Daniel Wagner: Varieté

Bylo to varieté. Takové to staré, dobré, kde postávají ošoupané černé stolky a rozvrzané židle, u kterých sedí podsadití pobudové, co žerou brambůrky, a ženy s pomuchlanými šaty, které srkají víno z výčepu. Publikum je rozdrobečkováno u stolů, krmí vystupující chmurným potleskem a oni jej přijímají s odepsanou blažeností a pocitem holuba se zlomeným křídlem. Na baru štěbetají dvě tanečnice zběhnuvší ze studií,s malými nosíky a velkými úsměvy. Barman s nostalgií a s všedností mu vlastní pozoruje jejich rozesmáté hrudě a točí si další sklenku. Paní od lístků zavírá. Dnes má padla. Moc se neprodalo. Takový zvyk doufat, že pod přihrádkou na mince bude nějaká bankovka navíc. Nikdy tam nebyla a ani nebude.Omlácená futra u pokladny o tom ví své.

Ze sálu si linul chmurný šanson. Diváci jevili zájem spíš o její ženskost či o vlastní brunátnou halasnost, než o její zpěv. Její vypelichaná černá postava tonula v červeném prokouřeném saténu. Uzený koberec a vyhřezlý molitan z potahů. Skvrny od sherry. Zažloutlé stěny. V nenápadném koutě pavučina. Vybledlé fotografie a podpisy vyhaslých hvězd padající spolu s omítkou. Hudebníci, jak pohřební průvod – se sklopenou hlavou, černě, ve vlastním smutku. Poslední teskná píseň a pak zamávat chatrným chundelatým boa – sotva vzbudí nějakou pozornost. Pár zdráhavých rukou nenápadně rozvíří ticho.

Přichází kouzelník.

„Velevážené obecenstvo! “Chronický smích ožraly. „Vítám vás dnes,“ Stále ta samá slova, už dvacet let. Stále ta samá galantnost. „tak jako již mnohokráte!“ Patří mu to tu celé, přesto tak cizí pocit. Cizinec ve vlastním domě. „Na naší kouzelnické show!“ Zpoza opony se vynořila dvě barová děvčátka s nonšalantním úsměvem a začala s rutinní grácií špulit ženskosti.

Je zvláštní, jak se kouzlo prostředí přeleje na účinkující. Kouzlo zašlé slávy, jakoby bylo nutné ho nést dál, ať už cokoli.

Mlaskání obecenstva a hurónský smích.

Je zvláštní, jak obyčejní lidé přelévají svou obyčejnost na vše okolo sebe. Kouzelné, kouzelně obyčejné, obyčejně ošuntělé varieté. Vše se jeví stejně ve své obyčejnosti i kouzelnosti okamžiku. Nic nepůsobí nepřirozeně. Jakoby všichni patřili a zapadali do tohoto monumentu starých časů. Jakoby kouzelník nemohl existovat bez vožungra. Jakoby tanečnice nemohly existovat bez pomlaskávání pobudů. Vše tak prachpitomě obyčejné a přitom pro vzdáleného pozorovatele tak kouzelné. Obyčejné i kouzelné předměty, věci, lidé a prostředí vypadají stejně. Taková symbióza dvou věcí, které se navzájem postupně ničí.

Hrála hudba. Kouzelník kouzlil. Tanečnice se tetelily. Vožungrové se opíjeli. Vše plynulo, tak jak má. Čas ubíhal. Noc se dloužila. Dým houstl. Nepatrný potlesk. A pak za oponu.

Usedl před zrcadlo. Těch dvacet let nebylo možno popřít. Zahleděl se na vrásky, začínající šediny a ustaraný obličej. Viděl všechny ty fotky, vzpomínky a papír v obálce. Chvíli přemýšlel o nejistotě, kterou pojímá k včerejšímu nápadu. Čekal jí silnější.

Políbil Lucii a Lídu. Vyplatil gáži, na kterou si už půl roku musel půjčovat a usmál se, když veselé odcházely. Snad byl teď jistější .Nikomu o tom nic neřekl. Neměl moc komu. Přeci jen chceme-li po anglicku zmizet, vypařit se či odjet na dlouhou cestu, zbytečně neupomínáme. Působilo by to snad dokonce směšně… na to už není nálada. Působit směšně. „Dělat šaška!“ a rána do stolu. To je tak, když člověka zradí vlastní řemeslo.

Ještě skleničku než sbalí kufr. Veselý hovor s barmanem, vždy ho prokoukne. I dnes? Dnes ne, dnes už ne. Nalije ještě jednu. Nechá ji ležet. Oblékne kabát, ponoří se do něj, zdvihne límec. Narazí si klobouk a vyjde do deště. Auta téměř nejezdí. Semafory monotónně poblikávají. Sem tam chodec. Pevně svírá kufr. Madlo klouže. Fouká vítr. Občas spěchající postavičku ozáří neony. Dýchá rytmicky ve své rozhodnosti.

„Nemáte pěťák, pane?“ optá se klučina zmoklým hlasem. Usměje se. Šikovným pohybem mu zpoza ucha vytáhne minci a ve chvíli chlapcova nejvyššího rozrušení vsune do jeho kapsy bankovku. Hoch se rozjaří. Zmoklá čupřina mu poskočí. „Děkuji! Děkuji, pane!“ Kouzelník se usměje.Koukne na hodinky. Už je čas! Vlaky nečekají.

Vyběhl nádražní schody. Okoukl nádherné lampy a mramor. Typický nádražní hlas a holubi. Pár postávajících hloučků – klobouky a kufry. Rychle zkontroloval tabuli příjezdů. Vyběhl na šesté nástupiště. Odložil kufr s na něm přilepenou obálkou. Vlak přijížděl.

Tu nejistotu opravdu čekal větší.

A když kov mlasknul o živou hmotu.

Nebyla to žádná kouzla.

Byla to jen obyčejná lidská zoufalost.