Magdaléna Platzová: Anarchista /ukázka/

.

Ilana na moje e-maily z Prahy nereagovala. Ozvala se jen jednou, aby mi napsala, že v New Yorku napadl sníh. Město prý na dva dny úplně ztichlo. Také začala docházet na skupinovou psychoterapii.

 Zavolal jsem jí pár dní po příjezdu, pozvala mě k sobě na večeři.

Bydlí v jednom ze starých, udržovaných domů v blízkosti univerzity. Vystoupal jsem úzkým schodištěm do třetího patra, dveře Ilanina bytu jsem našel pootevřené. Chodbou se rozléhal hluboký hlas a smích.

Nějaký chlap se rozpaženýma rukama opíral o rám dveří vedoucích do kuchyně, ve které zřejmě Ilana připravovala jídlo. Zadek měl vystrčený do předsíně, nohy křížem.

Ten postoj mě okamžitě podráždil, stejně jako vetřelcova rumunština a jeho ušmudlaná zelená košile.

Na to, aby utekl, už bylo pozdě. Z kuchyně vyšla Ilana a políbila mě na obě tváře.

Chlap ke mně obrátil černý plnovous a s úsměvem napřáhl pracku: „Ahoj, já jsem Márius.“

Ilana měla přiléhavé tmavě modré triko s hlubokým výstřihem a černou úzkou sukni. Vypadala útlejší, než jsem si pamatoval. Na krku měla stříbrný řetízek, vlasy si stáhla do ohonu a na rty přimalovala rudý úsměv.

„Márius žije v Oregonu, ale teď je na tříměsíčním stipendiu v jednom uměleckém centru u New Yorku. Představ si. Je to můj spolužák z gymnázia, starý kamarád.“

Objímá chlápka kolem pasu.

Byt je malý a tmavý, v jednom rohu jsou ještě vyrovnané krabice ze stěhování. V druhém je pohozený cestovní tlumok, který určitě nepatří Ilaně.

Na zdi si všimnu kousku tmavého sametu.

V několika řadách jsou do něj zapíchány náušnice, od každého jedna.

„Jednu dobu jsem pořád nacházela poztrácené náušnice,“ vysvětluje Ilana. „Začala jsem je sbírat, byla to taková hra. Něco jako deník. Ještě si pamatuju, kde jsem kterou z nich našla.“

„Nevěděl jsem, že máš výtvarné ambice.“ Slyším, jak hloupě zní slovo „ambice“.

„Nemám ambice,“ odpoví. „Prostě mě to napadlo.“

„Ale na gymplu jsi dělala pěkný věci,“ řekne Márius. „Dobře si na to pamatuju. Vyráběla sis šperky a taky oblečení, někdy to byla bomba.“

„To bylo z nouze,“ řekne Ilana.

„Pamatuješ, jak jsi recitovala svoje básně na školní besídce?“

Ilana se rozesměje: „To byla ostuda!“

„Bylo to nádherný! Vidím to jako dneska. Po všech těch ulízaných dětičkách a písničkách nastoupí na jeviště krásná, křehká dívka v dlouhých černých šatech s nahými rameny...“

„Přestaň, prosím tě!“

„A začne recitovat erotické básně.“

„nebyly erotické!“

„Byly extatické,“ říká Márius. „Dobře si na to pamatuju, nehledě na to, žes mi je později dávala číst. Byly o tom, jak do tebe vstupuje moře, jak se rozplýváš, byly o tvojí kůži a vlasech a rtech a o tom, jak se pozoruješ nahá v zrcadle...“

„Jak si to můžeš pamatovat? Takové hlouposti.“

„Byl jsem zamilovaný,“ pokrčí rameny medvěd.

„Tady jsem přinesl víno,“ řeknu.

„Hlouposti,“ opakuje Ilana a podává mi plnou sklenici. „Na zdraví.“

„Ještě píšeš básně?“ zeptám se jí tiše.

„Už ne,“ odpoví Ilana. „Naštěstí jsem včas zjistila, že mnohem silnější jsem v teorii.“

„Ty jsi z Prahy?“ zajímá se Márius. „Jednou jsem tam byl. Všichni tvrdí, jak je to krásný město, ale podle mě je to hrůze. Ty fasády a barvičky. Jako v Disneylandu. A všichni ti rabíni a Golemové. Já bych tam teda neudělal nic. Já potřebuju prostor. Ať jsou baráky klidně ošklivý, hlavně, že za nima vidím nebe. Berlín, to je dobrý město. A bylo ještě lepší, než ho zastavěli. Nebo Sarajevo. Byl jsi tam někdy? I naše šeredná Bukurešť je lepší než Praha. Víš, co je škoda? Že vám tam za války nenaházeli víc bomb. Trochu by se to vyčistilo. A co tebe vlastně zajímá, pokud se můžu zeptat?“

„Proč by ses nemohl zeptat?“ Chlápek provokuje. Nechápu, proč mě Ilana do téhle situace přivedla. „Jsem historik, ale zajímá mě asi spíš budoucnost. Mám pocit, že New York je jako rozhledna. Vylezeš nahoru a vidíš hodně dopředu, možná až na konec světa.“

„Všichni teď mají plnou hubu konce světa,“ odfrkne Márius.

„Kdo všichni?“

„Všichni. Filozofové, ekologové, umělci, všichni. Je to taková módní mantra. Chceš udělat kariéru? Tak plkej o katastrofě a semel do toho, co se dá. Lacana a Derridu a Lévinase a taky Heideggera! Marx už tak moc populární není, ale neobejdeš se bez něho. Nikdo líp nepopsal ten kapitalistickej hnůj. Ale Lenina radši nezmiňuj. Ten ti místečko na katedře rozhodně nevynese. To radši Benjamina, toho nacpeš všude. Jedinej, kdo má koule říct, jak se věci opravdu mají, je podle mne Žižek. Všechny ty protesty a aktivisti a hnutí odporu a neonarchisti jsou jenom impotentní pomahači moci. Jenom moralizujou. A přesně to ti u moci potřebujou: umírněný odpor v mezích zákona. Jako alibi.“

„A co bys navrhoval ty?“

„to co Žižek. Ovládnout stát a použít ke změně jeho vlastní mechanismy. Změna odspoda, o který melou aktivisti, není možná. Nikdy nenastala ani nenastane, všechny revoluce začaly státním převratem.“

„Revoluce?“

„Připadá ti to k smíchu?“ Márius se zvedne, odejde do předsíně a štrachá v kapse bundy. Za chvíli se vrátí s balíčkem cigaret. „Můžu si zapálit?“ Ani jeden z nás nekouří, ale Ilana mu podá popelník.

„Proč ti to připadá k smíchu, jestli se můžu zeptat?“

„nevím. Nepřipadá.“

„Zasmál ses, nebo ne?“

Ilana ho přeruší: „Četla jsem teď docela zajímavou knihu. Ten ekolog, co jí napsal, tvrdí, že není tak velký rozdíl mezi lidmi, kteří propagují násilnou změnu, a lidmi, kteří násilí odmítají. Mnohem zásadnější rozdíl je podle něj mezi lidmi, kteří něco dělají, a lidmi, kteří nedělají nic.“

„Podle mě bude násilí nevyhnutelný,“ kývá hlavou Márius. „Bohužel. Ti, co mají moc, se jí dobrovolně nevzdají. Dobrovolně se nezmění nic. Jak chceš bojovat? Psaním petic? Kupováním organický mrkve? Recyklováním?“

„Co děláš ty?“

„Zatím jen maluju,“ pokrčí rameny Márius. „pokorně a poníženě se přiznávám k tomu, že neodpaluju přehrady dynamitem a nestřílím na majitele mezinárodních korporací, i když by si to zasloužili ještě víc než politici, co jim jdou ve všem na ruku. Jsem malíř. A přiznám se i k tomu, že ve světlých okamžicích jsem sám se sebou docela spokojený. Nesedím někde na katedře, mám svoji nezávislost. Protloukám se, jak se dá, na ulici, v dešti a blátě jako pes. A to mi vyhovuje. Potřebuju věci cítit bezprostředně. Bojovat o ně.“

Šašku, myslím si. „Neříkal jsi, že jsi tu na nějakém prestižním stipendiu?“

Márius nereaguje. Rukou se probírá ve svých štětinách, kouří a dívá se do stropu.

„Jenže si myslím,“ probere se najednou, „že těm poklidným dnům už stejně odzvonilo. Na některý věci prostě umění nestačí.“

Ilana otvírá další lahev, ještě jsme ani nezačali jíst.

„Skončí to opravdu katastrofou?“ zeptá se Ilana. „Musí to tak skončit?“

Pustí rádio, tichý jazz. „Jan studuje historii anarchismu,“ řekne.

„Přemýšlela jsem o tom,“ řekne Ilana. „Bylo by to lákavé. Bylo by to moc krásné. Ale nějak nemohu uvěřit tomu, že by se lidi opravdu mohli stát samostatnými jedinci, kteří jsou schopni rozhodovat sami za sebe. Většina lidí přece chce poslouchat autority. Opakovat staré zvyky, nenamáhat se. Svobodný člověk je jenom iluze.“

„Svobodný člověk je ideál,“ řeknu. „Buď v něj věříš, nebo ne. Ale možná jde prostě jen o to připustit, že nemusí vyhrávat vždycky ten nejdravější a nejsilnější, ten kdo toho nejvíc sežere a zničí. Že budoucnost má naopak ten, kdo dokáže spolupracovat, něco dlouhodobě pěstovat. Jde o to začít tenhle model promýšlet. Může fungovat? Třeba ano. Nikdo ještě nedokázal opak.“

Márius přikývne: „A největší podvod je tahle slavná americká demokracie. To, jak předstírá, že si o všem můžeš rozhodovat sám. Jenom zkus trochu vybočit z řady. Puf, už jedeš. Tenhle systém má asi tolik slitování jako starej Ceauşescu. Stačí se projet metrem a vidět ksichty lidí, co se po práci vracejí domů. Těm je všechno jedno. Sluchátka v uších, aby nemuseli vnímat, prázdný pohledy. Jedou na doraz. Dojedou domů a zapnou televizi. To je totalita. Poslední stadium výplachu. A pak je tu ještě Čína, pánové. My si tu můžeme pěstovat, co chceme, ale naposledy se stejně budou smát oni. Možná, že si pár ušlechtilých zápaďáků nechají na pozorování a pro zábavu, jako nevydařený experiment.“

Odcházím kolem druhé ráno. Márius zůstává. Ilana mě doprovází dolů k venkovním dveřím, musí mi odemknout. V prvním patře vyhrknu, že jsem si nahoře zapomněl telefon. Vybíhám po schodech, vcházím do předsíně. Visí tam. Hnědá kožená bunda. Seberu sliny, plivnu na límec z berana a tiše za sebou přivírám dveře.

Dole znovu dostanu polibky na tváře a odcházím do mrznoucího deště.

Jdu domů pěšky, potřebuju po tom večírku vychladnout.