. Prsty otře pěnu, která se mu hromadí v koutcích úst. Pomalu zavrtí hlavou a potom znovu zabodne prst do podlahy, jako by v ní chtěl udělat díru.
„Bratři, my jsme vojáci Boží. Naším posláním je válka a naším přístřeším je ráj. Jestliže jeden z nás podlehne svým zraněním, čeká ho zástup panen, krásných jako tisíc sluncí, aby ho uvítal. Nevěřte, ze ti, kdo se obětovali dílu Pána, jsou mrtví; jsou živí a krásní po boku svého Učitele, který je zahrnuje dobrodiním... Pokud jde o jejich mučedníky, ti opustí pozemské utrpení jen proto, aby skončili navždy v pekle. Jejich těla zetlí na bitevních polích i v paměti přeživších jako mršiny. Nebudou mít právo na milosrdenství Boží ani na naše slitování. Nic nám nezabrání ozdravit zemi, aby se všude, od Jakarty po Jericho, od Dakaru po Mexiko, od Chartúmu po Sao Paolo, od Tunisu po Chicago, rozezněla vítězoslavná volání z minaretů..." „Alláhu akbar!" zvolá mulláhův pomocník. „Alláhu akbar!" přidají se věřící.
Zunajra sebou trhne, když se z mešity ozve hromový pokřik. Přesvědčená, že shromáždění skončilo, uchopí lem burky a čeká, až začnou věřící vycházet, ale milice naopak dál zastavuje kolemjdoucí a ranami bičem je nahání do budovy natřené na bílo a zeleno. Hlas duchovního vůdce, rozohněného vlastními slovy, se rozezní s plnou silou. Občas zaburácí tak hlasitě, že uchvácení talibánci přestanou prohánět povaleče. Dokonce i vyjevené, otrhané děti se zaposlouchají do kázání. Když si to uvědomí, zaječí a vrhnou se do přelidněných uliček.
Je asi deset hodin a slunce se přestalo ovládat. Vzduch je plný prachu. Zunajra, proměněná zahalením v mumii, se dusí. Zlost jí zauzlila žaludek a svírají hrdlo. Zoufalá chuť pozvednout masku a zachytit případný závan čerstvého vzduchu znásobuje její nervozitu, ale neodváží se ani osušit si lemem burky pramínky potu na tváři. Jako nepříčetný šílenec ve svěrací kazajce se dál krčí na schodech, rozpouští se vedrem a poslouchá, jak se jí zrychluje dech a jak jí ve spáncích buší krev. Náhle dostane zlost sama na sebe, že tam je, že sedí na prahu pobořeného domu jako zapomenutý ranec a přitahuje tu pozornost kolemjdoucích, tu pohrdlivé pohledy talibánců. Má pocit, že je podezřelým předmětem podrobovaným nejrůznějším vyšetřovacím metodám, a nesmírně tím trpí. Zaplavuje ji stud. Potřeba utéci, vrátit se neprodleně domů, zabouchnout za sebou dveře a víckrát z nich nevyjít, jí mrzačí mysl. Proč se jenom uvolila doprovázet manžela? Co doufala, že najde v ulicích Kábulu, kromě bídy a urážek? Jak na sebe mohla dobrovolně navléknout tu zrůdnou maškarádu s průzorem zamřížovaným jako okna maurských staveb, která představuje její degradaci i vězení, rukavice, které jí zabraňují rozeznávat věci na dotek, to břímě šikany a útlaku? A právě toho se obávala. Věděla, že ji její odvaha vystaví tomu, co nejvíce nenávidí a čemu se brání i ve snu: vlastnímu úpadku. Je to nezhojitelná rána, neduh, s nímž není možné se vyrovnat, trauma, které nezmírní žádná terapie a na něž si člověk nezvykne, aniž by neutonul ve znechucení nad sebou samým. Znechucení, které si Zunajra zřetelně uvědomuje: vře v ní, hlodá jí v útrobách a hrozí, že ji pozře celou. Cítí, že jí vyrůstá v nitru jako popravčí hranice. Možná proto se potí a dusí pod burkou, kterou její vyprahlá ústa jako by naplňovala nasládlým pachem spalovaných těl. Nepotlačitelná zlost jí nadouvá hruď, svírá srdce a buší v krčních tepnách: nemá daleko k zoufalému vzlykotu. S nesmírnou námahou zatíná pěsti, aby potlačila třes, napřimuje záda a zklidňuje dech, až stupínek po stupínku potlačí hněv a zvolna si vyčistí hlavu. Musí své neštěstí snášet trpělivě, musí vydržet, dokud se nevrátí Muhsín. Stačí jediná nerozvážnost nebo protest, a zbytečně se vystaví horlivosti Talibánu.
Mulláh Bašír dostal prudké vnuknutí, usoudí Muhsín Ramát. Nechá se unášet svými výpady a vzletný proslov přeruší, jen aby zabušil do podlahy nebo zvedl k rozpáleným rtům karafu s vodou. Mluví už dvě hodiny, plamennou řeč doprovází rozmáchlými gesty, pěna v koutcích připomíná nažloutlá bělma jeho očí. Buvolí dech ro-zechvívá sál jako telurické otřesy. Věřící s turbany, sedící v prvních řadách, nevnímají horko. Jsou doslova ochromeni výřečností svého vůdce, otvírají ústa, aby jim neuniklo jediné slovo z vodopádu, který se na ně nezadržitelně řítí. Za nimi se přístup různí, někteří naslouchají jako vzorní žáčkové, jiní se nudí. Mnohým vadí, že musí být v mešitě, místo aby se věnovali svému zaměstnání. Neustále se vrtí a proplétají si prsty. Jakýsi stařík usnul, talibánec ho probere ranou obuškem. Ubožák mrká, jako by nechápal, kde je, přejede si dlaní po tváři a po chvilce se mu ptačí krček zase zlomí. Znovu usne. Muhsín už dávno ztratil niť kázání. Mulláhova hesla k němu nepronikají. Znepokojeně se neustále ohlíží směrem k Zunajře, nehybně sedící na schůdcích na druhé straně ulice. Ví, že pod burkou nesmírně trpí, slunečním žárem i samotnou skutečností, že tam je, cizí těleso uprostřed povalečů, vyděšená z toho, že se ukazuje na veřejnosti. Hledí na ni s bláhovou nadějí, že ho rozeznává mezi mlčenlivou masou vážných obličejů, že snad chápe, jak moc lituje neblahého obratu, který vzala nevinná procházka městem, kde vládne horečný pohyb, aniž by věci postupovaly vpřed. Něco mu říká, že se na něho Zunajra zlobí. Napjatou strnulostí připomíná zraněnou tygřici připravenou čelit dalšímu útoku...
Kolem spánku mu zasviští bič:
„Mulláh hovoří vpředu," napomene ho talibánec.
Muhsín se probere a obrátí se k ženě zády. Zarmouceně.
Po konci kázání ovečky v prvních řadách vyskočí a v euforii se vrhnou k mulláhovi, aby mu políbily ruku nebo turban. Muhsín musí trpělivě čekat, dokud talibánci věřícím nedovolí opustit mešitu. Než se konečně prodere davem, je Zunajra omámená sluncem. Má dojem, jako by svět potemněl, okolní zvuky kolem ní zpomaleně krouží. Jen s námahou vstane.
„Tobě není dobře?" zeptá se Muhsín.
Jeho otázka jí připadá tak absurdní, že jí nestojí za odpověď.
„Chci domů," oznámí mu.
Opřená o vrata se snaží probrat z otupělosti, pak beze slova potácivě vykročí. Pohled má nejistý, v hlavě jí hučí. Muhsín se ji pokusí podepřít, nešetrně ho odstrčí.
„Nedotýkej se mě!" rozkřikne se na něho chraptivě.
Muhsínovi způsobí manželčino zaječení stejnou bolest jako dvě rány bičem, které před dvěma hodinami zároveň dopadly na jeho rameno.