Archivy | Autoři | Mo Yan

Nobelovu cenu 2012 získal Mo Yan Čína

Zabývat se v naší době literaturou hraničí téměř s nedostatkem inteligence. Členové našeho řemesla si občas postesknou, že se na něj dali jenom proto, že žádný jiný, zvláštní talent neměli. Vždyť i jistý Li Qi, jenž ve svém románu Pro vás nejsem žádný pes líčí nejrůznější hovada a grázly, popisuje mimo jiné scénu, kdy se tyto osoby nemohou dál věnovat svým obvyklým zlodějnám a ze samé beznaděje tedy zvolají:

Do prdele práce, tak se staňme spisovateli!
Je jistě zbytečné, abych zde dál rozváděl skrytý smysl této anekdoty...

(Mo Yan, Země alkoholu, kapitola 1., část 3.)

Představit dílo v zahraničí pravděpodobně nejvydávanějšího čínského spisovatele současnosti, píšícího vesničana ze Shandongu, jemuž školní docházka byla tragikomicky, tj. příznačně, ukončena v deseti letech a který přesto, nebo právě proto již třicet let chrlí jeden dobrý román za druhým (který nás vždy zásadně překvapí), není v české kotlině, kde zůstává téměř neznámým, nic snadného. Kromě naivního povzdechu O kolik hodnotné literatury tak český čtenář přichází, zbývá tedy jediné: přečíst, přeložit a představit...

Autorovo jméno Mo Yan je původně pseudonym, který si Guan Moye, na začátku své spisovatelské dráhy[1] vybral a který znamená cosi jako Nemluvit. Prý ho tak okřikovala babička, když jako malý kluk pořád někde něco plácal. Jeho dědečka totiž těsně před nástupem komunistů k moci (1949) napadlo, že zakoupí 1,5 hektaru polností - takže za následující pozemkové reformy je celá rodina tím pádem označena za škodný prvek společnosti, jako taková podrobena ústavnému ponižování a zbídačena. Za těchto okolností si doma samozřejmě nikdo nepřeje, aby si benjamínek před lidmi pouštěl hubu na špacír. Mo Yan se narodil v roce 1955, do doby, kdy se prostořekost hrubě nevyplácela... V době politické kampaně známé jako Velký skok dopředu odcházejí rodiče kalit ocel do lidové komuny, děti jsou odkázány jenom samy na sebe, jak je ostatně popsáno v povídce Kluci ze železa (1991), jejichž úryvek na těchto stránkách uvedeme. Jak silně se hlad, zima, násilí a další fyzické strádání té doby vepsalo do paměti pětiletého kluka je nasnadě: Mo Yanovi dětští hrdinové jsou o své dětství často okradeni, nesmlouvavě vtaženi do života dospělých, neustále hladoví. Právě ze strádání, které nedostatek potravy u dětí způsobuje, se u Mo Yana rodí ona fascinace jídlem a jisté krutosti s ním spojené, jež procházejí celým jeho dílem. V roce 1966 propuká tzv. Kulturní revoluce, na rodinu Guanových opět dotírá prokletí dědečkova půldruhého hektaru, rodiče jsou podrobeni veřejnému pranýřování a posláni na převýchovu, Mo Yan zůstává s babičkou a sestřenicí. Chlapec však jazyk za zuby neudržel, postavil se proti svému vesnickému učiteli. Je vyloučen ze školy a musí na pole.

Související:  Vítěz Nobelovky za literaturu Mo Jen je přítelem čínské armády i magického realismu / Provládní místa se z Nobelovy ceny pro Mo Yana radují, disent vrtí hlavou

 

V jedenácti je tedy rolníkem na plný úvazek, v osmnácti dělníkem v továrně na zpracování bavlny. Na deset let „revolučního" řádění, místy občanské války, Mo Yan nikdy nezapomene a s vervou sobě vlastní je mistrovsky vylíčí ve dvou ze svých velkých románů zasvěcených nedávné čínské historii (Krev a mlíko (1996) a Strasti životů a smrtí (2006). Nemožnost studovat je další z rozhodujících milníků Mo Yanova osudu, osobního i literárního. Mo Yanovi je ale úděl vesnického chlapce bez vzdělání v jistém slova smyslu spásou - nikdy se z něj nestane intelektuál z města, kde se přeci jen rodí mnohem více literátů. Mo Yan je sám... Kvůli tomuto handicapu, a to je zcela zásadní, může ve své tvorbě čerpat pouze ze svého malého, omezeného světa, který ho až do vstupu do armády neopustí na krok, nemá kde a čím se od něj obrodit, zbavit se ho jako ostudného břemene, jež se ve městě nenosí. Bez městské zkušenosti nezbývá Mo Yanovi nic jiného než se neustále vracet do Gaomi, do dětství, ať už je jakkoli temné, a čerpat z něj obsahem i formálně - jeho příběhy na pokraji bajek svojí magičností připomínají Pu Songlingovy Neobyčejné příběhy (konec 17. století) a další „lidové" romány. Mezi nejúčinnější Mo Yanovy výrazové prostředky patří postupy, které zázračně otevírají jazyk a s ním i celý příběh do jiných sfér - těch, co naplňují duši a představivost dítěte, když se dívá na svět a přistupuje k němu nikoliv s nemilosrdným realismem dospělých, ale s všemohoucí myšlenkou, jež jej volně přetváří, jako v pohádce. Takovým postupem je zvláště všudypřítomné přirovnání, volná metonymie vysmívající se pravidlům a fyzickým zákonům: úniková cesta k zapomenutí na bídu a nesvobodu. Ruku v ruce se znevážením řádů, jakým metonymie je, jde i výměna osob - autor v rámci jednoho příběhu nečekaně nahradí třetí, neutrální osobu osobou první, jež angažuje já vypravěče, někdy dokonce první osobou čísla množného a se záhadným uměním mísí smyslové vjemy, přičemž vzniká dojem synestézie, jež je jinak, jak známo, psychickou poruchou.

ukázka z povídky Zemljankové radosti (1985), kterou publikujeme v českém překladu premiérově

Tíživá vzpomínka na utrpení z dětství jedince obvykle přímo nutí k jeho převyprávění: tvorba na pokraji fikce a autobiografie sehrává roli urychlovače na cestě ke katarzi. O hloubce takového utrpení můžeme u Mo Yana samozřejmě jenom hádat - avšak vstup do Čínské lidově-osvobozenecké armády mu právě umožní získat potřebný statut, jenž se konečně neodvíjí od každodenní bezmoci zemědělského dělníka; odchod z ostrůvku, na kterém se odehrálo prvních dvacet let jeho života, mu dokonce dovolí navrátit se v psaní ke všemu, k čemu mu doposud chyběla slova i prostor...

V roce 1976, na konci Kulturní revoluce, vstupuje jednadvacetiletý Mo Yan do Lidově-osvobozenecké armády. Tak zásadní rozhodnutí mívají velmi rozsáhlý kontext a kromě motivací, o kterých jsem se již zmínil, je tu vždy i pár důvodů skrytých často i aktérovi samotnému. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že vojenská dráha je dodnes na čínském venkově možností společenského postupu s přístupem ke vzdělání a sociálními jistotami, s kterými povětšinou odpadá jinak všudypřítomný aspekt robotné dřiny. Není proč ho omlouvat, armáda v Mo Yanově životě sehrála zásadní roli, vrátila mu sebeúctu, zbavila bídy a politického útisku, a časem (Deng Xiaopingovy hospodářské reformy začínají již v roce 1978) mu dala prostor ke studiu a především volné tvorbě. Pod ochranou této němé mocnosti, která se k ničemu oficiálně nevyjadřuje, si v podstatě mohl psát, co ho napadlo - ani cenzura, ani literární kritika (sladké přirovnání...) si ho jako vojáka příliš nevšímaly, to se v případě ideologicky závadných románů Země alkoholu a Krev a mlíko ukáže jako zásadní. Armádní hierarchie obyčejné politické kontrole uniká, Mo Yanovi nadřízení nad ním, poté co se jako syn pluku stane armádní a národní chloubou, drží ochrannou ruku, jinak si publikaci takového kacířského textu, jakým je Země alkoholu (1993), pouze pár let po masakru na náměstí Tiananmen nelze vysvětlit.

V politickém vzduchoprázdnu, které s kyvadlovou zákonitostí po deseti letech ideologického přetlaku nastalo, se konečně opět vydávají normální a tak potřebné knihy, Mo Yan se vrhá do četby a sám začíná pracovat na svých prvních dvou novelách, které vyjdou v roce 1981 pod titulem Průsvitná mrkev. Přijetí je více než kladné, hovoří se o neobyčejném literárním talentu, jeho nesmlouvavý, šťavnatý styl imponuje, Mo Yanovi je šestadvacet let. Následují další povídkové příběhy, které později vydá ve sbírkách jako je Radost, třináct příběhů (1984), avšak dílem, které na jeho vypravěčského génia upozorní nečekaným způsobem je román Rod rudého čiroku (1986), jejž na filmové plátno přenese tehdy začínající režisér Zhang Yimou, budoucí hvězda čínské páté filmové generace. Jeho režisérská prvotina pod názvem Red sorghum s mladičkou Gong Li v hlavní roli však získá Zlatého medvěda na Berlínském festivalu (1988) a náramně tak na mezinárodním kulturním poli posílí rozcupované sebevědomí probouzejícího se národa. Všechny tyto i další příběhy, které Mo Yan vydá ve své následující sbírce Rod Slámožroutů (1989), mají několik styčných bodů, tím nejjasnějším je však jejich společné umístění do oblasti osmi kilometrů čtverečních Mo Yanova rodného Gaomi...

V průběhu osmdesátých let se do rukou čínského čtenáře dostává záplava překladové literatury, starší i moderní. Dochází ke skutečnému „rychlodoučování" čínské inteligence, která vůči západní kultuře vyvíjí silný komplex - studium Sartra, Kafky, Joyceho, Faulknera je povinností, na jejich podnět do čínské inteligence postupně proniká snaha o ztotožnění (nebo konfrontaci) se současnou (tj. poválečnou) modernou a s ní výrazná tendence k novým kreativním technikám, iracionálnímu jazyku: objevuje se Bei Dao se svou mlžnou poezií, fikční psaní nebo proud svědomí takového Wang Menga nebo divadlo absurdity jistého Gao Xingjiana.

Mo Yan, velký obdivovatel čínských autorů Lu Xuna, Pu Songlinga, Shen Congwena, k nimž chová téměř zbožnou lásku, objevuje na začátku 80. let Franze Kafku, Hemingwaye, Joyceho, Heinricha Böla, Camuse, Güntera Grasse a jejich vliv na svou tvorbu přiznává velmi otevřeně. Za zvláštní zmínku však stojí role Williama Faulknera a Gabriela Garcíi Márqueze, které sám nazývá „mé dvě vysoké pece" a kteří, každý po svém, přispívají k Mo Yanovu přesvědčení, že svou vlastní literární republiku nemůže založit jinde než na oněch osmi kilometrech čtverečních kolem své rodné vesnice Gaomi s říčkou Moshui (Inkoust), kamenným klenutým mostem a hájem moruší na břehu, to je zkrátka jeho vlastní Středozemě, Yoknapatawha county, Macondo. Tam zapustí mocné kořeny naprosté většiny svých povídek a novel (včetně zde publikovaných Železných kluků a Vzducholodi) z nových sbírek Průsvitná mrkev, Radost, novely Rod Slámožroutů (1986), románu Rajský zpěv o česneku (1988) i pozdějších velerománů Krev a mlíko (1996), Santalová muka (2001), Strasti životů a smrtí (2006) i posledního románu: Žabí děťátka (2009).

Setkání s Márquezem a jeho magickým realismem posunuje dál již tak široké hranice Mo Yanova stylu, zvláště v oblasti charakterový výstavby nových hrdinů s neobyčejnými vlastnostmi, například zde přítomného Kluka ze železa, Ptačí dívky z historického Krev a mlíko, Blonďatého děťátka ze stejnojmenné povídky, Chlapce v šupinách ze Země alkoholu a dalších.

Sám Mo Yan tvorbu svých hrdinů charakterizuje následovně: „Během svého hledání (ztracené země) jsem pochopil, že osobní příběh spoluvytváří historii obecnou a zároveň se v ní utápí. Osobní příběh je tudíž takhle malinkatý a gigantický zároveň! Než abych sám sebe stavěl do obecného kontextu, to se raději zaměřím na malý okruh uvnitř společnosti, jenž individualitu hrdinů dokáže několikanásobně zesílit. Pak už jenom zaznamenávám reakce na tento nečekaný nárůst - to aby budoucí pokolení při studiu emocionálního života svých předků měla po ruce nějaký pořádně živý vzorek".

[1] V roce 1981 vychází pod tímto jménem prvotina Průhledná mrkev. 

 

 

Tato úvaha by měla samozřejmě dál pokračovat podrobnou analýzou Mo Yanova stylu - jeho nevýslovně nápaditých přirovnání (radosti a strasti překladatelů), vývoje jak obsahového, tak formálního v románech, které Zemi alkoholu následují: historické fresky Krev a mlíko (1996), obrany lidské důstojnosti a chvalozpěvu na svobodu Santalová muka (2001), monstrománu o samsaře Strasti životů a smrtí (2006) a posledního příběhu na téma dopadů politiky jednoho dítěte a kšeftování s mateřstvím s názvem Žabí děťátka (2009).

Jenže formát internetových stránek takový rozmach nedovoluje. Chtěl bych upozornit, že úplný text této úvahy a úryvků z textů, může čtenář vyhledat na stránkách revue Souvislosti (1/2011) nebo ještě lépe ve sbírce Mo Yanových povídek Když prosem kosa projede, kterou připravuje nakladatelství Dauphin.