Colson Whitehead o svém románu Podzemní železnice

Spisovatel vzpomíná, že si jako malé dítě pod tímto pojmem představoval skutečnou podzemní síť kolejí. O mnoho let později jej napadlo tuto myšlenku zhmotnit ve fantaskním románu, kde by taková železnice skutečně existovala a kde by jednotlivé americké státy pozměnil cestou alternativní hostorie. Každý stát, přes který hrdinka Cora prchá na Sever, by znamenal různé možnosti historického vývoje, kterými se tehdejší Amerika mohla ubírat. 

Whiteheadovu fikci však prolínají mnohé dokumentaristické prvky. Každou kapitolu uvozuje inzerát vyzývající k polapení uprchlého otroka. Jejich znění spisovatel opsal ze skutečných inzerátů, které nalezl v archivech. Strohý a bezcitný jazyk inzerátů je i po letech velmi děsivý. Posuďte sami:

30 DOLLARŮ ODMĚNY

Bessie, 17 let, mulatka. Na tváři má jizvu po spálení. Utekla bez jakéhokoliv důvodu. Má sklíčený, zasmušilý výraz. Je jisté, že se bude snažit vydávat se za svobodnou ženu.

.

Newyorský autor se v románu bedlivě snažil zachytit proměnu jedince v podstatě ze „zvířete“ ve svobodného člověka. Každý krůček je pro hrdiny obrovským posunem. Někteří jsou zvyklí chodit nazí, dokud si je nekoupí majitel, který je alespoň oblékne. Jiní se tajně učí číst a objevují radost z každého rozluštěného písmenka. Whitehead se inspiroval Swiftovými Gulliverovými cestami - každý stát, který Cora navštíví, ji učí novým dovednostem.

.

Román popisující útěk z otrokářství by však nebyl úplný bez kvalitního padoucha. Whitehead věnuje dostatek prostoru i zápornému hrdinovi, mladému lapači otroků Ridgewayovi. Pro sadistického Ridgewaye je stíhání otroků práce snů, zná všechny fígle útěkářů i jejich slabiny. Pokud za sebou uprchlík zanechal ženu či družku, počká si klidně několik nocí u jejího přístřeší ujištěn, že dříve nebo později se ji amant pokusí navštívit. 

Dalším inspiračním zdrojem se pro Whiteheada stal slavný příběh Harriet Jacobsové. Harriet uprchla z otroctví a později se stala významnou představitelkou abolicionistického hnutí. Ve svém zčásti autobiografickém románu vypráví příběh ženy, jež se ukrývala 7 let na půdě své babičky, než se jí podařilo prchnout lodí na sever. Její dvě děti zatím zůstaly majetkem otrokáře, kterému uprchla. Harriet tak během těchto let své děti často slýchávala a tu a tam je i škvírkou mezi prkny zahlédla. Setkat se s nimi ale neodvážila, to by bylo příliš riskantní. Když spisovatel zmiňuje Harrietin příběh, vrací se tak ke svému poněkud kontroverznímu výroku, který pronesl před mnoha lety: „Historie je velmi nespolehlivá. Máme bílé dějiny a černé dějiny.“ Whitehead připomíná, že naprostá většina lidí si u příběhu skrývající se dívky vybaví Annu Frankovou, málokomu se jako první vybaví Harriet.

Spolu s redaktorem se spisovatel také vrací ke svému úspěšnému zombie románu Zóna jedna. Vzpomíná, že vyrůstal na komiksech, románech Stephena Kinga i béčkových filmech, a proto jednu dobu uvažoval, že bude psát spíše méně seriózní díla, například komiksy a horory. V neposlední řadě také zmiňuje svoje dospívání v newyorské East Village: 

„Jak jsme postupovali hlouběji do East Village, tak vše bylo postupně temnější a špinavější.

Přísahám, že snad celý rok byla na rohu jedné ulice hromada pneumatik. Prostě tam byla a auta ji musela objíždět. Proč je nikdo neodstranil? Nechápu. A lidi prodávali věci na ulicích. Třeba tam stál chlápek, který měl na chodníku rozložený ručník a prodával lampu, robertka, pornočasopisy a pastičku na myši. Když člověk vyrůstal v tomto šíleném prostředí, tak se mu píše o apokalypse snadno. Z části jsem East Village vnímal jako svého druhu apokalyptický svět.“

Autor se v rozhovoru s redaktorem dostává k dalšímu populárnímu tématu, k prezidentu Trumpovi, kterého většina umělců nemá příliš v oblibě. U představitele současné černošské literatury, jakým je Colson Whitehead, se tomu lze stěží divit. Vždyť Trumpa podpořila většina hnutí za bílou Ameriku (tzv. White supremacist movement), ať už těch otevřeně rasistických, kteří se hlásí k neonacismu či k odkazu Ku-klux-klanu, anebo těch umírněnějších, kteří tvrdí, že jim jde pouze o zachování práv bělochů v USA.

Whihead upozorňuje, že určité zažité mechanismy myšlení z dob otrokářského 19. století tu stále přetrvávají, právě třeba v Trumpově politice. 

„Vzpomeňte si na rétoriku Trumpových fanoušků, když skandují: „Pryč s Mexikány! Pryč s muslimy! Zabijte tu děvku, pověste tu děvku!“ Ta obrovská energie hnaná rasismem, kterou popisuji v Podzemní železnici, je tu stále přítomna, například když popisuji, jak člen hlídky Ridgeway kontroluje dokumenty všech černochů. To dnes stále přetrvává. Pokaždé, když jste zastaven a musíte mít všechny papíry v pořádku. Nikdy nevíte, zda vaše komunikace s policistou neskončí velmi špatně. Můžete být třeba prezidentem Spojených států a Donald Trump po vás stejně požaduje vaše doklady. Kde je váš rodný list? Vy tady nemáte co dělat. Obhajte se, jinak vás vyneseme z Bílého domu!“ naráží spisovatel na známou kauzu, kdy Trump tvrdil, že Obama dostatečně nedoložil, že je skutečným občanem Spojených států. 

Perličkou na závěr pro české čtenáře je skutečnost, že Whiheadův nejúspěšnější román vyjde na jaře v nakladatelství Jota pod názvem Podzemní železnice.  

.

.

Originálně publikováno na literární.cz.
S použitím zahraničního tisku zpracoval Vojtěch Landa.

18.4  2022 opravil foto a název : Dashan