Rozhovor se Sun‛alláhem Ibráhímem

Pracujete od vydání díla Berlín 69 na nějakém novém projektu?

Tento měsíc má vyjít moje nová kniha Tragédie Nilu. Před časem jsem byl vyzván, abych napsal scénář k dokumentárnímu filmu o událostech na Nilu v roce 1994. Scénář ale nikdy nebyl použit, a tak z něj vznikla kniha doprovázená obrazovými přílohami vztahujícími se k historii Nilu počínaje rokem 1994, dokumentujícími genocidu v Burundi a ve Rwandě. Připojil jsem také fotografie lidí, kterým v Súdánu podle práva šaría usekli ruku. Kniha se věnuje části historie Nilu a také současným problémům, jakým je například znečištění. Scénář přitom zůstal v původní podobě.

Ovlivnila vaše zkušenost s životem v NDR a v Sovětském svazu (1969–1974) váš pohled na Násirovu verzi socialismu?

Byl to krásný sen, ale zůstal snem. Problémem se stala paternalistická role státu a myšlenka vedoucí úlohy strany. Lidé měli zajištěny základní životní potřeby, nikde jste nenašli jediného bezdomovce ležícího na ulici. Všichni měli práci, avšak neexistovala svoboda projevu, což se ukázalo jako problém. Zažil jsem totéž v Berlíně i v Moskvě. Svým přátelům jsem tehdy říkal, že pokud by se konaly svobodné volby, komunisté by prohráli.

Jakou roli hraje ve vašem románu Praha?

Od počátku šedesátých let se staly nedostatky komunistického zřízení předmětem diskusí mezi komunisty: diskutovalo se o demokracii, kultu osobnosti, o absurdním divadle a abstraktním umění. Když jsem slyšel, jak se tehdejší vůdce Sovětského svazu Nikita Chruščov vyjadřuje o abstraktním umění jako o obrazech malovaných oslím ocasem, okamžitě mi bylo jasné, že jsou tu dva nesmiřitelné tábory: stará garda spolu s konzervativci, kteří ho podporují, a na druhém pólu progresivní mladá generace, která jím opovrhuje.

V Itálii začal Toliati mluvit o potřebě radikální změny politiky strany. Vyvrcholením se stalo pražské jaro. Dubček byl pro mnoho komunistů na celém světě člověkem, který se chystá modernizovat staré zásady. V roce 1969 jsem navštívil Prahu a také Václavské náměstí, které zažilo sovětské okupační tanky, ale i sovětské vojáky, kteří plakali, protože nechápali, co se děje. Takže psát o Berlíně roku 1969 znamená, že se nejprve musíte vypořádat s rokem 1968 v Praze. Znovu prožívat vše, co vedlo k pražskému jaru, a také se vyrovnat s důsledky. Jak lokálními, tak mezinárodními.

Proč jste začal psát o svých zkušenostech ze života v NDR až nyní?

Těžko říci. Román Berlín 69 vyšel ve stejný měsíc a den, kdy začala Egyptská revoluce roku 2011. Dostával jsem dotazy, zda je tu nějaká souvislost. Stále věřím, že revoluce je kontinuální proces. Může pomoci novým myšlenkám a vynést k moci nové elity. Jakmile se však dostanou k moci, situace se obrátí a je znovu nutné revoltovat. Také Trocký mluvil o permanentní revoluci.

Měl jste nějaký koncept románu Berlín 69, ke kterému jste se později vrátil?

Nebyl to vůbec koncept. Obvykle si dělám poznámky o věcech, které mi připadají důležité, jen dvě tři větičky. Ne snad abych nezapomněl, ani ne pro budoucnost, ale čistě proto, abych se k nim nějak vyjádřil. A tyto poznámky mi zůstaly. Celá moje kariéra je založena na podobných mechanických počinech. Snažím se reflektovat události, přemýšlet, chápat, rozumět, absorbovat. Neustále si něco zapisuji. Pak můžu svoje poznámky použít v románu. Na tomto základě jsem napsal dva romány, první o Rusku nazvaný Werda a později Berlín 69.

Co byste řekl o pádu komunismu? 

Pád komunismu měl řadu příčin. Pokusů byla v dějinách řada, avšak provedení bylo vždy ovlivněno lidmi. A také mnoha dalšími faktory. Pád komunismu způsobily i vnější vlivy, rozmach kapitalistického systému, nerovnováha mezi světovými velmocemi, události ve východoevropských satelitních zemích, Jomkipurská válka v roce 1973 i působení Světové banky. Co bylo hlavním výsledkem Izraelsko-egyptské války roku 1973? Nebyla to mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem, ale otevření trhu a politika otevřených dveří a zároveň nahromadění ohromných sum peněz pocházejících ze zemí Perského zálivu v americké Federální bance. Bojkot, který vyhlásil král Fajsal ze Saudské Arábie, vedl k růstu cen ropy a akumulaci obrovského kapitálu v amerických a západních bankách.

Hlavní postava vašeho románu Berlín 69 Sadeq Hilwani je novinář ve východním Berlíně. Je ale také spisovatelem, který v takovém prostředí nemůže svobodně tvořit. Ovlivnila novinařina negativním způsobem vaši tvorbu?

Myslím, že ne. V práci novináře je nejdůležitější investigativní role a snaha komunikovat jednoduchými prostředky. Novinářství ovlivnilo literární začátky Hemingwaye – ve svém telegrafickém stylu používal prosté popisy. V Egyptě to byl Ihsan Abdel Quddous, který jako první prolomil buržoazní tabu, když psal o sexualitě žen. Když mi bylo třináct let, nesměly se knihy Ihsan  Quddouse v počestných rodinách vůbec objevit. Můj bratranec je míval pečlivě schované.

Myslíte si, že pro egyptské autory je život v zahraničí přínosem?

Ovšemže je přínosem. Vždy je užitečné vidět svoji vlastní zemi zvenku, dostat se do kontaktu s jinou kulturou a jinou psychologií. Přestat svoji vlast považovat za pupek světa. Rozdíl je také, když se pak domů vracíte. Když jsem byl v Berlíně, napadlo mě, že bych mohl psát špionážní romány nebo romány žánru mystery, abych se začlenil, ale ta představa mě nelákala. Neměl jsem chuť psát německy ani anglicky. Kdo jsou moji čtenáři, když píšu arabsky? Podaří-li se vám ovládnout jazyk, můžete v něm psát, ale musíte zároveň rozumět psychologii, tradicím a kultuře. Existují samozřejmě výjimky, jako třeba Nabokov.

Máte pocit, že jste neustále sledován? Proto se v románech Komise, Bejrút/Bejrút a Berlín 69 objevuje stejné téma?

Ano, ten pocit mám. V mém domě je jídelna se stolem a čtyřmi židlemi. Vždy musím sedět zády ke stěně. Je to starý zvyk. V roce 1957 jsem roznášel letáky levicové strany a zatkli mě. Posadili mě dopředu vedle řidiče a policajt vzadu mě bez přestání bil. Pak následovalo celých pět let mučení v kriminále.

Myslíte, že egyptští spisovatelé udělali chybu, když psali o povstání v Tahiri roku 2011? Neměli počkat, až získají odstup?

Ne, není to chyba. Určitá situace je podnětem ke psaní. A tehdy se musíte vyjádřit. Lze ovšem také vyčkat, dokud neporozumíte souvislostem. Není na to žádný předpis. Politika je součástí života, jako sex, jako zahrady...

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová 
foto (c) Petr Machan, archiv Festivalu spisovatelů Praha